Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co se to... A kurňa! 12. kapitola

26.07.2010 (15:15) • Cullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1686×

Co se to... A kurňa!

12. kapitola

Kupodivu mi to šlo dobře. O chvíli pozdějš už pode mnou bylo minimálně dvacet metrů. Opět jsem zkontrolovala přibyté čárky a zaradovala se. Měla jsem tři, takže odsud už by to mohlo jít. Usadila jsem se na jednu širší větev a vytočila Kimiino číslo.

Bellin pohled:

„Ell, oběd je na stole!“ zavolala mamka ze dveří. Pořád jsem si nemohla zvyknout na to, že mám cizí ženu oslovovat „mami“. Bylo to pro mě celkem obtížné, ale za těch pár dní, co tu jsem, jsem si už zvykla. Spadl mi kámen ze srdce, když mi povolila s sebou na dovolenou vzít Kim. Měla jet i celá její rodina, ale nakonec se přidal už jen Jerry. S tím si tu rozumím nejvíc. Trávím s ním většinu dne, ale také se musím věnovat Sam. Kim mi hodně pomohla. Díky ní jsem zažila minimum trapasů.

Na dovolené jsme v chatce u jezera, kam prý jezdíme každý rok na dva týdny. Kupodivu nebylo nikomu divné, že jsem po kuchyni hledala půl hodiny hrníček, lžičku a čaj. Lidé jsou tak nevšímaví.

Byl to úžasný pocit. Znovu mít potřebu dýchat, spát. Smět snít. Jíst desítky druhů jídel. Cítit horkost svých tváří při jakémkoliv pohledu na jistého člověka. Člověk. To jediné mi stálo v cestě, abych se do něj zamilovala. Jestli už tedy nebylo pozdě. Ale jak bych se mohla dívat na milovanou bytost, jak stárne a pomalu mi umírá pod rukama? Ale zase mi chyběla moje rychlost, hbitost, bezchybný zrak a sluch.

Zvláštní bylo, že se mi vůbec nestýskalo po Edwardovi. Myslela jsem, že k němu něco cítím, ale nejspíš to byla jen oddanost. Oddanost, která se dostala tak daleko, že jsem mu ve všem vyhověla. Mockrát jsem se na sebe zlobila, ale nikdy jsem nepomyslela na to, že bych ho někdy odmítla. Po tom, co pro mě on a jeho rodina udělali, ne. Vydržela to Ell? Dala mu pokaždé to, co chtěl? Nebo ji už vyhodil? Tolik otázek. Chtěla bych alespoň na některou z nich znát odpověď.

Dobrá zpráva byla, že už Kim někam pokročila. Nejspíš se dostává ke konci svého navrácedla. Ale je to opravdu dobrá zpráva? Je fakt, že už se mi stýská po Alici i po zbytku rodiny, ale když se vrátím, nejspíš se mi bude stýskat ještě víc.

„Ell! Slyšíš mě?“

„Jo, už jdu.“ Zamyšleně jsem se zvedla z trávy a zamířila ke dveřím a hned potom do jídelny. Na prázdninovou chatku to tu bylo celkem luxusní. Kuchyně, jídelna, obývák, ložnice, dva pokoje a koupelna.

Sedla jsem si ke stolu mezi Kim a Jerryho a mamka začala nalévat čočkovku. Ou... Nejspíš jsem se nezmínila, že teď mám opravdu všechny lidské vlastnosti.

„Mohla bys mi, prosím, podat slánku?“ optal se mě slušně Jerry a já udělala, jak řekl. Zvednul ke mně od knížky, kterou si četl nad polévkou, své modré, hluboké oči a já v nich chvilku plavala. Uvědomila jsem si, že stále tu slánku držím i přesto, že už ji má dávno na ruce. Rychle jsem stáhla tu svou a stydlivě sklopila pohled. Zpod řas jsem ještě zahlédla jeho úsměv. Otočila jsem se k jídlu a uchopila lžíci.

V tom Kim zavibroval mobil v kapse. Zvědavě se podívala na display. Vykulila oči a přijmula hovor. Chvíli bylo ticho.

„Ell!“ vykřikla najednou, až ostatní u stolu nadskočili a pohoršeně si ji měřili. Ve mně by se krve nedořezali. Byla jsem nadšená z toho, že jsem toto rčení mohla přiřadit taky jednou k sobě.

„Sedí vedle tebe, tak nekřič,“ utrousil Jerry.

„Jó, to by ses divil,“ zašeptala tak potichu, že jsem to slyšela jen já, jak blízko jsem u ní seděla.

„Vydrž chvíli,“ řekla do sluchátka a čapla mě za paži.

„To bys nevěřila, kdo volá!“ Významně jsem se rozhlédla a přimhouřila na ni oči.

„Kdopak?“

„Ta nová holka ze školy! Pojď,“ vstala a táhla mě k venkovním dveřím.

„Jaká nová holka ze školy?“ divil se Jerry. Chodí do stejné třídy jako Kim a já, akorát do Áčka.

„Vážně jsem řekla ze školy? To se omlouvám. Ona už má vlastně po škole. Přistěhovala se a bydlí teď kousek od nás. Bella se jmenuje.“ Na žádné jiné otázky jsme nečekaly a vyběhly ven.

Posadily jsme se na balvan na břehu jezera a Kim zapnula reproduktor.

Ellin pohled:

„Ell!“ zakřičela mi do ucha, až jsem lehce poskočila na větvi. Slyšela jsem bez problémů vše, co si povídají.

„Vydrž chvíli,“ poprosila mě Kim. Zaslechla jsem svůj hlas i ten Jerryho. Holky se to snažily zakecat a potom odešly s telefonem někam pryč.

„Ell?!“

„Ahoj, Kim. Víš, popravdě potřebuju mluvit s Bellou. Tobě potom taky zavolám, ale musím jí něco říct a zeptat se na pár věcí.“

„Ehm... Aha. Jasně. Chápu. No tak se zatím měj.“ Chvíli bylo ticho a potom jsem zase uslyšela pravidelný dech do mikrofonu Kimiinýho mobilu.

„Bell?“ Přišlo mi skoro stejně divné oslovovat ji tímhle jménem jako tím mým.

„Ahoj,“ pozdravila mě potichu a čekala, co jí povím za novinky.

Emmettův pohled:

Tak to bylo zvláštní. To, jak odešla. Ona je v poslední době celá zvláštní. Ale v dobrém slova smyslu. Nevím proč, ale mám ji takhle o sto procent radši. Už to není ta stará spoutaná Bella, která na všechno kývne. Něco se v ní zlomilo a já doufám, že už to tak zůstane navždy.

Vstal jsem a též vyběhl ven do lesa. Ta její změna, to je to, proč mě to k ní tak táhne. Proč mám potřebu s ní trávit většinu svého volného času. Když na ni myslím, cítím se tak... Tak jinak. Ale když se na ni podívám, tak vidím pořád tu starou Bellu. Až na ty oči. V těch má rošťácké jiskřičky. Takové roztomilé a často zmatené. Jako kdyby se každý den dozvěděla z našeho věčného života něco nového. Za posledních pár dní jsem si ji představil u sebe v náruči jinak než jako sestru tolikrát, až jsem z toho trochu vedle. Neměl bych na ni myslet tímhle způsobem. Už jenom kvůli tomu, že byla zapletená s Edwardem.

Prudce jsem se zastavil. Cítil jsem ji tu silně, ale nikde ani noha. Rozhlížel jsem se kolem dokola.

„Bell?“ uslyšel jsem najednou nad sebou. Vzhlédl jsem. Seděla vysoko nad zemí na tlusté větvi. Hlavou a rameny se opírala o kmen, jednu nohu měla pokrčenou a druhá jí visela dolů a nervózně s ní pohupovala.

Ona mluví sama se sebou? Až po chvíli jsem si všimnul mobilu v její ruce. Možná, že když se ani nehnu, tak si mě nevšimne. Stačí když nebude foukat větřík.

Teď bych měl nejspíš cítit výčitky svědomí kvůli tomu, že odposlouchávám cizí rozhovory, ale místo toho jsem špicoval uši a byl zvědavý, koho oslovuje svým jménem.

V mobilu někdo promluvil. Nejspíš to byl pozdrav, ale já byl moc daleko na to, abych rozuměl. Nepatrnými pohyby jsem se dostal těsně ke kmenu a plynule jsem se přitáhl na první větev. Bella byla hluboce ponořena do hovoru, takže měla nejspíš otupělé smysly.

„Jak to tam zvládáš?“ ptala se.

„Dobrý. Kim mi hodně pomáhá,“ odpověděl jí příjemný dívčí hlásek.

„Mám pro tebe jednu zprávu, ale nevím, jestli není lepší říct ti to osobně. Jde o Edwarda.“ Nechápavě jsem se podíval jejím směrem. S kým by mluvila o Edwardovi?

„O co jde?“

„On... Odešel.“

„Cože?“

„Ale v dobrém. Potřebuje být sám a vše si urovnat v hlavě. Začínal mít výčitky svědomí z toho, jak se k tobě choval.“ Ani jsem nedutal. Ztrácel jsem se ve všem, co řekla do hrobového ticha, přerušovaného akorát občasným zpěvem ptáků a šuměním místního potůčku.

„To... Jak jsi ho donutila nad tím vůbec přemýšlet?“ ptala se ta neznámá.

„Odmítla jsem ho. Odmítla a ponížila. Sebrala jsem odvahu. Ale málem mě to stálo prozrazení, protože ty by ses tak nezachovala.“ Jaký prozrazení? Začínal jsem mít nepříjemný pocit ze zrady od známého člověka. Něco je tu špatně.

„Ještě mi řekni něco. Upíři nespí? A co je to ten zatracenej štít?“

„Ne nespí. A štít je moje schopnost. Musíš se naučit ho ovládat. Chráním s ním celou rodinu. Všechno se ti odehrává v hlavě. Máš jak mentální, tak fyzický štít. Moje tělo už to má vžitý. To zvládneš. Vsadila bych se, že ho právě používáš. Jsi na to totiž zvyklá. Možná ti kolísá, jen když jsi nervózvní, ale stačí být v pohodě a máš vyhráno. Alice už by určitě teď byla u tebe, kdyby něco viděla.“

„Pokusím se to nezvorat. Ani nevíš, jak je těžké to všechno tutlat, když tu nemám ani jednoho spojence. Tebe aspoň může krýt Kim.“

„Já vím. Ale myslím, že už je blízko. Zanedlouho se budeme moct vrátit každá domů.“ Co to ta holka povídá? Nemohl jsem věřit tomu, co jsem slyšel.

„Proč to říkáš tak smutně?"

„Protože... Někteří členové... Dobře. Nebudu chodit kolem horké kaše. Jerry mi hodně přirostl k srdci. Je fakt, že už mi Cullenovi schází. Jak se má vůbec Alice? A co Emmett?“

„No to je další věc. Prostě se mi odsud taky nechce.“

„Ahá! Jasně, chápu.“

Ellin pohled:

Smála se mi do ucha a já měla chuť se červenat. Ale nešlo to.

„Docela mě nachytali. Ptali se mě na tvůj lidský život.“

„Zapoj fantazii. Vymysli si, co chceš. Mně se o tom mluvit nechce,“ utnula mě stroze a z tónu jejího hlasu bylo znát, že už na tohle téma nebude pokračovat.

„Hele, Ell, jde sem Jerry. Zase si zavoláme.“

„Pozdravuj Kim. Já se jí potom ozvu.“

„Dobře.“

„Ahoj, Bell.“ Típnula to a já si jenom povzdechla. Cože? Znovu jsem se nadechla, ale v šoku už nevydechla. Pohled mi sklouznul o pár desítek metrů níž.

Emmettův pohled:

Sledovala mě se strachem v očích a já její pohled opětoval. Váhavě se zhoupnula na spodnější větev, až jsem sebou cuknul. Rychle jsem se dostal na pevnou zem a ostražitě hlídal každý její pohyb. Nevěděl jsem, co čekat, ani co říkat. Počkal jsem, než slezla dolů.

„Emme, to, co jsi slyšel...“

„Kdo jsi?“ přerušil jsem ji.

„Já... Nemůžeme to prostě jen tak přejít? Dělat, jako že jsi nic neslyšel?“

„Obávám se, že opravdu ne.“ Povzdechla si a posadila se na velký balvan, který stál pár kroků od nás.

Ellin pohled:

Bylo mi jasný, že z tohohle už se nevykroutím. Začala jsem svým pravým jménem a pokračovala bydlištěm a proměnou. Ani jednou mě nepřerušil. Sledoval mě chvíli prázdným a chvíli nevěřícným pohledem. Nevěděla jsem jak bude reagovat. Chtěla jsem to mít co nejdřív za sebou, takže jsem mlela jedno za druhým, jak nejrychleji to šlo.

„Takže naše Bella je teď někde v Londýně s nějakou úplně cizí rodinou?“ objevil se v něm opět jeho ochranitelský pud.

„No, dalo by se to tak nějak říct. Ale ta moje kamarádka Kim o všem ví a usnadňuje jí to. Alespoň se teda snaží. Mrzí mě, co jsem způsobila vám všem i Belle. Kim bude mít zanedlouho hotový navraceč. Potom už vás nikdy nebudu obtěžovat. Vím, že je hloupé tě po tom všem ještě o něco prosit. Ale mohl by sis to těch pár dní, než se vše uvede do normálu nechat pro sebe? Prosím. Lhala jsem ti. Lhala jsem i ostatním a mrzí mě to, ale teď už to zpátky nevrátím a nikdo se o tom neměl dozvědět.“ Díval se do prázdna a vstřebával to, co jsem mu říkala. Po pár minutách se na mě otočil.

„No, co bych ti na to řekl? Tvoje tajemství je u mě v bezpečí. Nevím co víc.“ Pokrčil rameny, potom se otočil a pomalu odcházel. Smutně jsem se za ním koukala. Už se se mnou nebude bavit jako dřív. Chci to všechno vzít zpátky. Kdybych ho nepoznala, tak by mi to teď nebylo tolik líto.

Schovala jsem si obličej do dlaní a přemýšlela, jestli se mám ke Cullenovým vracet. Jestli se prostě nemám sebrat a odejít. Bez rozloučení. Nesnáším loučení. Bylo by to o tolik snazší. Prostě se jenom beze slova ztratit.

Nevím jak dlouho jsem tam seděla a přemýšlela, ale pomalu se začalo stmívat a opět už po několikáté mě začaly smáčet kapky deště. Bylo mi to příjemný, ale zároveň ze mě smývaly i zdravý rozum. Už jsem se totiž přikláněla spíše k tomu, že se zbaběle vrátím a budu si se všema užívat poslední chvíle. Vstala jsem a krokem se vydala k domu.

Autor: Cullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co se to... A kurňa! 12. kapitola: