Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co se to... A kurňa! 14. kapitola

25.08.2010 (15:15) • Cullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1762×

Co se to... A kurňa!

14. kapitola

Tohle byla bezpochyby ta nejhorší věc, jakou jsem pro sebe za celý svůj život udělala. Odmítla jsem ho! Jakmile jsem si to opakovala, přišlo mi to nemožné, ale když jsem si vzpomněla na tu událost, tak mi bylo jasný, že by to ani jinak nešlo.

Ještě chvíli jsem jenom tak postávala a trochu se z toho všeho vzpamatovávala. Je to vůbec možné? Měl zatmění mozku, nebo mě chtěl skutečně políbit? Pročísla jsem si bříškama prstů vlasy, zakroutila si pro sebe hlavou a šla si obléknout ten komplet od Alice.

„Bello, můžu?“ Stál znovu za dveřmi.

„Moment, teď se převlékám.“ Snažila jsem se zrychlit, ale i to na něj bylo pomalu.

„A už?“ ptal se každé dvě vteřiny.

„Už,“ vydechla jsem zmoženě po tom, co jsem to všechno na sebe pracně hodila a z čela si hraně setřela pot. Na rtech mu zářil úsměv od ucha k uchu.

„Máš na výběr,“ zatvářil se tajemně a já čekala, co z něj vypadne.

„Jelikož Edí odjel i s Volvem, ve kterém tě vždycky dopravil do školy, tak teď budeš muset zvolit jinou z možností.“ Zacukaly mi koutky. Proč musí být tak dokonalej? Bože, to mi děláš schválně? Nechala jsem své věřící myšlenky myšlenkama a dál ho zaujatě poslouchala.

„Takže, buď můžeš požádat Alici o to, aby ti půjčila své nevyužité Porshe, ale to je podle mě předem prohraná bitva, jelikož si ho šlechtí a ještě se v něm neprojel ani Jasper. Nebo jim můžeš jít dělat křena do Jasperova nudného Aston Martina. Tam by ses ovšem musela nacpat buď do malého kufru nebo mezi přední sedadla,“ zamrkal na mě.

„A nebo je tu ještě jedna možnost. Samozřejmě ta nejlepší, nejvýhodnější a nejpříjemnější. Můžeš jet se mnou, jakožto se svým vysněným princem v jeho úžasném jeepu. Tak co ty na to?“ drcnul do mě loktem. Zamyšleně jsem si mnula imaginární bradku a při tom koukala někam do neznáma.

„Všechny možnosti jsou lákavé. Teda až na tu poslední. To se mi zdá jako děsná slaďárna,“ říkala jsem důležitě a omluvně pokrčila rameny. Chápavě kýval hlavou a já čekala, až mu to dojde. Najednou se zadrhl a kouknul na mě s pootevřenou pusou.

„No dovol! To neměla být slaďárna, ale romatika!“ ohradil se, ale úsměv se nesnažil skrýt.

„Mimochodem ti to sekne,“ zazubil se šibalsky. Dokáže ho vůbec něco dostat do rozpaků? Budu se na to muset podívat. Lehce jsem se usmála, ale hned mi koutky ztuhly, jelikož mi došlo, že ta pochvala nepatří mně. Po chvilce mu to došlo.

„Vypadáš hodně jinak?“ Jenom jsem pokrčila rameny.

„Vlastně ani ne. Jenom Bella je samozřejmě o hodně krásnější.“ (Pozn. autorky: Ell by měla vypadat nějak takhle podle mě. Samozřejmě když si domyslíte její rty.)

„Podle tebe je krásnější,“ utrousil si pod vousy a pomalu opouštěl ložnici.

„Tak přijď dolů. Do pěti minut vyrážíme.“ Kývla jsem a ještě navštívila koupelnu, kde jsem si upravila vlasy. Malovat jsem se ani nemusela.

***

Vysedla jsem na vysokou sedačku a aktovku s učebnicemi a pár sešity si položila na klín. Emm za sebou zabouchnul dveře a už jsme vyjížděli po šťerkovité cestě směr škola.

„Bella už chodí do čtvrťáku?“ podívala jsem se mu do tváře. On sledoval silnici a jenom záporně zakroutil hlavou.

„Je jí sice devatenáct, ale rozhlašujeme, že teprv osmnáct, takže do třeťáku.“

„Což mi stejně nepomůže. Jak můžu znát učivo, který jsem nikdy neviděla?“

„No vidíš. Na to jsem ani nepomyslel. Ale neboj. Většinu hodin jsi měla společně se mnou a s Edwardem. Sama máš pouze tělocvik, dějiny a francouzštinu. U dějin si vždycky akorát před hodinou přečteš aktuální látku a se svou novou pamětí to budeš všechno dokonale zvládat. Věř mi. A francouzštinu dneska nemáš. Tu tě můžu klidně doučovat doma. Dneska na to mrknem.“ Střelila jsem po něm pohledem a jemu to zrovna taky došlo. Takže jsme se znovu začali smát. Po kolikáté že už dneska? Bylo to s ním tak snadné.

„Takže ty mě budeš učit francouzsky, jo? To jsem opravdu zvědavá. Ale ráda bych znala i tu řeč,“ zamrkala jsem na něj a snad poprvé jsem u něj poznala takový úsměv, u kterého uhnul pohledem. Jenomže to bylo pouze krátké, takže se o jeho rozpaky budu snažit dál.

Ale teď jsou na řadě dějiny. Vytáhla jsem z tašky potřebnou učebnici a začala ji od začátku pročítat. Upíří rychlostí jsem během deseti, možná patnácti minut byla už asi u patnácté látky. Po očku se na mě kouknul, ale hned se natočil celou hlavou.

„Co blbneš? Jsme teprv na stránce třicet a ty už budeš mít přečtenou celou knížku!“ Mávla jsem nad tím rukou a už nechala toho učení.

Měl pravdu. V hlavě jsem měla přesné příběhy podle učebnice a neunikaly mi ani ty nejmenší podrobnosti. To by se mi opravdu hodilo i v mém těle.

Zastavil na parkovišti hned vedle Jaspera s Alicí a přišel mi otevřít dveře.

„Cullenová má nového nápadníka?“ drknul jeden kluk do zrzky vedle sebe. Stáli alespoň dvacet metrů daleko, ale já ho slyšela velice dobře. Chyba byla, že jsem se na něj otočila. Provinile sklopil hlavu, ale hned ji nechápavě zdvihl.

„Dávej si bacha. Nemůžeš reagovat na něco, na co by nereagoval normální člověk,“ špitl mi Emm do ucha a popostrčil mě směrem ke druhé budově.

„Z jejich prupovídek si nic nedělej. Často se ti líbit asi nebudou, ale lidé jsou žárlivá stvoření. To přece víš.“ Usmál se a já si ho pohoršeně změřila.

„Náhodou, já nemám proč žárlit. Mám vše, co si přeju,“ odpálkovala jsem jeho narážku.

„Ale opravdu jen náhodou, že?“ rejpal do mě dál a já si jen uvnitř sebe zavrčela. Kupodivu jsem zjistila, že to nebylo jen uvnitř mě a ten zvláštní hrdelní zvuk se vydral na povrch. Naštěstí dost potichu pro lidské uši a naneštěstí dost nahlas pro Emmettovy uši.

„Nevrč. Jseš potom až moc roztomilá,“ cvrnknul do mě a už jsme vcházeli do nějaké třídy.

„První hodinu máme literku. Pojď si sednout vedle mě, když tu není Eda,“ snažil se to prohodit jen tak mezi řečí, ale důkladně sledoval, jestli ho poslechnu. Těšilo mne, že to chce.

„No, nejspíš budu muset, aby jsi mi mohl nenápadně radit, viď. Co nadělám. Nemám na výběr,“ vracela jsem mu jeho chování i s úroky. Vypláznul na mě jazyk a já ho následovala do poslední lavice v řadě u dveří.

„Sedáš si záměrně co nejdál od učitele?“ vyzvídala jsem ho s úšklebkem.

„Ale kdepák. Máme nádhernou učitelku, která si vždy stoupá do tohohle rohu a sleduje třídu.“ Střelila jsem po něm pohledem s obočím stáhnutým blízko u sebe. Začal se mi smát a plácat do lavice.

„Nechci se tě dotknout, ale teď to opravdu vypadalo, jako když žárlíš.“ Nasadila jsem trucovitý výraz a rozhodla se, že musím něco udělat s tím jeho nepříjemně velkým sebevědomím.

„Moc si věříš, Emme. Jak můžeš vědět, že nejsem zadaná?“ S radostí jsem zjistila, že jsem mu právě nasadila brouka do hlavy. Ještě chvíli si mě měřil, když do třídy vešel prošedivělý učitel s brejličkama. Musela jsem se uchechtnout. To má asi být ta jeho nádherná učitelka. Né! On si samozřejmě spletl předmět. Jak jinak. Znovu jsem se zašklebila. Emm si jen založil ruce na prsou a já se vyžívala ve sladké výhře.

„Takže, třído...,“ učitel se zasekl a rozhlédl se. Sedělo nás tu pouze osm.

„Ahá. Tak chřipková epidemie nám lehce kazí plány. No co se dá dělat. Vymyslíme si nějaký náhradní. Posadil se za katedru a začal zapisovat jména chybějících do nějakého listu a potichu si je předříkával.

„To bychom měli. Takže je vás osm. Rozdělte se do čtyř dvojic. Každá dvojice bude mít za úkol vymyslet film a potom z něj zahrát nějakou scénku před ostatními tak, aby poznali, o co se jedná. Pokuste se o něco, co budou znát všichni. Vynechte prosím vulgarity. Stačí například rozhovor o pár větách. Máte na vymyšlení sedm minut.“ Dál se začal věnovat svým činnostem.

Otočila jsem se na svého souseda.

„Myslíš na to, na co já?“ otázala jsem se s úsměvem.

„Tak to opravdu netuším. Vypadám snad jako vlezdohlavička Edouš? Ale pokud myslíš na tatíka v šatech, tak se shodneme.“ S mým kývnutím jsme začali zkoušet. Nakonec jsme si před tabulí střihli naši scénku jako poslední. Jak jinak. To nejlepší na konec, no ne? Já hrála malou dcerku a Emmett s ručníkem zaháknutým za páskem kalhot tátu v sukni.

„Paní Deughtfireová, pojďte s náma do bazénu,“ prosila jsem a dělala na něj psí očka.

„Ale děvenko. Jeden Titanic už na dně moře leží. A navíc potop velryb je tu zakázán.“ Ostatní spolužáci nás nechali vystřihnout před nima nejlepší hlášky a smáli se dokonce i spolu s učitelem. Nebyl by to Emmett, kdyby si tam něco nedomýšlel a nedělal to tak ještě o sto procent zábavnější.

Hodina se protáhla až do přestávky, takže jsem na tělocvik potom musela utíkat.

„Snaž se krotit a nepředvádět se,“ upozornil mě ještě, než se odpojil. Zareagovala jsem jen odfrknutím a měla jsem chuť ho nakopnout do zadnice, když se otočil. Ale raději jsem dala na jeho radu a krotila se.

Musela jsem ale uznat, že tam bez něj byla šílená nuda. Ještě horší zpráva byla, že na další hodinu jsem se musela opět vydat sama. Dějiny. Snad ještě méně záživné než tělocvik. Sotva jsem dosedla do lavice, tak mi zadrnčení oznámilo novou sms. Zvědavě jsem ji otevřela:

„Ell! Bellu musela odvést zase sanitka. Chytila ledvinový záchvat. Ty tvoje problémy se opět vrací! Zanedlouho bude navrácedlo hotové, tak jsem ti to musela oznámit. Opravdu mě to mrzí. Vypadá to vážně!“

Zatajila jsem dech, který jsem ani nepotřebovala. To je v háji! Ale Emmettovi o tom říkat nebudu.

***

Zbytek školního dne jsem chodila jako tělo bez duše. Často jsem přeslechla, když mi někdo něco říkal.

„Tak už to vyklop! Co se děje? Poznám na tobě, že něco není tak, jak by mělo,“ vyzvídal Emm dnes už po několikáté a já ho opět ujistila o tom, že je všechno v pořádku.

Nakonec jsem se doma rozhodla, že strávím zbytek odpoledne sama. Samozřejmě že tušil, že je něco špatně. Snažil se dělat vtípky, ale já se nesmála od srdce.

Zastavila jsem se až hluboko v lese a podrážděně se otočila.

„Říkala jsem ti přece, že půjdu dneska sama.“ Divil se mému zvláštnímu chování. K němu jsem byla vždycky milá. Tedy alespoň v mezích.

„Promiň. Nechtěl jsem, aby ses ztratila?“ stočil své počínání spíš v otázku, jelikož nevěděl, jak se z toho vykroutit. Konečně jsem se mohla upřímně usmát. Zahleděla jsem se mu do očí. Jedna z mála vážných chvil po jeho boku. Bude mi tolik chybět. Třeba už budu mít jen pár dní na to ho vidět. Třeba ho uvidím zítra naposledy. Třeba dnes... Zarazila jsem se okamžitě, jelikož mi z toho bylo do breku. Vycítil to napětí a přistoupil ke mně.

„Když tě zlochtám, budeš mít lepší náladu?“ zkusil to a já využila chvilku jeho nepozornosti a svalila ho na zem.

„Říkala jsem ti, že ti to jednou vrátím!“ Zatleskala jsem si pro svoje potěšení a vzpomněla si na tu chvíli, kdy mě takhle v lese přišpendlil k zemi on.

Jenže on se teď nebránil. Ležel dobrovolně a já na něm obkročmo seděla.

Emmettův pohled:

Užívala si své výhry a já sledoval jiskry v jejích očích. Sledoval jsem, jak se pomalu začala ztrácet v rozpacích. Teď byla zase moje chvíle. Vyšvihnul jsem se na nohy a ji strčil ke stromu. Ruce jsem jí držel za zády. Ten pocit, že ji mam bezmocnou téměř v náručí mě až záhadně uspokojoval.

Najednou mi její hlava spadla na hruď. Celý jsem ztuhnul. Ona se tulí? Až po pár vteřinách jsem zjistil, že je až moc vláčná. Pustil jsem její ruce a na poslední chvíli jsem ji stihl zachytit, aby se nesesunula k zemi.

„Tak ty si se mnou budeš hrát, jo?“ Svým tělem jsem ji přidržoval u kmenu a dlaně jí položil na tváře a zvedl jí hlavu. Měla zavřené oči. Naklonil jsem se k ní a lehce vydechl blízko jejích rtů. Nic se nedělo. Až teď jsem dostal opravdu strach.

„Ell? Ell!“ První, co mě napadlo bylo posadit se, ji si položit na klín a začít propleskávat.

„Jestli tohle hraješ, tak si mě nepřej! Těch kýblů s vodou na hlavu ti vyleju klidně dvacet! A ztrapnim tě klidně ve všech DVD půjčovnách na planetě! Ihned se prober, jinak tě tu francouzštinu opravdu začnu učit hned teď a je mi jedno, jak budeš reagovat!“ Docházely mi výhružky i trpělivost. Hlas mi přeskakoval a měl v sobě bezmocnost.

„Prosím!“ Zachvěla se jí víčka. Vyskočil jsem s ní na nohy. Nejspíš to nebyl nejlepší nápad, ale já měl potřebu ji šťastně obejmout. Jednu ruku jsem jí dal za hlavu, druhou kolem pasu a dvakrát se s ní zatočil dokola.

„Em... Emmette?“ Odstrčila mě od sebe a vyjeveně mě sledovala.

Autor: Cullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co se to... A kurňa! 14. kapitola: