Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co život dal a vzal - 1. kapitola - Odcházím

28.06.2011 (14:15) • BJaneVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1570×

1. Kapitola – Odcházím

Pohled Jane:

Právě teď jsem se sprchovala. Aro před chvílí odešel. Chtěla jsem ze sebe všechno smýt. Volterru, Caia, Aleca, Dema… vlastně jsem chtěla smazat celé tři roky. Škoda, že to nejde. Co bych za to dala, kdybych mohla začít znova a znova prožít celé ty tři roky, prožila bych je úplně jinak, nebyla bych s Demetrim, i když ho miluji, odešla bych z Volterry, nějak by se mi to podařilo, a i kdyby ne, mí blízcí by byli v bezpečí. Ale kdyby se mi to přece jen podařilo, tak bych se odstěhovala do Ameriky, možná bych si časem někoho našla, možná bych se dokonce dala na “vegetariánství“. Ale jak jsem řekla, to, co se stalo, už nemohu vzít zpět. Vylezla jsem, osušila jsem se, vyfénovala si vlasy a opět je sepla sponou. Namalovala jsem se. Dala jsem si kouřové oční stíny, řasenku a rudou rtěnku. Oblékla jsem se a šla do společenské místnosti. Byla jsem totálně zničená, na dně, a to jsem upírka, ale já se tomu už nedivím, vždy jsem potom zničená. Potřebovala jsem nutně na lov.

Ve společenské místnosti moc upírů nebylo. V rohu si povídali a smáli se Dem, Rosette a Cantalia. Počkala jsem, až Cant s Rose odešli, a šla jsem za Demem. Možná by šel na lov taky, nechtělo se mi jít sama, i když… Zase se mě bude ptát, zase bude chtít být se mnou. Ale to není tak hrozné, ze začátku mě s tím otravoval neustále, ale postupně ztrácel naději, že se k němu vrátím. Docela by mě zajímalo, co si myslí o našem rozchodu. Tedy, proč jsem ho opustila.

„Nešel bys se mnou na lov?“ Zeptala jsem se, i když jsem vlastně věděla skoro na sto procent, že půjde. Mě neodmítl skoro nikdy.

„Tak jo, už jsem dlouho nevytáhl paty z Volterry,“ souhlasil nadšeně Demetri. Bylo tak snadné, udělat mu radost, i když jsem s ním nemohla být.

„Kam půjdeme?“ Zeptala jsem se ho. Mě to bylo jedno, hlavně že to bude teplá, chutná a karmínová tekutina, tedy krev. Občas jsme chodili lovit ven, byla to větší legrace. A taky to zabralo více času a toho máme ve Volteře hromadu, pokud tedy nemají přijet nějací upíři nebo pokud se zrovna nemají urovnávat nějaké spory. Já na starost výcvik neměla, takže ani tohle zahnání času mi nebylo dopřáno.

„Nepůjdeme víc na jih? Na sever chodíme pořád, tak aby to nezačalo být podezřelé,“ odpověděl mi. Docela jsem s ním souhlasila, všichni chodí na sever, a i když lidé nic netuší, Aro si myslí, kdovíjak je to nebezpečné.

„Tak jo.“

Otočili jsme se a šli ven z hradu, byla noc, takže jsme mohli jít přes město. Bylo to rychlejší. Lidskou rychlostí jsme prošli město, za hradbami jsme pokračovali upíří rychlostí. I tohle byl příkaz Ara. Kdyby někteří nespali, tak abychom nebyli podezřelí.

Stočili jsme se na jih, chvíli jsme běželi po polích a loukách a potom jsme vběhli do lesa. Běželi jsme asi půl hodiny. Čas je nepodstatný, když jste nesmrtelní. Co je upírovi do toho, jestli běžel půl hodiny, nebo tři? Rozdíl je jen v tom, kam jste doběhli a “menší“ zajížďka nikomu neuškodí, za pár hodinek, či půlhodinek je zase tam, kde chtěl být.

Za chvíli jsme tedy doběhli na menší mýtinu. Rostlo tam plno květin, tolik druhů, že se to snad ani spočítat nedalo, i když kdo by se počítal s květinami, že? Mýtina měla tvar nepravidelného oválu a byla hodně zarostlá. Sem žádný člověk nevkročil a asi ani nevkročí. Na lidské poměry je to dost daleko v lese, daleko od civilizace. Tam se Dem zastavil. Já si toho ale nevšimla a běžela jsem dál. Když jsem si uvědomila, že vedle mě neběží, vrátila jsem se po své vlastní stopě až na mýtinu. Tam stál, uprostřed louky, svítilo na něj slunce, takže se třpytil jako tisíce drahokamů. Stál tam a pozoroval mě svým pronikavým zrakem, skoro mi připadalo, že mi vidí až na dno duše, ale to byla jen iluze.

„Proč před každým mým dotykem uhýbáš? Proč jsme se museli rozejít? Miluji tě a vím, že ty mě taky miluješ, tak proč? Tři roky jsem si nad tím lámal hlavu, ale už potřebuju vědět proč, chci znát pravdu,“ řekl mi svůj, zřejmě pečlivě připravovaný, monolog. Povzdychla jsem si. Nemůžu  mu říci pravdu. Copak to jde?

„Ano, miluji tě, ale na zbytek tvých otázek ti nemohu odpovědět. Nechci. Je to moc složité,“ řekla jsem mu se smutkem na tváři, odvrátila jsem pohled.

„Jdu lovit,“ řekla jsem a i přes to, že zůstal stát, jsem běžela dál. Ranila jsem ho, vím to a trhá mi to srdce.

Znenadání jsem narazila do neviditelné bariéry, do štítu. A najednou vedle mě stála hnědovlasá upírka, vegetariánka, ale byla mi povědomá. Odkud ji znám? A najednou jsem si vzpomněla! Je to moje starší sestra Sofia! Nevěděla jsem, že je upírka. Měli ji zabít Volturiovi, když zachraňovali mě a Aleca, když nás chtěli upálit za čarodějnictví! Ale to je jiný příběh. Možná vám ho budu vyprávět příště.

„Půjdeš k tomu klukovi a řekneš mu, že odcházíš z Volterry!“ přikázala mi.

„To nemohu udělat Sofio,“ odsekla jsem jí, v té chvíli mě ani nenapadlo utéci nebo použít svůj dar.

„Tak v tom případě ho budu muset zabít,“ řekla lítostivě.

„Ne! Řeknu mu to!“ vyhrkla jsem panicky. Nedovolím, aby ho zabila, na to ho pořád dost miluji. Chtěla jsem se otočit a říct mu to, ale ona mě zastavila.

„Ale neproveď hloupost! Pak půjdeš se mnou, mimo moji bariéru se stejně nedostaneš a on by za tvou hloupou chybu mohl krutě zaplatit!“ řekla mi ještě naléhavě. Pak mě pustila a já se vrátila za ním. Pořád tam stál a smutně koukal. Myslím, že její štít je i zvukotěsný, nic z toho neslyšel.

„Odcházím. Odcházím z Volterry, nechci tam už být,“ oznámila jsem mu.

Autor: BJaneVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co život dal a vzal - 1. kapitola - Odcházím: