Tak doufám, že jste nezapomněli na tuto povídku. Dlouho jsem tu nebyla, ale teď Vám to vynahradím. Takže je to hlavně o Rose a její přeměně. Samozřejmě jsem nezapomněla ani na Emma. Tak, co by se stalo, kdyby jeden z nich přeměnu nepřežil? Čtěte dál a dozvíte se to. Příjemné počtení přeje Vecernice.
25.01.2011 (19:15) • vecernice • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3172×
„Potřebuju ti něco velice důležitého říct. A nechci, aby nás u toho ten tvůj mamlas,“ významně jsem se podívala na Emmetta, „ rušil. Ještě by to pro tebe zle dopadlo.“
S těmito slovy jsem vyběhla z domu a běžela hluboko do lesa.
„Tady nás nikdo nebude rušit,“ řekla jsem.
Věděla jsem, že mě snadno najde.
„Tak, co jsi chtěla probrat?“ zeptala se vážným tónem.
A já uvažovala, jak jí to co nejšetrněji říct.
„Rose, je tu ještě jedna věc, kterou bys měla vědět. Proměna se nemusí podařit. Kdyby se jednomu z vás ta proměna nepodařila, byl by ten druhý ochoten žít dál?
Mimochodem, můj druh nelze jen tak jednoduše zabít jako vás. V naší hrudi je něco, co musíš z těla vytrhnout, spálit, utopit a nakonec zakopat do země. Jen tak nás lze zabít. Při zabíjení musíš ještě počítat s tím, že daný jedinec ti v tom bude bránit. A pokaždé, když uděláš jednu s těch věcí, ho oslabíš tak, že nakonec zemře. Ale zpět k té proměně. Ale i pak je šance na přežití 1:99.“
Když jsem jí to celé vysvětlila, zamířila jsem domů a cestou střihla jednu borovici. Chutnala výborně. Jako když si namáčíte marcipán do tekuté čokolády. Doma už čekal Emmett. Přivítali se spolu a Em začal vyzvídat.
„Dobře, Emmette, řeknu ti to samé co Rose, ale ty mě už přestaneš otravovat. Platí?“
„Platí!“
Tak jsem to celé zopakovala ještě jemu, a když jsem se blížila ke konci svého proslovu, tak mě Rose překvapila větou, kterou řekla tak potichu, že jsem měla velký problém ji slyšet.
„Já to risknu. Celou dobu své existence jsem chtěla mít dítě a teď pro něj udělám vše.“
„Ale, Rose, když jsem to slyšel znovu, tak uvažuju, jestli jsem se rozhodl správně. Nevím, jestli ti to mám dovolit. Co když to nepřežiješ, a co pak mám dělat já?
„Emmette, když to nepřežiju, tak chci, abys žil. Musíš toho ještě tolik zažít. A to samé udělám já.“
„Ale ...“
„Žádné ale, domluvíme se tak.“
Stála jsem tam a čekala, až si to vyřídí. Byla jsem si jistá, že to jeden z nich nepřežije, ale nechtěla jsem Rose ještě víc rozrušit. Z mých úvah mě vyrušil Edward.
„Tak jsem našel místo, které vyhovuje tvým požadavkům.“
„Dobře, veď nás,“ řekla jsem mu chladným tónem a záměrně ignorovala jeho toužebné pohledy. „Rose, Emmette, tak už pojďte.“
„Jaspere!“ zakřičela jsem.
„Už jsem tu. Co potřebuješ?“
„Budeš kontrolovat náladu Rose a Emmetta.“
„Fajn. Jdeme.“
„Dobré místo. Tak začneme. Edwarde, chytni Emma a až si kousne do stromu, tak ho tam hezky drž. A Emmette, ty se snaž trochu spolupracovat.“
„Tak pojď, Rose.“
„Můžu ho alespoň políbit, než začneme?“
„Ale samozřejmě. Možná vám to pomůže při proměně,“ řekla jsem odevzdaně.
Když se Rose a Emm políbili, přeběhl mi po tváři smutný úsměv. Oni alespoň někoho mají.
Pak Rose přitisknu obličejem ke stromu a ona se zakousne. Hned jak se zubama dostane zhruba ke středu, tak zaznamenávám tlak proti mé ruce. Aha, už ochutnala svou budoucí stravu. Tlak postupně mizí a Jasper mi oznamuje, že už jí to chutná. Bez námahy ji odtrhávám od kmene stromu a tisknu ji k sobě. Ještě chvíli se snaží dostat ke stromu, ale pak už se jen zmítá v křečích, které také pomalu ustávají, a její tělo bezvládně pokládám na zem. Mezi tím jdu pomoct Edwardovi a Jasperovi s Emmettem. Před chvílí mi Jasper oznámil, že už to i Emmettovi chutná. Když jsme ho odrhli od stromu, hned mi bylo jasné, že už je pozdě. I přes to jsem byla ochotna udělat pro něj vše, co bylo možné.
Kdybych sem přizvala ještě jednoho člena jejich rodiny, tak Emmett nemusel být mrtvý. Pravda, ještě žil, ale podle zelených rtů mi bylo jasné, že ne na dlouho.
Rose se začíná probouzet. Rychle jdu k ní a ona prosí o pomoc.
„Prosím, pomoz mi ke stromu. Jinak zemřu.“
„To máš sice pravdu, ale ke stromu se prostě musíš dostat sama. Jinak to nejde,“ vtom mě něco napadá, „Rose, pomysli na své budoucí dítě. Udělej to pro něj. Postav se a dojdi k tomu stromu.“
Opravdu to zabírá. Rose se staví na nohy a jde ke stromu. Když se napije, oznamuji jí tu strašnou zprávu.
„Rose, Emmett tu proměnu nepřežil. Je mi to moc líto.“
„Kde je, chci ho vidět,“ říká mezi vzlyky.
„Tak pojď za mnou.“
Vedu ji k bezvládnému tělu Emmetta.
„Emmette, to ne, to prostě nejde! Musíš se probudit!“
Tímhle stylem pokračuje další tři hodiny a nakonec se stane něco nečekaného.
Rose z očí steče jediná slza a padá Emmettovi na rty. A Emmett otevírá oči.
Doufám, že se Vám to líbilo a necháte nějaký povzbuzující komentář.
PS: U toho obrázku paloučku, patří jen ten obrázek, co se Vám zobrazil jako první. :-D
Autor: vecernice (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Co jsi, Bello? - 4. díl:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!