Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co se stane z jedné svatby? - kapitola 5.

12.04.2011 (08:30) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1252×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

5. Pozvání a možné odmítnutí

Z kapsy vytáhla nějakou obálku, kde stálo její jméno. Nevěděla, jestli mi nejdřív má ukázat tu obálku nebo mi to říct. Pak se tedy rozhodla.

„Víš, je to pozvání na svatbu a já bych potřebovala doprovod. Nevím, jestli se ti to bude líbit, ale zajisté, že to pochopím, když ne,“ pověděla a nervózně si třela ruku. Podala mi dopis.

Ochotně jsem si ho vzal a vytáhl ho z obálky. Jak jsem ho otevřel, uviděl jsem, že je opravdu svatební. Svatba se měla konat 16. dubna.  Každé slovo jsem si četl dvakrát. „Chápu, že nebudeš chtít, protože jsem říkala, že nechci, aby měl někdo o nás pochybnosti. A takhle vlastně tam vystoupíme jako pár,“ pověděla a já na to vůbec nereagoval…

Jednoduše a potichounku odešla, tak jako přišla. Nechala mě sedět samotného pod stromem. Já jsem přemýšlel, jak by ten den mohl probíhat. Tam by si konečně mohla uvědomit, že mě má přeci jen ráda jinak, než si myslí. Promítal jsem si v hlavě, jak by mohl probíhat náš polibek, jelikož se na každé svatbě musel každý pár políbit. Jenže ona odešla a neslyšela moje ne.

„Ne! Bell, stůj!“ zakřičel jsem do toho ticha. Rozběhl jsem se z kopce za ní, ale nikde jsem ji neviděl. Pak se objevila zpoza kmene stromu. To jsem byl tak zabraný, že jsem ji ani nespatřil? Bylo velké vedro. Potil jsem se jako vůl. Doplahočil jsem se nahoru do toho velkého kopce.

„Jasně, že tam s tebou půjdu a doprovodím tě. Slíbil jsem, že ti splním každé možné tvoje přání. Proto jdu…“ Na to se zamračila.

„Ale já nechci, abys tam šel jen kvůli tomu, že si to přeju. Ale že tam chceš jít prostě se mnou,“ jen to dořekla a ruka jí zakryla ústa. A tady někdo něco nevhodného řekl.

„Já tam chci jít s tebou. I kdyby to měla být tvá svatba a já bych měl jít jen tak. Tak tam půjdu jen kvůli tobě. Nesnesl bych pohled na tvého budoucího manžela. Takže já tam jdu hlavně a především kvůli tobě. I kdybych měl mít životní jednání, tak na to bych nikdy nešel. Šel bych raději za tebou, je jedno kde bys byla,“ pověděl jsem jí celou pravdu. Jednou rukou si držela pas a druhou si podpírala bradu. Přemýšlela jak zareagovat.

Odcházela druhou stranou z kopce. Nebo takhle. Spíš byla na druhém konci kopce a chtěla jít dolů. Po té jsem se rozhodl, že už raději nebudu dávat nic najevo. Nemělo to cenu.

Najednou se otočila a rozběhla se naproti mně. Běžela velice rychle a ani jednou nezakopla. Byla jen malý kousek ode mě a nezastavovala se. Narazila do mého těla a objala mě. Měl jsem, co dělat, jen abych nás udržel na jednom místě a neslítnul dolů. Držela se mě tak pevně a já nevěděl, jestli to rozhodnutí nevzít zpět. Nevěděl jsem, na co to byla reakce. Poohlédla se ke mně. Pohladila mě po tváři.

„Díky, že to děláš kvůli mně,“ dořekla to mile a dala mi pusu na tvář. Usmál jsem se tomu. Chtěl jsem jí políbit na její opravdivé rty a ne jen na ty papírové. Ale to odvrátila pohled, tvář zaryla do mého trochu asi smradlavého trička. Nemohl jsem odolat jejím hnědým kadeřím a políbil jsem jí na ně. Přitom jsem si k nim přičichl. Jahoda, lilie a levandule. Tak krásně voněla.

„Prosím, nevysvětluj si to nějak jinak než já. Bylo to jako dík,“dopověděla a začala se červenat. Prdlajs dík… Tady někdo zakecává. Pak jsem se pustil jejího sevření. Divila se, že jsem to byl zrovna já, kdo se odtáhl.

„Víš, kamarádi se podle etiky nemají objímat déle jak minutu,“ řekl jsem a viděl jsem jí něco na očích.

„Ale já chci, aby mě někdo objal. Mně se to líbí. Těžko budu pořád chodit za mámou a tátou. Pochybuju silně, že mě kočka obejme a já jí. To bych z ní vymáčkla tak jedině duši. Obejmi mě!“ požádala lehce. Tohle bych neměl odmítnout.

„Já nemůžu. Bell, co jsi před tím pila?“ zeptal jsem se na jednoduchou a pro mě těžkou otázku.

„Strýček měl narozeniny. Tak mi nalíval.“ Takže jsem si myslel, to co byla nakonec pravda.

„Bell, nechci, abys udělala nějakou hloupost, které budeš později litovat. Promiň, je mi to líto. Pro mě je to těžké tě odmítnout, ale ty by sis tohle za střízliva nepřála,“ objasnil jsem jí.

Myslel jsem si, že se změnila, ale nevím proč, tak jsem z ní ten alkohol prostě necítil. Ani když běžela tak nezakopla. Takže buď něco pila a říká pravdu. Nebo se stydí za to, co udělala a neví jak dál pokračovat. Bylo tu tolik možností a ani jedna odpověď.

„Bell, mrzí mě to, ale budu si muset jít něco zařídit. Opravdu mě to mrzí, ale nedá se nic dělat,“ omluvil jsem se jí a pohladil jí po rameni. Mírně se zamračila a scházela kopec stejným tempem jako já.

Na rozcestí jsme se rozloučili. Já šel domů pro kolo a jel jsem do centra k zlatníkovi, aby mi zhotovil ten prsten. Rozhodl jsem se jet i do květinářství. Koupil jsem tam jednu větší kytici karafiátů a jedné růže. Domů jsem se dostal až pozdě večer. Kytici jsem hodlal dát Belle v noci pod okno. Nemusela vědět od koho je, ale hlavně že tam byla.

Pak jsem se vrátil v noci do postele. Usnul jsem ihned. Zdál se mi sen.

Byla svatba. Nevěděl jsem koho, ale byla. Jen mě zaráželo, že Bella měla na sobě tak krásné bílé šaty. Měl jsem chuť jí políbit. Všichni začali tleskat. Pak mi došlo, co se stalo. Byla to má a Belly svatba. Viděl jsem tam celou svou rodinu. I otec tam byl. Matka plakala. Jenže vdávala se v lese. Z keře vyběhl medvěd a stal se velký masakr. Nikdo nepřežil. Podíval jsem se na zakrvácenou Bellu. Šaty měla od krve. Tahle svatba nekončila šťastně....

Byli jsme v Evropě. Mohl být tak rok 1917. Já a Bella v minulosti. Poznal jsem Paříž. Nad hlavou nám létaly letouny. Německé letouny. Bylo to tady. Měl to být náš nejhezčí den a místo toho jsme se stali oběťmi první světové války. Víčka se pomalu, ale jistě zavírala a mě skončil život. Nebylo nic, co by mě už zachránilo...

S Bellou jsem šel na svatbu její sestřenky. Konala se v zámeckém parku, kde bylo i bludiště. Po společném tanci se Bella začala se mnou o něčem hádat. Utekla přede mnou a já šel rychle za ní. Zaběhla do bludiště. Šel jsem jí hledat do té nekonečné zeleně. Nikdy jsem neviděl plánek toho bludiště. Proto jsem neustále bloudil a marně jsem se mohl zorientovat. Pak jsem zahlédl stopy v blátě. Chodil jsem za stopou a čekal, kam mě dovede. Dovedla mě k Belle. Tam mi krutě pověděla, že mě nechce ani vidět. A opět zdrhla...

Probudil jsem se celý zpocený. Byly to ty nejhorší sny, které se mi kdy zdály. Nevěděl jsem, odkud pochází, ale po pravdě jsem se jich bál a nechtěl vědět, co by se stalo, kdyby to byla pravda.

12. dubna - sobota
Ráno jsem musel zajet se nenápadně podívat, jak Bella naložila s květinami. Před domem se nacházel velký strom. Stoupl jsem si za kmen a zaostřil zrak do jejího okna. Nacházela se tam sama krása jménem Bella. Květiny byly za oknem. Bella se k nim skláněla a přičichla si.

Slunce jí svítilo přímo do okna. Lokty si dala na vnitřní parapet a prsty zapletla do sebe. Na ně si položila hlavu a slastně zavřela oční víčka. Pak jsem si vzpomněl na jednu holku ze školky. Jmenovala se Romanica. Neměla mě ráda a přesně tohle dělala a ten její přiblbý úsměv při tom. Šikanovala mě a pokaždé mi pomohla Bella. Byla to doba, kdy jsem byl ten slabší.

Svezl jsem se po kmenu stromu. Byla to krásná doba. To jsem měl Bellu rád jako kamarádku. Za tu dobu se snad všechno změnilo.

Bella:
Ráno jsem se probudila a uvědomila si tu hroznou kravinu, kterou jsem udělala. Neměla jsem ho natolik pokoušet. Měl pravdu, že bych toho pak litovala, ale kdy pak? Dneska ráno určitě ne. Šla jsem nasekat trávu husám. Vyběhla jsem před dům a zahlédla tam kytici složenou z karafiátů a jedné růže. Byla pod mým oknem, tak jsem usoudila, že bude nejspíš má.

Na trávu jsem se vykašlala. Kytici jsem dala do skleněné vázy. Na vnitřním parapetu vypadala nádherně. Přičichla jsem si k ní a přemýšlela, od koho by mohla být. Hrozně moc mi svítilo slunce do okna. Lokty jsem dala na parapet a hlavu si položila do zapletených prstů. Vzpomínala jsem na to, co se stalo předešlý den.

Edward mi znovu vyznával svojí lásku a já se chovala naprosto děsně. Dávala jsem mu neustále kudlu do zad a to on si nezasloužil. Měl mě rád takovou, jaká jsem. Ničeho se nebál. To já se neustále něčeho bála.

Bála jsem se hlavně vztahu. Chtěla jsem mít normální vztah. Ta krása, která je na začátku, časem vyprchá. Bála jsem se toho, že mě jednou ten dotyčný opustí, bude mě podvádět nebo lhát. Milovala jsem svou určitou volnost a svobodu. Kdybych měla přítele, tak bych se zajímala jen o něho a byla bych zaslepená láskou. Ale co kdyby to nevyšlo a on mě opustil. To bych se bála ještě víc vztahu nežli teď. Bála jsem se toho, že dokud nebudu jeho tak se bude ke mně chovat krásně a pak všechno upadne. Viděla jsem to u ostatních dívek, které se vdávaly velice brzo. Buď si ho vzaly z donucení, nebo z toho že si myslely o tom, že to bude jen perfektní. Jinak bych už dávno byla s Edwardem.

Musela jsem se ujistit, že to co dělá, že je to reálné a ne jen přetvářka. Svým způsobem jsem ho milovala, ale bála jsem se to dát najevo. Líbilo se mi, jak mi neustále a dokola vyznává lásku, kterou ke mně cítí. Proto bylo možné, že květiny byly od něho, ale kdo ví?

4. kapitola ↔ 6. kapitola

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co se stane z jedné svatby? - kapitola 5.: