Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co se to... A kurňa! 15. kapitola

29.08.2010 (08:00) • Cullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1643×

Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat obvzláště jogurtince za nekonečně dlouhé komenty a gossipgirl za podporu a také za to, že jí ještě pořád neunavuje číst komentáře na jejím shrnutí. Dále julii, Jennysce, Michangele, ance, ShayennRe, Zuzce 7, blotikovi, kate, xDenysqa, kristen999 a všem ostatním, kteří mě podporujou formou komentářů. Díky moc, holky! Určitě víte, jak moc to při psaní pomáhá. Mají velkou zásluhu na tom, že vznikla takhle kapitola tak brzo a v takových rozměrech. =D Takže ještě jednou moc děkuju. =o*

Co se to... A kurňa!

15. kapitola

„Prosím!“ Zachvěla se jí víčka. Vyskočil jsem s ní na nohy. Nejspíš to nebyl nejlepší nápad, ale já měl potřebu ji šťastně obejmout. Jednu ruku jsem jí dal za hlavu, druhou kolem pasu a dvakrát se s ní zatočil dokola.

„Em... Emmette?“ Odstrčila mě od sebe a vyjeveně mě sledovala.

Emmettův pohled:

Nechápavě jsem zůstal stát kus od ní a sledoval každou mimickou změnu v jejím obličeji. Každé stáhnutí obočí i pootevření úst, když se chystala něco říct, ale nakonec to zase zavrhla.

Najednou se začala prohížet. Sáhla si na vlasy, přejela si prsty po tvářích.

„Z tohohle už se jednou opravdu zbláznim,“ promluvila mdlým hlasem. Pomalu jsem začal couvat, posadil se, položil si obličej do dlaní a beznadějně vydechl.

„Neříkej mi, že se stalo to, co si myslím,“ utrousil jsem skrz prsty. Znovu si mě začala všímat a podezřívavě naklonila hlavu na stranu.

„Ty o tom... Víš?“

„Jestli máš na mysli Ell, tak ano. Vím o tom, Bello.“

„Jak ses to dozvěděl?“

„Nestihl jsem jí říct všechno, co jsem chtěl. Nestihl jsem udělat, co jsem chtěl. Nestihl jsem vůbec nic,“ zabědoval jsem a nevšímal si její otázky. Bylo mi do breku. Mně! Takhle jsem se necítil už... Takhle jsem se ještě necítil. Vždyť jsem si zrovna tu holku tak oblíbil!

Vzal jsem do ruky menší spadnutej stromek a mrštil jím daleko odsud, kde se roztříštil o o hodně větší kmen. Obešel jsem jí a vydal se k domu.

„Vítej zpátky, Bell,“ zamumal jsem přes rameno a dál si jí nevšímal. Jinak se pohybovala. Jinak mluvila. Všechno bylo úplně jinak. Prošel jsem obývákem, kde se za mnou všichni zmateně ohlíželi a vpadl do svého pokoje. Tam jsem si sedl na velkou postel a vzpomínal.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ale venku už bylo šero, když mi někdo zaklepal na dveře. Zachvěl jsem se, jelikož vůni měla pochopitelně pořád stejnou a já ji teď měl spojenou s Ell.

„Pojď dál,“ vyzval jsem ji, ale ke dveřím jsem se nepodíval. Došla ke mně a položila mi ručku na rameno. Stejné, ale přesto úplně jiné dlaně se o mě dnes opírali v lese.

„Můžu ti nějak pomoct?“ Vzhlédl jsem do jejích očí. Jemně jsem se pousmál, pohladil ji po tváři palcem a zakroutil hlavou.

„Ne. Ty ne.“

„Vypadá to, že ti nějak přirostla k srdci.“ Pokrčil jsem rameny.

„Já tomu ani pořádně nerozumím. Ale teď mám strašnej pocit. Měli jsme tak málo času. Chtěl bych ji lépe poznat. Proč jsem tu možnost nedostal?“

„Ale prosimtě. Přece ti nezabrání pár tisíc kilometrů v tom, abys poznal suprovou holku, co ty na to?“ Střelil jsem po ní pohledem.

„Ty myslíš, že...“

„No jasně! A proč ne?“ Najednou se zasekla.

„Ale nejspíš né teď. Později. Vlastně jí musím zavolat. Ne! Musím zavolat Kim!“ Zvedla se a utíkala pryč z mého pokoje. Co to ksakru mělo znamenat? Nechápavě jsem zíral na místo, kde ještě před chvílí byla její záda.

Ellin pohled:

Do očí mě bodlo nepříjemné pronikavé světlo pouliční lampy skrz okno. Byla jsem celá zpocená. Musela jsem mít horečku a místo, kde jsou ledviny jsem měla jako v ohni. To mi bylo známé. Ale teď to bylo o hodně horší. Ta bolest byla téměř nevydržitelná. Pohnula jsem hlavou, abych zjistila, kde to vůbec jsem. Ležela jsem na nemocničním lůžku. Měla jsem v sobě zapojené přístroje, které kontrolovali mé životní funkce. A na druhé straně místnosti seděla maminka se sklopenou hlavou a mělce oddechovala.

Podle toho jaká byla tma, musela být noc. Pamatuji si, kdy jsem byla v nemocnici s ledvinami poprvé. Už delší dobu jsem mívala časté horečky, a trpěla jsem nechutenstvím. Každou chvíli jsem byla unavená. Nijak jsme to nehrotili. Nedělo se přece nic vážného. Až když jsem měla moč smíšenou s krví, tak mě vzala mamka k doktorce, která mě poslala do nemocnice na vyšetření. Objevili mi nádor na ledvině. Byl malý. Dali mi nějaké prášky a říkali, že když je to takhle v začátcích, tak že by si s tím tělo mělo s pomocí léků poradit. Po pár dnech mi to začalo pomáhat a já nakonec léky přestala brát úplně a přestala chodit na pravidelné prohlídky. I podle doktorů bylo vše v pořádku.

Nedávno, asi před čtyřmi měsíci jsem měla po dlouhé době velký ledvinový záchvat. Naštěstí jsem zrovna spala u Kim, takže jsem nevyděsila mamku. Po pár hodinách to přešlo, takže jsem z toho nedělala žádnou vědu. Od té doby jsem měla asi ještě další tři nebo čtyři záchvaty. Podle svého uvážení jsem dobrala zbytek léků, které ještě neprošli spotřební lhůtou a říkala si, že to potom bude dobrý. Jak teď vidím, tak to asi dobré nebylo. Dokonce ani dostatečné. Bolestivě jsem sykla, až sebou mamka škubla a ihned ke mně střelila pohledem.

„Ello!“ vyhrkla a přihnala se ke mně.

„Jak ti je?“

„Je mi děsně, mami. Co se to děje? Co říkali doktoři?“ vyzvídala jsem a obličej jsem měla stažený bolestí. Mamce ukápla slza a pohladila mne po vlasech.

„Ten nádor. Znovu se objevil a tentokrát je to mnohem větší. Doktoři dělají testy a zítra ráno budou výsledky,“ vzlykla a nešťastně mě obejmula. Znovu jsem zasténala.

„Mám zavolat sestřičku, aby ti dala něco proti bolesti?“ ptala se starostlivě.

„Ano, prosím.“ Deku jsem si stáhla jak nejníž jsem ze své polohy dokázala. Po čele mi stékal pramínek potu a já zatnula zuby s dalším přívalem bolesti. Pootočila jsem se do trochu pohodlnější polohy.

Mamka zmáčkla tlačítko nad postelí a do minuty se v mém pokoji opravdu objevila sestřička. Mamka ji požádala o léky. Dala mi něco proti bolesti. Chtělo se mi z nich spát, takže jsem vnímala jenom maminčiny prsty procházející mi ve vlasech a hned jsem usnula.

Zdálo se mi o posledních minutách s Emmem. Často mi sen přerušil příval menší bolesti, kterou trochu tlumili ty prášky.

Když jsem otevřela oči, tak byla stále tma. Muselo být brzo ráno. Mamka zase spala. Tentokrát měla židli u mé postele a čelem se opírala o její hranu. Musela jsem se pousmát. Úsměv se mi zkroutil do šklebu, jak mnou projela další vlna od ledvin jako blesk. Střílelo mi to do boků a výš do zad. Proč se mi to děje! Vlastně si za to můžu sama. Už když jsem měla ten první záchvat, tak jsem to měla říct. Neměla jsem to nechat zajít tak daleko.

Nešťastně jsem si povzdechla a zrovna se pomalinku pootevřeli dveře. Nejdřív se objevila černá ofina a potom Jerryho oko. Když si všimnul, že jsem vzhůru, tak sem vklouznul celý a neslyšně zavřel.

„Co tu děláš? Vždyť může být tak pět ráno!“ šeptala jsem, abych nevzbudila mamku.

„Promiň, nechtěl jsem tě rušit. Ani ta otravná sestřička na recepci mě nechtěla pustit, ale odešla si udělat kávu, tak jsem rychle proklouznul,“ zašklebil se, ale hned zvážněl a starostlivě si mne prohlédnul. Kleknul si vedle postele a chytil mě za ruku. Těkala jsem nevěřícným pohledem z ní na něj.

„Jak ti je?“ ptal se a palcem mi dělal kroužky na hřbetu ruky. Polkla jsem a ani v nejmenším nehodlala momentálně řešit nějaké Bellino sbližování se s Jerrym. Prostě jsem to nechala plavat.

„Je mi pořád stejně. Mamka říkala, že prý budou dneska ráno výsledky. Mám strach.“ V očích se mu mihla bolest.

„Je mi to tak líto. Proč sis nedávala větší pozor?“

„Jerry, tyhle řeči mi momentálně nepomohou,“ odbyla jsem ho.

„Co tady vlastně děláš takhle brzy?“

„Je půl šestý. Řekl jsem si, že se za tebou stavím před školou. Přece jsem ti to slíbil,“ zašeptal a políbil mě do dlaně. Políbil! Nechci, ale opravdu nechci vědět, co se tu dělo!

„Jo, no jo vlastně. Hele, až se dostanu domů, tak si s tebou budu muset prom... Au!“ stiskla jsem jeho ruku, až se truchu přikrčil.

„Promiň,“ špitla jsem.

„Budu si s tebou muset promluvit. Je tu totiž něco, co se mezi námi bude muset změnit,“ vážně jsem mu hleděla do modrých očí. Raději bych sledovala zlaté.

Stáhl obočí, až se mu na čele utvořily hluboké vrásky.

„Udělal jsem něco špatně?“

„Tak to zatím opravdu nevím. Hned, co zavolám Belle, tak si o tom budeme moci promluvit.“ Nechápavě nadzvednul jedno obočí a k našim dlaním přiložil i svou druhou a uvěznil ji celou.

„Ell, musím jít. Stavím se za tebou tak brzy, jak jen to bude možné. Odpoledne se mnou půjde nejspíš i Kim. Šla by i teď, ale měla doma s našima nějaké problémy a ona musela zůstat. Já utekl.“

„Dobře. Tak běž. Čau.“ Lehce jsem se usmála a čekala až se zvedne a odejde. Naklonil se ke mně. Rychle jsem uhnula hlavou na stranu, takže jeho rty skončily naštěstí jen na tváři. Dělal, jako že to měl v úmyslu. Pak se konečně odporoučel. Automaticky jsem si chtěla otřít tvář, ale při pohybu s rukou nahoru jsem si všimla jehly v paži. Tak nic no. Já tě přetrhnu Bello!

Začínalo svítat. Viděla jsem východ slunce a s prvními paprsky se mamka probudila. Protřela si víčka. Chvíli se dezorientovaně rozhlížela a potom se otočila na mne.

„Nebyl to sen,“ promluvila smutně. Lehce jsem se na ni pousmála a raději se koukala jinam, jelikož vypadala, že se opět rozbrečí. Nedělalo mi dobře ji takhle vidět.

„Půjdu se zeptat, jestli už jsou ty výsledky,“ špitla a vstala.

„Mami, dojdi si pro něco k jídlu. Nemusíš být pořád se mnou. Já to zvládnu,“ snažila jsem se znovu usmát, ale znovu mnou prjela bolest. Ovládala jsem mimické svaly, takže snad nic nepoznala. Nechtěla jsem jí přitěžovat.

Pohladila mě a odešla.

Jak se má asi Emm? Zjistil už, že to nejsem já? Odešel teď do školy? Myslí na mě? Takových otázek a já neměla odpověď ani na jednu. To jsem ale ještě netušila, že tohle jsou bezvýznamné otázky oproti tomu, na jakou dostanu odpověď za chvíli.

Neuběhlo ani půl hodiny a já už slyšela kroky na chodbě za dveřmi.

„Doktore! Řekněte mi to!“ To byl jistě mamčin hlas.

„Je mi líto, ale se mnou dovnitř nemůžete. Sestra vám vše řekne. Obávám se, že by vaše reakce vaší dceři opravdu nepomohla,“ to byl mužský hlas. Nejspíš ten doktor. Až po pár vteřinách mi došel význam jeho slov. Ale né. Co když už třeba nebudu moci dělat to, co doteď? Co když nějak ochrnu?

Trochu jsem se v posteli zavrtěla, jelikož mi bylo nepohodlně a dovnitř vešel doktor, který se snažil bránit mamce ve vpadnutí dovnitř. Když se mu to konečně podařilo, tak se pomalu došoural ke mně a ani jednou o mě nezavadil pohledem. Zastavil se až těsně u mého lůžka. Teprv teď se mi hluboce zahleděl do očí. Byl to mladý doktor. Mohlo mu být okolo třiceti let. Hnědé vlasy měl střižené na ježka a hranaté brýle měl skoro až na špičce nosu. Posadil se na židli.

„Jak vám je, slečno Beckerová?“ Po kolikáté že už dneska tuto otázku slyším? A proč chodí kolem horké kaše? S jeho odpovědí se smířím. Už jsem přece velká holka. Snažila jsem se o tom přesvědčit samu sebe. Ale moc se mi to nedařilo. Přecejenom je dost otřesné představit si sedmnáctiletou dívku na vozíku například. Zatřásla jsem hlavou, abych vyhnala zlé myšlenky.

„Bylo mi už i lépe. Řeknete mi výsledky? Prosím,“ dodala jsem potichu. Chtěla jsem to mít co nejdřív za sebou. Težce oddechnul a srovnal obočí do rovné linky.

„Nechci být poslem špatných zpráv. Ale i to má práce obsahuje.“ Dělá si ze mě srandu? Jestli se mě snaží připravit, tak se mu akorát za nedlouho povede přivést mi srdeční zástavu, jak jsem napnutá. Vyčkávavě jsem mu hleděla do tmavých očí.

„Váš nádor... Váš nádor se rozrostl i dál. Dál než jen na ledvinách. Už ho nelze ani chirurgicky odstranit. Máte rakovinu ledvin,“ tu poslední větu si zamumlal jen tak pod vousy.

„Pořád mám tak nějak pocit, že jste mi neřekl všechno, pane doktore.“ Kývnul a vzal mojí ruku do své vlhké dlaně.

„Je to pokročilá rakovina. Nedá se proti ní bojovat. Teda dá se oblbovat, ale jen chvíli.“ Viděla jsem, jak se snaží urputně neuhnout pohledem. Zatajila jsem dech.

„Znamená to... Co to znamená?“ Potřebovala jsem to slyšet. Chtěla jsem vědět, že jsem ho správně pochopila.

„Zbývá vám nanejvýš rok života. Spíš deset měsíců.“ Nevěděl, co má dál říkat. Vlastně ani nebylo co.

„Nechápu to,“ vypadlo z něj.

„Jste ojedinělý případ. Většinou se to objevuje až po čtyřiceti letech života a to zejména u mužů. Máte to v těle od narození. Je to v genech a může se to projevit až po několika generacích.“ Já už jsem mu ale dávno nevěnovala pozornost.

Deset měsíců. Deset měsíců a je konec. Sledovala jsem stěnu před sebou a nemohla tomu uvěřit. A já si dělala starosti s vozíkem! Jak jsem to mohla mamce udělat? Jsem netvor! To si nezaslouží. Rodiče by přece neměli vidět umírat své děti. To se mi opravdu zase něco povedlo.

„Chcete... Jste ochotna přijímat návštěvy?“ Jenom jsem nepatrně přikývla, ale dál jsem koukala do prázdna.

„Doktore!“ zavolala jsem, když už zavíral dveře. Strčil do pokoje hlavu.

„Budu moct domů?“

„Ano. Zítra vás propustíme. Budete užívat léky, které otupí bolest.“ Kývla jsem, jako že rozumím a vyhlédla ven z okna. Kolik toho za těch deset měsíců stihnu? Je to moc krátká doba. Moc krátká na to, abych všem lidem, které miluji dokázala, jak moc mi na nich záleží. Po tvváři mi stekla slza. Asi to takto mělo dopadnout. Věřím na osud.

Kimiin pohled:

Uraženě jse seděla na posteli a trucovala. Prý rýma! Prý kašel a horečka! A jenom kvůli tomu nemůžu do školy! Což mě neštve tak, jako že nemohu jít navštívit svojí nejlepší kamarádku. Zajímalo by mne, jestli už to navrácedlo zafungovalo. Mělo zpožděnou reakci. Ale ještě víc mě zajímá, jak na tom teď Ell je. Vůbec jsem v tom jejím utajování s ní neměla spolupracovat! Sakra já se tam musí nějak dostat! Je mi jedno, že je čtvrt na šest ráno! Já tam prostě musím!

Najednou mi začal zvonit mobil.

„Prosím?“

„Jsi to ty, Kim? Tady Bella. Chci se tě zeptat na Ell. Před chvílí jsem se vrátila domů, takže se musela probrat v nemocnici. Chudák holka. Chvílema jsem myslela, že už v tom těle nevydržím, jaké bolesti to byly!“ zmučeně si povzdechla do sluchátka a čekala na odpověď.

„Nejspíš tě zklamu, ale o Ell nic nevím. Protože se nemohu dostat z domu! Mamka by měla do dvou hodin odejít, tak hned potom se spakuju a letim do nemocnice. Dám ti vědět.“

„Dobře. Hele, Kim. Nejspíš bych ti měla říct, že já a Jerry...“

„A to si myslíš, že mi to nedošlo? Spíš by mě zajímalo, jak mu to teď vysvětlíte. Pochybuji, že Ell s nim bude chtít mít cokoliv společnýho. Pochop to. Je to můj otravnej brácha, kterýho máme na krku už od narození!“

„Myslim, že Ell tu taky nebyla zrovna za andílka. Emmett se tváří, jak kdyby mu ulítli včely. Teda spíš Ella. Ta mu doslova ulítla mezi prsty. Probrala jsem se v jeho náruči.“

„Aha. Jasný. A můžeš mi říct, kdo je ten Emmett zač, ksakru?!“

„Klid, Kim!“

„Promiň, ale jsem strašně nervózní, když nevím, co s ní je,“ plácla jsem sebou do postele a měla jsem na krajíčku.

„Budu končit, Bell. Jde sem mamka.“

„Hlavně mi potom zavolej!“ Slyšela jsem ještě před tím, než jsem to típla. A to bylo ve stejnou chvíli, jako mamka vešla do pokoje.

„Ležíš? Tak je hodná holka,“ mlela rychle, půjčila si ode mě ponožky a utíkala zpět. Pospíchá? Tak to nejspíš v nejbližší době odejde. Promnula jsem si ruce a začala se pomalu oblékat.

Ellin pohled:

Sestra mi přinesla snídani.

„Kde je mamka?“ zeptala jsem se jí.

„Vaše matka tu zprávu nese hodně těžce. Zhroutila se z toho. Teď je na pokoji kousek od vás. Dali jsme jí prášky na uklidnění a ty ji uspaly. Hned jak se vzbudí, určitě ji pošleme k vám.“

„Děkuju,“ zamumlala jsem a nebyla jsem si jistá, jestli mě slyšela. Ztrácela jsem se ve svém světě. Utíkala jsem k sobě do mysli od toho reálného světa. Ten mě přestal bavit. Ještě chvíli jsem pouze sledovala lampu a tromy za oknem. Někdo lehce zaklepal na dveře a ve škvíže mezi nimi a futry se dnes objevilo modré oko a černé vlasy.

„Kim?“

„Ell!“ Zavřela za sebou a běžela mě obejmout. Opatrně mě svírala v náručí, tak, aby se nodotýkala žádné jehly v mých rukou. Zhluboka jsem se nadechla vůně jejích vlasů a políbila ji na tvář. Jak ji to mam oznámi? Jak se teď mám chovat?

„Tolik jsi mi chyběla!“ zaúpěla a sedla si na kraj postele.

„Kdy tě pustí domů? A jak vlastně dopadly včerejší testy?“

„Umřu,“ rozhodla jsem se to neprodlužovat.

„Ale no tak! O tomhle se nevtipkuje! Oni ti to ještě neřekli?“ nasadila nabručenej výraz. Dál jsem se jí vpíjela do očí a ssnažila se, aby tam viděla skutečnost.

„Řekli mi to. Umřu,“ odpovídala jsem jí potichu znovu. Znělo to divně. Znělo to, jako kdybych už mrtvá byla. Můj hlas neměl žádnou barvu, žádný cit. Těkala z jednoho oka do druhého a čekala, kdy tu hloupou srandu konečně odvolám. Nic se nedělo a jí se oči zalili slzami.

„To ne,“ zaskřehotala, jak se snažila zadržet pláč.

„Ne! To nedovolím!“ Teď už se jí to nepovedlo. Trhaně se nadechovala a kroutila hlavou. Trhalo mi srdce ji takhe vidět.

Sjela jsem pohledem jehly v mých rukách. Podle toho, co jsem zjistila je už nejspíš nepotřebuji. Vytahala jsem to všechno ze sebe a s použitím veškeré mé síly jsem se posadila. Ochablé a dlouho nepoužívané ruce jsem nemotorně obtočila kolem jejího těla a se syknutím ji obejmula tak, jak jsem to nejlépe dokázala. Trhala mi sebou v náruči a já měla po chvíli mokrá záda od jejích slz.

„No tak, Kim. Nebreč. Vždyť to není žádná katastrofa. Lidé přicházejí a zase odcházejí. Já jen odejdu o něco dřív. Sedmnáct. To je přece krásné číslo. Možná se dožiju i osmnácti. Co by za to v pravěku dali.“

„Ale my nejsme v pravěku! I tam se dožívali dýl, Ello! Vůbec tu situaci nezlehčuj! Já tě nenechám odejít takhe brzy,“ sledovala mě uraženě, jako bych ji bůhví jak naštvala.

„Deset měsíců je dlouhá doba. Prosím, zkus to brát tak, jakože se nic neděje. Chtěla bych si to užít, jak jen je to možné.“

„Jak můžu dělat, jako by se nic nedělo, když mi umírá nejlepší kamarádka?!“ zvyšovala na mě vyčítavě hlas.

„Zítra mě pustí domů. Chtěla bych chodit do školy, nakupovat, chodit ven. Prostě běžné věci. Chci si užívat poslední chvíle života.“ V očích se jí konečně zračilo pochopení.

„Ty Kim. Nevolal ti někdo?“ Vědoucně se na mě pousmála.

„Pro tvoje zklamání, tak mi volala jen Bella. A pro tvoje alespoň malé spokojení, tak ten Melet... Ne počkej. Nekment.“

„Myslíš Emmetta?“ vyhrkla jsem a snažila se ji popohnat k tomu, aby to dopověděla.

„Sakra, to je ale blbý jméno!“ omluvně ke mně střelila pohledem.

„Ten prej kouká, jak kdybys mu ulítla, nebo co mi to tam vykládala. Prostě se mu stýská. Mam se jí prý ozvat, hned jak tě navštívím,“ dokončila větu o něco tišeji a položila se se mnou na tu postel. Ležely jsme vedle sebe tak, jak jsme to vždycky dělávaly jako malé, když jsme měly strach ze tmy, nebo z kárání rodičů, když jsme něco pokazily. Jenom jsme tiše sledovaly jedna druhou a užívaly si společných chvil.

„Mám jí to říct?“ ozvala se po chvíli.

„Řekni jí to, ale ať drží jazyk za zuby. Obvzlášť před Emmettem.“ Nevím proč, ale brala jsem tu zprávu jako svojí slabost. Nechtěla jsem, aby to věděl. Momentálně jsem chtěla, aby na mě zapomněl. No dobře, tak to zase ne, ale nemohla jsem pomyslet na to, že bych se s ním měla loučit před mou smrtí. To radši, ať umřu hned.

***

Už jsem druhý den doma. Mamka mi dělá obrovské starosti. Od té nemocnice s nikým nepromluvila ani slovo. Táta přijel kvůli nám dřív z pracovní cesty, ale ani to jí nepomohlo. Doktoři říkali, že jestli se to do týdne nezmění, tak bude muset začít navšťevovat psychiatrickou léčebnu. Zajisté jsem se z toho obviňovala. Mohu za to. Za všechno.

Nemohla jsem usnout. Musela jsem myslet na ni, na Kim, na tátu, i na Emma...

Najednou mi zazvonil mobil. Kdo mi může volat v jednu v noci? Podívala jsem se na display. Neznámé číslo. Mám to zvedat?

„Prosím?“ Čekala jsem, čí hlas tam uslyším.

„Ell? Nespíš, viď?“ Ten hlas mi byl povědomí. Aby také ne, když jsem ho před pár dny sama používala.

„Bello? Ne nespím, proč se ptáš?“

„Jo jsem to já. A ptám se kvůli tomu, aby tě třeba náhodou můj trhlej brácha nebudil. Moc se ti omlouvám, ale tvé tajemství jsem před ním skrýt nemohla.“

„Neměla jsi mu to říkat,“ zabědovala jsem.

„Ale nemá cenu bědovat nad rozlitým mlékem. Proč by mě měl budit?“ Nechápala jsem totiž, kam tenhle hovor spěje.

„Tady jsou slova zbytečná. Raději se podívej z okna,“ zamumlala a típla mi to.

Cože? Zapila jsem si léky proti bolesti, které jsem měla na nočním stolku i se sklenicí vody a vydala se jen v triku a spodním prádle k oknu. Otevřela jsem ho a mžourala do tmy. Pod oknem stála drobná hubená silueta a zamávala na mě svítícím mobilem a houkla směrem k silnici, po které sem a tam procházela mohutná silueta.

Polilo mě horko. Je tady? Střelil ke mně pohledem a tvář mu ozářila lampa. Měl jí plnou vzrušení, očekávání a netrpělivosti. Než jsem se nadála, tak stál pod oknem vedle Belly a rukou mi naznačil, abych šla stranou. Couvnula jsem a do pár vteřin stál přede mnou v mém pokoji. Byla jsem ještě asi o pět centimetrů nižší než Bella.

Konečně se pousmál a ve stejné chvíli mě držel v medvědím objetí.

Autor: Cullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co se to... A kurňa! 15. kapitola: