Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co je pryč, je pryč! - 2. kapitola

06.11.2010 (13:00) • Martulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 775×

2. kapitola

Ráno jsem se probudila brzy. Byla sobota, takže jsem měla celý den volný. Celé dopoledne jsem chystala oběd, abych se nějak zaměstnala. Jen co jsme s Charliem dojedli, zazvonil zvonek. Zatímco jsem sklízela ze stolu, Charlie šel otevřít. Slyšela jsem z předsíně mužské hlasy, a tak jsem se šla podívat, kdo to přišel.

„Ahoj Bell,“ řekla rozesmátá tvář. Byl to můj kamarád z dětství - Jacob Black.

„Ahoj Jaku. Ty jsi nějak rychle vyrostl… Kolik ti vlastně je?“ zeptala jsem se ho a automaticky mu jeho úsměv opětovala. Periferním viděním jsem viděla Charlieho, jak na mě vyvaluje oči. Jasně, nejspíš to je tím, že jsem se víc než půl roku neusmála. I když můj úsměv by trochu křečovitý, byl upřímný. Vážně jsem Jacoba ráda viděla.

„Už je mi šestnáct,“ pochlubil se.

„Opožděně všechno nejlepší,“ popřála jsem mu. Táta s Billym se přesunuli do obývacího pokoje dívat se na fotbal, zatím co já a Jack jsme zamířili ke mně do pokoje. Značnou část odpoledne jsme strávili tím, že mi Jacob popisoval jeho auto, které si staví. Kupodivu mě to ani nenudilo. Bavilo mě poslouchat jeho hluboký, nakřaplý hlas. Jacob byl upovídaný člověk, což mi vyhovovalo. Povídal mi o jeho starších sestrách Rachel a Rebece, se kterými jsem si jako malá hrávala. Najednou někdo zaklepal na dveře. Byl to Billy s Charliem. Billy už chtěl jet domů. Ani jsem si neuvědomila, že už je tak pozdě. A vážně, když jsem vyhlédla oknem ven, byla už tma. Rozloučila jsem se tedy a šla do kuchyně připravit večeři. Po chvíli za mnou přišel i Charlie a pomáhal mi.

„Tak, co jste dnes s Jakem dělali?“ zeptal se.

„Jacob mi povídal o jeho autu, které si sám staví,“ odpověděla jsem nevzrušeně. Najednou jsem si přála, aby byl Jacob ještě pořád tady. Abych mohla slyšet jeho hlas, vidět jeho rozesmátou tvář. S ním jsem se cítila mnohem líp. Když jsem byla s ním, jako by mi něco bránilo myslet na „něho“.

„Ano, Billy mi říkal, že Jacob si na tom autě pěkně mákl,“ vrátil mě zpět do reality Charlie a upřeně mě pozoroval.

Jen co jsme dojeli, pomohl mi Charlie umýt nádobí a šel si lehnout. I když bylo pozdě a chtělo se mi spát, schválně jsem se ve sprše loudala, dokud jsem nevypotřebovala všechnu teplou vodu. V polospánku jsem zamířila šnečím tempem do mého pokoje. Pohledem na hodiny jsem zjistila, že už je půl dvanácté. Jacob s Billym tu vážně museli být dlouho. Když jsem si lehla do postele, všemožně jsem se snažila udržet oči otevřené. Ale ospalost byla tak veliká, že jsem do pěti minut o sobě nevěděla.

V jednu chvíli jsem oči zavírala a připadalo mi, že jen o chvíli později je otevřela. Podívala jsem se k oknu. Překvapeně jsem zjistila, že už je den. Vypadalo to dokonce, že už je něco kolem poledne! No páni! Opět se mně nic nezdálo. Žádná noční můra!  Cítila jsem se poprvé po víc jak šesti měsících svěže, a tak trochu šťastná. S údivem jsem si uvědomila, že jen co jsem si pomyslela, že bych mohla navštívit Jacoba, rozlilo se mi jakoby štěstí po celém těle až do konečku prstů. Z kuchyně jsem zaslechla Charlieho. Když jsem scházela po schodech dolů, pískala jsem si. Má dobrá nálada mě překvapovala a děsila zároveň. Ale nedala se zastavit. Stále si pískající jsem vešla do kuchyně. Táta  se překvapeně otočil.

„Ahoj tati,“ pozdravila jsem ho s úsměvem a vlepila mu pusu na tvář.

„Ahoj Bell,“ vyhrkl ze sebe Charlie a díval se na mě, jako bych byla s jiné planety.

„Copak to vaříš?“ zeptala jsem se trochu zděšeně při pohledu do hence, ve kterém byl nějaký slepený chuchvalec.

„Špagety,“ řekl trochu rozpačitě, když viděl, jak se tvářím nad jeho výtvorem.

„Víš co? Nech to na mně, tati,“ řekla jsem jemně a zadržovala při to smích.

Charlie zklamaně přikývl a odpotácel se se svěšenými rameny ke stolu, kde se schoval za noviny. Já jsem po prozkoumání toho chuchvalce usoudila, že asi bude nepoživatelný, jelikož špagety se tak slepily, že bych je musela krájet sekáčkem na maso. Charlie se na mně díval pohledem ‚snaha byla‘. Za deset minut už kuchyni provoněla rajčatová omáčka, kterou jsem později nalévala na uvařené špagety. Charlie vykoukl zpod novin a začichal. Pak zamlaskal a už byl u mě s přichystaným talířem. Jen jsem se zasmála a nabrala mu tolik, že sama bych to nesnědla ani za týden.

„Jedeš dnes do La Push za Jakem?“ zeptal se Charlie, když jsme po obědě poumývali nádobí.

„Ano, chtěla jsem se tam dnes podívat,“ řekla jsem.

Vyběhla jsem po schodech nahoru a šla se obléct. Za deset minut už jsem seděla ve svém náklaďáčku a mířila si to do rezervace La Push. Ještě jsem ani nevystoupila z auta a Jacob už vybíhal z malého červeného domku, který mě byl matně povědomý.

„Bello,“ zvolal už zdálky Jack, „to je dost, že se stavíš!“

„Neměla jsem co dělat,“ přiznala jsem ne zcela pravdivě.

Autor: Martulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co je pryč, je pryč! - 2. kapitola: