Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co se to... A kurňa! 8. kapitola

08.05.2010 (12:00) • Cullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2046×

Co se to... A kurňa!

8. kapitola

„Měla by ses převléct. Jseš úplně mokrá.“

Neochotně jsem se vydala ke schodišti. Po tom incidentu s Edwardem jsem si připadala tak moc zranitelná. Potřebuju si nějak napravit sebevědomí. Sice nevím jak, ale musím!

S tím spaním teda nejspíš nic nebude, takže jsem si oblékla uplé tmavé džíny a sportovní fialové tílko. Na Bellině těle to vypadalo až moc vyzívavě, takže jsem si ještě alespoň do půlky zapnula šedivou mikinu s kapucí.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Přede mnou stála pohledná dívka, která by si mohla od boku střihnout roli modelky i v monterkách. Vůbec nebylo vidět, že je to momentálně uvnitř troska plná strachu a zašlapaného odhodlání bránit se. Měla bych s tím něco udělat.  Jediné východisko je Emmett. Jen na něj si Edward netroufne. Takže když budu poblíž Emma, tak jsem v bezpečí.

Vyfénovala jsem si vlasy a sedla si k prosklené stěně na zem. Venku pořád pršelo.

Po pár minutách jsem u lesa zahlédla siluetu. Celá jsem ztuhla a chtěla utéct. Jenže nebylo kam. Emmett je dole. Snažila jsem uklidnit samu sebe. On mě ochrání. Stiskla jsem okraj koberce a zaposlouchala se do dění ve spodním patře.

„Edwarde, budeme si muset promluvit,“ hlesl potichu Carlisle, ale bez problému jsem to zachytila.

„Já vím. To, co jsem udělal byla chyba, ale nedokážu toho litovat. Pro mě ona prostě znamená tohle. Jestli se jí to nelíbí, tak ať odejde. Já jsem tu doma a nedržím ji tu.“ Cože? Teď přece nemůžu odejít...

„Jdu se připravit do školy.“ Šel po schodech nahoru a já se nepatrně roztřásla, ale jinak jsem se nepohnula ani o centimetr. Moje oči stále prozkoumávali přírodu za sklem, ale nedokázala jsem ji vnímat. Otevřeli se dveře a můj pohled se zasekl na protějším stromě s nalomenou větví.

„Promiň,“ zašeptal a začal si něco vyndavat ze skříně. Nehybně jsem seděla a snažila se splynout s podlahou. Promiň? Dělá si ze mě srandu? Chce si mě násilím vzít a potom mi na to řekne promiň? Nevím, jak je to možné, ale moje nohy najednou samy od sebe vstaly a nesli mě přímo k němu. Zastavila jsem a poklepala mu na rameno. Natočil se na mě tázavě hlavou a já mu vrazila takovou facku, že výsledek byl takový, jako by se na mě vůbec neotočil.

„Omluvu nepřijímám,“ dupla jsem si a znovu jsem nacházela svojí odvahu. Najednou se jeho ruku zdvihla do zvduchu, kde ji obmotaly bílé prsty.

„Myslím, že byla právem,“ utrousil Emmett a vpíjel se mu do očí.

„Jsi vůl, brácha. Koukni se na ni. Miliony chlapů by jí padalo k nohám a ty's ji zahodil. Každej by s tebou měnil, jenom ty musíš být tak natvrdlej. Nezasloužíš si Bellu. Ona není Tanya. Nikdy nebyla a nikdy nebude. Je jiná. Copak to nevidíš? Oslepl jsi zradou, ale Bells nic neudělala a jestli se jí ještě někdy dotkneš ve špatném slova smyslu, tak půjdeš ty,“ poslední větu zašeptal s bolestí v hlase.

Položil mi dlaň mezi lopatky a odvedl ke schodům.

„Neboj. Já si jenom teď musím dojít na lov. Jdi dolů. Kdybys něco potřebovala, tak Alice bude ještě tak půl hodiny v pokoji a pak půjdou s Edwardem do školy. Carlisle už odešel do práce a Esmé se vrátí tak za tři čtvrtě hodiny. Něco si přečti nebo si pusť televizi. Nebudu pryč dlouho.“ Pokusil se o úsměv, ale dělal si nejspíš starosti kvůli Edwardovi. Nechtěl přijít o bratra. Otočil se a zmizel ve dveřích naproti mojí a Edwardovo ložnici. Slyšela jsem lehký dopad na mokrou trávu a svižný běh. No jasně. K čemu by šel dveřma, když se může cestou prolítnout.

Snad si venku vyčistí hlavu a bude to zase optimistickej Emmett, kterého jsem poznala.

Udělala jsem co řekl a sedla si na sedačku. Jen jsem přemýšlela o ničem a zároveň o všem. Co asi teď dělá Bella? Nejspíš se poznala se Sam. Moment! Sam! Dovolená! Tak tohle není dobrý. Co si tam počne? Nejspíš je ale všechno v pořádku, když nevolá. Zamyslela jsem se a za chvíli kolem mě s „ahoj“ a lehkým obejmutím proplula Alice. Pár kroků za ní se nesl Edward, který měl mezi obočím tak hlubokou vrásku, že by tam určitě udržel i tužku. Jenom jsem kývla a přešla ke knihovničce.

Všechno to byly staré knihy, ale známí autoři. Pročítala jsem si názvy a některé předmluvy, když cvakli dveře. Zvědavě jsem se otočila za tím zvukem.

Do obýváku vešla drobná, mladá žena s medovými vlasy po lopatky a nádherným úsměvem na rtech. Její krásou a milým srdcovitým obličejem se kolem ní rozlévala příjemná atmosféra plná imaginárních květin a vůně. Nevědomky se mi na tváři usadil úsměv.

„Ahoj, zlatíčko.“ Pevně mě stiskla v náruči a políbila do vlasů.

„Carlisle mi volal a řekl mi o tom, co se tu dělo. I o Edwardovi. Neboj se. My tě nedáme a dokud se bude chovat takhle, tak jsme všichni na tvé straně.“ Jemně mě pohladila po tváři.

Musí to být Esmé. Tak moc mi připomněla maminku, že jsem na ni konečně za tu dobu, co tu jsem, pomyslela.

Odstoupila ode mě, sundala si budnu a odnesla ji na své místo.

„Jak jsi se měla, Esmé?“ promluvila jsem do ticha.

„Děkuju za optání. Měla jsem se pracovně a přesto skvěle. S návrhem domku byli majitelé spokojení a to potěší nejvíc.“ Kývla jsem.

„Jdu na chvíli na zahradu,“ informovala mě a zmizela ve druhém patře. Nejspíš převléct se. Dolů už ale nesešla. Budu si muset zvykat.

Svalila jsem se na pohovku a podívala se, co dávají v televizi. Takových programů! Než jsem se tím probrala, muselo uběhnout snad dvacet minut. Přesto mě žádný pořad nezaujal.

Zvedla jsem se a pohlédla z okna do lesa. Není tu chvíli a už se mi po něm stýská. Po jeho pevné náruči, zářivém úsměvu plném optimismu, šibalských, ale věrných a hlubokých očích a po jeho dobré náladě, kterou dokáže předat každému v okolí. On je takovej bůh radosti a vtipu.

Zahlédla jsem Esmé u záhonku. Oblékla jsem si lehkou bundu. Ne, že bych ji potřebovala, ale prostě ze zvyku. Vydala jsem se za ní.

„Můžu ti pomoct?“ Vážně jsem se nudila a potřebovala jsem nějakou aktivitu.

„Jestli se ti chce, tak mi můžeš pomoct vyplít kosatce. Jsou za rohem.“ Usmála se a dál se věnovala nízkým bonsaikám. Půjčila jsem si motyčku, která stála v kyblíku vedle Esmé a odešla určeným směrem.

Trochu jsem se zasekla, když jsem spatřila dlouhý a široký záhon různě barevných květin. Ale tak třeba mi to půjde rychleji s mými novými schopnostmi.

Po necelé půl hodince jsem doplela a pyšně se rozhlédla po mé bezchybné práci.

Ještě chvíli jsem si s Esmé povídala a potom jsem si odešla umýt ruce a sednout si zpět k prosklené stěně v ložnici. Nějak jsem si to tam zamilovala.

Bylo něco po jedenácté hodině dopoledne a slunce vylezlo zpoza mraků. Pokožka se mi začala blyštit jako ticíce malinkých diamantů. Fascinovaně jsem to pozorovala a procházela si prsty po paži. Nádhera. Sundala jsem si mikinu a triko, abych viděla více té záře. Položila jsem se vedle skla na koberec, zavřela oči a užívala si tepla dopadajícího na mé tělo.

Nevím jak dlouho jsem tam takhle ležela, když uslyšela jsem kroky. Esmé už jsem neviděla na zahradě, tak jsem je přiřadila k ní. Jaké bylo překvapení, když se ve dveřích objevil Emmett. Otevřel pusu, aby mě pozdravil, ale zasekl se a překvapeně nadzvedl obočí. Posadila jsem se a rychle si oblékla své tílko. Radostně jsem vypískla a vyskočila na nohy.

„No konečně!“ zaradovala jsem se a on mi ukázal dokonalé zuby v širokém úsměvu.

„Chyběl jsem ti, že?“ Šibalsky na mě mrknul a nejspíš ani trochu netušil, že je to pravda pravdoucí. Chyběl mi víc, než si dokáže představit.

„Zalovil jsi si?“

„Skvěle! Měl jsem štěstí. Dva medvědy.“ Usmála jsem se na něj a nevěděla, co mám říkat.

„Napadlo mě, že bych tě někam vzal, aby ses dostala mezi lidi. Aby jsi si zase mohla zvykat.“

„Vím na sto procent, že mohu jít klidně zítra do školy. Byla to jen chvilková nepozornost.“ Potom jsem si představila odpoledne strávené s ním.

„No ale nejspíš máš pravdu. Měla bych nejdřív takhle postupně.“ Kývla jsem a důležitě našpulila pusu a semkla obočí. Přišlo mu to komické.

„Tak za dvacet minut v obýváku. Ještě se po lovu osprchuju.“

„Dobře.“ Odešel a zavřel za sebou dveře. Šťastně jsem si poskočila a zatleskala. Otevřela jsem skříň a rozhodla se, že si nechám tyhle kalhoty a akorát jsem si vyměnila tílko za bílé tričko bez ramínek.

„Bello?“ ozval se Emmettův hlas za dveřmi.

„Ano?“

„Alice mi psala, že slunce zaleze v půl druhý, takže máš ještě tak hodinu. Když je tolik času, tak půjdu do vany.“

„Dobře.“ Představila jsem si Emma ve vaně. Z hrudi se mi vydralo tiché zavrčení, až jsem se zadrhla v pohybu. No to bych do sebe neřekla.

Slyšela jsem proud vody, který bubnoval na dno vany. Na podlahu dopadl nějaký kus oblečení a já nasucho polkla.

Raději jsem se odebrala do koupelny a rozčesala jsem si vlasy. Jen tak jsem si je prohrábla a nalakovala.

Sedla jsem si na okraj vany a přemlouvala se k tomu, abych se hned nerozeběhla do úplně jiné koupelny a neskočila šipku do již už obsazené vany.

No tak soustřeď se, Ell! Tohle by Bella neudělala. Uvědomila jsem si, že nechci, abych se mu líbila. Nechci, aby se mu líbilo Bellino tělo. Budu muset zavolat holkám, jestli už něco vymyslely.

Po pár minutách jsem se zvedla a vydala se přes pokoj na chodbu. Dveře do Emmettovi ložnice byli otevřené a já ho v nich zahlédla. Stál u skříně jen s ručníkem kolem pasu. Byla jsem si naprosto jistá, že už o mně ví, ale nejspíš mu to nevadí, když se ani neotočil. Sledovala jsem jeho mužná a svalnatá záda, široká ramena... Na poslední chvíli jsem se zastavila před prahem pokoje. Já tam vážně málem šla! Ovládej se, holka! Křikla jsem sama na sebe a chtěla couvnout. Nohy mě ale nemínily poslouchat.

Hodil si na postel tmavé volné kalhoty a tmavě modré tričko. Ruku si pomalu přiložil k okraji ručníku a chvilku znehybněl. Přitiskla jsem se zády za roh na zeď a zadrhaně dýchala. Uslyšela jsem uchechtnutí a rychle jsem seběhla schody dolů.

Kdyžtak mi napiště, jakej pohled byste teď chtěli ;-)

Autor: Cullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co se to... A kurňa! 8. kapitola: