Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co se to... A kurňa! 9. kapitola

17.05.2010 (19:00) • Cullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1731×

Co se to... A kurňa!

9. kapitola

Hodil si na postel tmavé volné kalhoty a tmavě modré tričko. Ruku si pomalu přiložil k okraji ručníku a chvilku znehybněl. Přitiskla jsem se zády za roh na zeď a zadrhaně dýchala. Uslyšela jsem uchechtnutí a rychle jsem seběhla schody dolů.

Rozpačitě jsem si hrála s prsty, a když sešel dolů, tak jsem na něj pohlédla zpod řas. Zachechtal se a zakroutil hlavou.

„Věděl jsem, že tam nezůstaneš,“ znovu se zachechtal.

„Půjdem?“ Jenom jsem kývla.

„Kam jdete?“ vyzvídala zvědavě Esmé.

„Vezmu Bellu do Seattlu. Ať je alespoň trochu mezi lidmi,“ odpověděl jí její syn a popostrčil mě ke dveřím.

„Chceš jít s náma?“ nabídnul jí.

„Ne!“ reagovala přehnaně rychle.

„Mám ještě něco na práci,“ dodala, aby to nevypadalo podezřele, ale nepovedlo se. Co si to o nás myslí? Musela jsem se pro sebe usmát.

„Tak pojď.“ Dovedl mě k velkému jeepu a já už zase málem přišla o hlas. Tázavě nadzvednul obočí.

„No tohle bude asi moc nápadný.“ Jemně jsem pokrčila rameny a snažila se zakrýt svůj úžas. Netušila jsem, že mě auta tolik dostávají.

„Ono lidem stačí, když vidí nás a auta si pomalu ani nevšimnou. Ale jak myslíš. Půjčím si Jasperova Aston Martina.“ Něco mi říkalo, že to nebude o moc lepší.

Když jsem dosedla tak nízko na koženou pohodlnou sedačku, akorát jsem si potvrdila svou domněnku. Vycouval z garáže, zavřel automatická vrata a vydali jsme se na cestu.

„Emme, řekneš mi něco?“

„Když to budu vědět, tak jo.“ Zvědavě se na mě otočil a čekal, co na něj vybalím.

„Proč se Edward chová tak, jak se chová? A kdo je Tanya?“ Tato otázka mne pálila na jazyku od té doby, co to jméno vypustil z úst.

Jemně si odkašlal a zadíval se zpět na silnici.

„Co, že tě to tak najednou zajímá?“ Na chvíli se odmlčel.

„Když to je složitý. Ještě ke všemu, když znáš Edwarda takového jaký je teď. Dokážeš si ho představit jako gentlemana a nesmělého, milého muže?“ V jeho hlase jsem nezaslechla žádnou stopu jeho obvyklého humoru. Sama pro sebe jsem si zakroutila hlavou ze strany na stranu, ale chtěla jsem, aby mi to řekl.

„Dejme tomu...,“ nechala jsem viset větu ve vzduchu a čekala na jeho reakci.

Jenom si povzdechl, semknul rty pevně k sobě a mnul volant v dlaních, jak se snažil přijít na správnou formulaci příběhu.

„Asi v první polovině 19. století s námi ještě nebyli Alice s Jasperem. Měli jsme jiného člena rodiny. Jmenoval se Clark.“

Ponořil se do vzpomínek a jízdu vnímal jenom podvědomě.

„Esmé to s námi neměla jednoduché. Dva náctileté kluky na krku a jednoho dospělého, který se jako náctiletý choval. Ale zlvádala to obstojně,“ uznal a pokýval hlavou.

„Byli jsme jedna velká šťastná rodinka. Bydleli jsme v Londýně. Já jsem s Edwardem chodil na střední školu, Carlisle pracoval stejně jako teď v nemocnici, Esmé dělala do zahradničení a architektury a Clark se ujal místa učitele na té škole, kam jsme chodili. Lidských let mu bylo 23, ale vydával se za 25ti letého.

Úspěšně jsme vedli utajený upíří život a užívali si obyčejné radosti z toho, že jsme spolu a že nemáme žádné problémy.

Naši pořád chtěli, abychom si našli nějakou slečnu. Edward si se svým čtením myšlenek nemohl vybrat. Prý všem záleželo jenom na jeho vzhledu, a proto žádnou nechtěl. Já jich pár měl, ale nestálo to za nic. Všechno to byly obyčejné lidské holky, které si nedokázaly vážit toho, co mají a hledaly něco víc. Už po pár dnech chtěli prohlubovat fyzický vztah a snad ještě rychleji se vdávat a mít děti. Dřív byla děsná doba.“

Na chvíli se odmlčel a zkontroloval mě, jestli jsem třeba nějakým záhadným způsobem u jeho vyprávění neusnula.

Ale já měla oči doširoka rozevřené a pusu taktéž. Rychle jsem ji zavřela a pokýváním hlavy ho pobídla k pokračování. Otočil se tedy zpět na cestu a dal se znovu do vypravování:

„I přesto jsme byli pevná rodina se silnými pouty. Nic nás nedokázalo rozdělit. Nikdy jsme se nehádali. Jen pošťuchovali. Ale to byl důkaz lásky samozřejmě,“ uchechtnul se. No znám to jeho pošťuchování. Dokázal by jím  rozpoutat i 3. světovou válku.

„Myslím, že to bylo 13. listopadu, když k nám na školu nastoupila nová studentka z Aljašky. Jmenovala se Tanya a shodou náhod to byla upírka. Také vegetariánka. Edward ji viděl jako první a jako první se s ní začal bavit. Zamiloval se do ní až po uši a to hned po tom, co ji poznal. Vzal ji k nám domů a seznámil nás.

Byla to milá holka. Taková tichá, ale nosila v sobě mnohem víc. Chodili spolu už celkem dlouho, ale já jsem byl snad jediný, který viděl, že ho ona doopravdy nemiluje. Vždy, když jsem s ní a Edwardem měl hodinu, tak jsem si všimnul, že zamilované pohledy nehází po něm, ale po učiteli. Po Clarkovi. Říkal jsem si, že to nechám být, že do toho nebudu strkat prsty, protože se jí třeba Clark líbil jen vzhledově.

Rozhodl jsem se, že si o tom s Edwardem promluvím až po tom, co jsem viděl, jak se Tanya s Clarkem vytratili, když byli ostatní na lovu.

Neřekl jsem mu samozřejmě o Clarkovi, ale nasadil jsem mu brouka do hlavy. On si z něj ale nejspíš nic nedělal.

Byl na mě akorát naštvaný, že Tanyu podezřívám.

Když spolu chodili asi už deset měsíců, rozhodl se, že ji požádá o ruku. Byla u toho celá rodina, ale opět nejspíš jen já jsem si všiml, jaké házela Tanya po Clarkovi pohledy, když řekla ano. Takové beznadějné a smutné.

Od toho dne se začala chovat divně. Nesmála se tolik jako předtím. S Clarkem se vzdalovali čím dál častěji, až to konečně Edwardovi začalo připadat zvláštní. Vždycky si před ním oba hlídali své myšlenky a on nemohl mít podezření, ale k tomuhle nepotřeboval žádné čtení myšlenek.

Když se znovu jednou vypařili, tak jsem se s ním vydal za nimi. Jako že je budeme sledovat. Jaké bylo překvapení, že jsme je našli spolu a ještě ke všemu v pevném objetí. Bylo mi hrozně. Bylo mi hrozně, protože jsem cítil Edwardovu bolest při pohledu na ně. Nesnášel jsem Clarka stejně jako on, cítil jsem se od Tanyi zrazený téměř stejně jako on. Jenže narozdíl od něj, jsem se se zradou dokázal vypořádat. Bylo to tím, že se ani tolik netýkala mě.

Když to tedy prasklo, tak se Clark s Tanyou odstěhovali od nás. Edward byl zničený. Nechodil do školy. On ani vůbec nevycházel ze svého pokoje. Museli jsme ho ze začátku dotáhnout ke kořisti, jelikož nebyl na lovu asi tak měsíc. Carlisle, Esmé i já jsme trpěli jeho bolestí. Chtěli jsme mu nějak pomoct, ale nic nezabíralo. Už to nebyl Edward. Byla to jen schránka, která jako Edward vypadala. Celé dny jen seděl a potom si na naše přání a dlouhé přemlouvání došel na lov a znovu seděl.

Nečetl a ani neposlouchal hudbu. Kdo ví, co se mu v tu dobu prohánělo hlavou? Já si myslím, že nic. Že vůbec nad ničím nepřemýšlel a že ho nic nezajímalo. Kdyby ho někdo trhal na kusy, tak by to necítil, jelikož už jen jeho psychická bolest ho roztrhala natolik, že už mu hůř být nemohlo.

Tolik ji miloval, že byl schopný za ni položit život. Udělal by pro ni první i poslední,“ vyprávěl plný úzkosti a kdyby to bylo možné, tak by mi tekly slzy po tvářích. Edwarda mi bylo najednou tolik líto, že jsem k němu nedokázala cítit ten odpor. Nedokázala jsem na něj být tolik naštvaná jako předtím.

„Co se teda stalo?“

„Ona... Oni, Clark s Tanyou, nám poslali pozvánku na svatbu,“ zakroutil hlavou a ušklíbnul se.

Představ si, že dítě začíná na nule a může se buď naklonit na jednu stranu – dobrou, nebo na druhou – špatnou. Edward se naklonil na tu dobrou. Ale po Tanyině zradě jako by se vrátil na nulu. Nebyl nic. Poté, co přišla pozvánka, tak jako by v něm něco přeskočilo. Něco, co předtím běželo správně a teď ty zoubky zapadali špatně. Obrátil se na druhou stranu. Od té doby je takový. Je bezcitný a nerozezná, co je správné a co není.“

„Mrcha!“ ulevila jsem si.

„Jo. Nevím, proč nám to posílali. Asi by se cítili blbě, kdyby nepozvali svou rodinu na svatbu.“ Odmlčel se.

„To je celý jeho příběh.“

„To jsem netušila. Neměla by jsem se k němu tak chovat.“

„Co to povídáš? To, co se stalo mu nedává žádné oprávnění zacházet s tebou jak s kusem hadru. Každá není taková mrcha jako Tanya. A navíc vy dva spolu nic nemáte, takže nemáš žádné povinnosti ohledně něj.“

Vjeli jsme do města a on zpomalil.

„Kam bys chtěla?“ Rozhlédla jsem se po ulicích, které lemovalo spousty krámků a obchodních domů.

„Projít se.“ Kývnul a zastavil na parkovišti na nějakém náměstí. Otevřel mi dveře a vydali jsme se podél těch bohatých výloh. Povídali jsme si o nedůležitých věcech a o tom, jestli už půjdu zítra do školy, když mi tady vůně lidské krve nedělá žádné problémy.

Když jsem tu krev ucítila poprvé v tom lese, tak jsem nevěděla, že je to zakázané. Neměla jsem ponětí o tom, co je to za vůni a jen jsem se nechala unášet tou slastí a instinkty. Teď jsem ale věděla, že nesmím žádnému člověku ublížit. Že ta vůně je krev, kterou nesmím nikdy zakusit. A když jsem se soustředila, tak mi nedělalo problémy se ovládnout.

Zrovna jsme procházeli kolem zmrzlinářství, když mě něco napadlo.

„Co by se stalo, kdybych to snědla?“ ukázala jsem na kornoutek zmrzliny, kterou si zrovna odtamtud odnášela malá holčička.

„Moment. Ty jsi to vážně ještě nikdy nezkoušela?“ koukal na mě přinejmenším tak, jako bych měla dvě hlavy a jedno oko. Se zkousnutým rtem jsem zakroutila hlavou a pokrčila rameny. Nahlas se zasmál.

„No tak to bys měla napravit.“ Znovu se zasmál a popostrčil mě do dveří obchůdku.

„Já počkam venku,“ oznámil mi ještě a už jsem stála u pultu. No zrovna vábně to nevonělo. Ale tak mam citlivější smysly, tak třeba cítim něco zvenku. Ale to jsem si jen namlouvala, jelikož jsem věděla naprosto jistě, co to je.

„Dobrý den. Tu modrou,“ řekla jsem prodavačce a ukázala na mojí bývalou nejoblíbenější zmrzlinu. A to byla šmoulová. Nechápu, proč mi najednou voní, jako by ji vytáhli buhví odkud. S díky jsem si ji vzala a zaplatila.

Emmett už venku přešlapoval a když mě spatřil ďábelsky se usmál.

„Je to dobrý?“ S obavou jsem sledovala stékající modrou kapku po kornoutku.

„Já osobně upřednostňuju vanilkovou.“ Zatvářil se vážně, ale cukaly mu koutky. Špičkou jazyka jsem tu kapku setřela. Najednou jsem se celá otřásla a myslela jsem, že vyvrhnu celou stravu za poslední týden!

To už se Emmett v předklonu plácal do stehna a řehtal se jak smyslů zbavený. Chutnalo to jako bahno, ale já se chtěla pomstít. Pomalým kočičím krokem jsem se vydala k němu a přitom jsem svůdně objela jazykem celej ten odpornej kopeček zmrzliny. Okamžitě se přestal smát a nedůvěřivě si mě prohlížel. Došla jsem až před něj a jediné volné místo mezi námi bylo téměř vyplněné kornoutkem v mé ruce.

Naklonila jsem se k němu obličejem a byla jsem od něj rty nejblíž za celou dobu, co ho znám. Stál jako socha a ani se nepohnul. Když už jsem ho téměř políbila, natiskla jsem zmrzlinu na jeho krásné přiléhavé tričko a pořádně ji tam rozmatlala. Sice odtrhnout se od něj mi zabralo hodně úsilý, ale teď jsem se za břicho popadala já.

Prstem jsem shrnula trochu té odporné hmoty a rozmatlala mu to po puse. Jak byl zaskočenej tak se ani nebránil, ale teď kolem sebe prskal zmrzlinu nadávky.

„Copak? Nechutná? Asi jsem měla radši vzít tu vanilkovou, viď?“ Ruce jsem si dala v bok, ale pořád se mnou otřásal záchvat smíchu.

Upřel na mě zprudka oči, nosní dírky se mu rozšířily a vydal se ke mě rychlým krokem jako bůh pomsty. Všimli jsme si lidí, kteří nás za tu dobu začali zvědavě pozorovat.

Zastavil se tedy a zavřel oči. Dokonce to vypadalo, že si počítá do deseti.

„Počkej doma ty jedna malá mrško!“ procedil mezi zubuma a s odporem si stíral zmrzlinu z trika a oklepával ruku.

„Panebože! Vždyť za tohle budu muset jet s Alicí nakupovat!“ zabědoval a já se cítila provinile. Věděla jsem sice, že přede mnou hrál chudáčka a i se tak tvářil, ale na mě to prostě platilo.

„No tak já ti pomůžu vybrat nějaký triko teď,“ mrknula jsem na něj a už jsem ho táhla k nějakému obchoďáku.

„Za tohle mi budeš muset koupit minimálně dvě!“ ukázal na svoje flekaté tričko.

„To bylo totiž moje nejoblíbenější,“ začínal pofňukávat a lidé se na nás ohlíželi. On si snad myslí, že mi takhle udělá ostudu.

Autor: Cullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co se to... A kurňa! 9. kapitola: