Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co je pryč, je pryč! - 1. kapitola

02.11.2010 (07:45) • Martulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 893×

1. kapitola

„Bello, takhle to už dál nejde,“ povzdechl si Charlie. Ani jsem si nevšimla, že zaklepal a vešel do mého pokoje. Ležela jsem na posteli a hleděla na zeď. Byla to teď má zábava. Bránila jsem se vzpomínkám a myšlenkám na něho jako čert kříži. Tátovi jsem neodpověděla a dál pokračovala v mé činnosti. Ani jsem se neobtěžovala k němu otočit hlavu. Charlie si povzdechl. Věděla jsem, že mu dělám velké starosti.

„Bello, proč nejdeš s kamarády ven? Přijdeš na jiné myšlenky!“

„Nemám náladu,“ odpověděla jsem polomrtvým monotónním hlasem.

„Bell, tohle už trvá půl roku. Nevrátí se!“ řekl Charlie a posadil se ke mně na postel. Tímhle mě vážně nepovzbudil.

„Jdu spát,“ oznámila jsem mu a zhasla lampičku. Charlie mi dal pusu, postavil se a odešel z pokoje.

Ráno mě probudil otravný zvuk budíku. Jen, co jsem však otevřela oči, byla jsem ráda, že mě probudil. Můj obvyklý děsivý sen, který se mi už půl roku zdá, dnes v noci neudělal žádnou vzácnou výjimku a znovu se opakoval. Vidět ho, jak odchází, bylo pomalu tak bolestivé, jako bych to prožila znovu, doopravdy. Povzdechla jsem si a konečně jsem vstala. Vyhlédla jsem z okna a zjistila, že Charlieho auto už před domem nestojí. Asi měl nějaký naléhavý případ a musel jet dnes dřív do práce. Bylo mi jedno, jestli je Charlie doma, nebo ne. Nic se na tom nezměnilo, stejně jsem se s ním nebavila. Byl to samozřejmě další nudný den, plný utrpení. Do školy jsem dorazila ještě dlouho před tím, než měla škola začít. Nemohla jsem už doma sama vydržet.

Poté, co jsem dvě hodiny mrzla na lavičce, se konečně otevřela škola a na školní parkoviště začali pomalu přijíždět studenti. Posbírala jsem si své věci a rychle pospíchala do školy, abych trošku rozmrzla. Najednou mne někdo zavolal jménem. Poznala jsem ten hlas, ale neotočila jsem se, ani jsem nezpomalila. Ba naopak jsem ještě přidala do kroku. Nechtěla jsem se bavit s tím vlezlým, přespříliš přátelský Mikem Newtonem. I když měl Jessiku, která ho naprosto zbožňovala, neustále mě otravoval. Nějak nedokázal pochopit, že ho mám ráda nanejvýš jako kamaráda. To už byl skoro u mě a já se samozřejmě nemohla rozběhnout pryč. Proto jsem si poraženecky povzdechla a zastavila se, aby na něj počkala.

„Ahoj, Bello,“ řekl Mike udýchaně, ale přesto šťastně.

„Ahoj, Miku,“ řekla jsem na rozdíl od něho otráveně. Vážně jsem na něho nechtěla být hnusná, ale když on je tak vtíravý. Pořád za mnou chodí jako pejsek. Kvůli tomu se se mnou i přestala bavit Jessika. Ne, že by mi to nějak vadilo. Ale nechtěla jsem si přidělávat nepřátele.

„Víš, napadlo mě, že když půjdeme s Jess zítra do kina, jestli bys nešla s námi… Co ty na to?“ zeptal se Mike s nadějí v očích.

„Ne, děkuju,“ řekla jsem mrtvým hlasem bez zájmu. To by mi Jessika dala! Otočila jsem se a zamířila ke školní budově a nechala jsem stát zmateného Mika uprostřed parkoviště. První hodinu jsem měla angličtinu. Nuda.

Už tohle všechno trvalo půl roku a já se z toho stále nevzpamatovala… Co jsem se nocí nabrečela, co jsem se snažila nemyslet na žiletku, kterou jsem měla schovanou v nočním stolku a na prášky, které jsem tam měla taky. Ale vždy, když už jsem byla rozhodnutá si podřezat žíly, nebo se přepráškovat, vzpomněla jsem si na Charlieho a na Renée… To oni mě drželi při životě. Táta mi pomáhal, kde mohl a máma sem také několikrát přijela. Už mi sbalili věci, že odjedu s ní na Floridu, ale já udělala trapně přehnanou scénu, že nikam nepojedu. Nemohla jsem se s tímto místem rozloučit, i když jsem věděla, že on se sem nevrátí. Protože kdybych odjela pryč, znamenalo by to, že se vzdávám a že už nedoufám. Bránila jsem se vzpomínkám na něho, ale přesto jsem si dávala pozor, abych na něj nezapomněla. Jako by to šlo.

Zpět do reality mě dostal až školní zvonek, který oznamoval konec mé poslední hodiny. Na rozdíl od ostatních, kteří rychle vyrazili ke dveřím a nemohli se dočkat, až budou venku, jsem se pomalu zvedla ze židličky a šnečím tempem si dávala věci do baťohu. Ze školy jsem šla tak pomalu, jak jsem jen mohla a mým náklaďáčkem jsem jela 10km/h.

Nechtělo se mi zase domů, kde nebudu mít co na práci. Konečně jsem zaparkovala před domem. Loudala jsem se k domu a najednou jsem byla strašně unavená a zavíraly se mě oči. Byl to asi následek toho, že jsem měla tak děsivé sny a nemohla jsem dlouho usnout. Avšak, když jsem přišla k sobě do pokoje, věděla jsem, že spát nebudu. To tak, prožít si svou noční můru i ve dne! Lehla jsem si na postel a unaveně zavřela oči. I přesto, že jsem se všemožně bránila spánku, jsem do pěti minut o sobě nevěděla. A bylo to tady zase. Viděla jsem jeho tvář, jak se na mě bezcitně dívá, když mi říká, že mě nemiluje a že pro něj nejsem dost dobrá. Slyšela jsem jeho chladný smích, když jsem se mu to snažila vymluvit.

Trhnutím jsem se probudila. Celou tvář jsem měla mokrou od slz, které se mi nezadržitelně valily z očí, a lapala jsem po dechu. V duchu jsem si nadávala za to, že jsem usnula. Slyšela jsem bouchnout domovní dveře v přízemí.

„Charlie,“ šeptla jsem si pro sebe a snažila si osušit oči, aby nic nepoznal. Poté, co jsem si byla jistá, že by to už mohlo být dobré, jsem sešla za Charliem do kuchyně uvařit nám teplou večeři.

„Ahoj, srdíčko, jak ses dnes měla?“ zeptal se Charlie unaveným hlasem a já jsem poznala, že má za sebou velmi náročný den.

„Úžasně, tati,“ řekla jsem a otočila se k ledničce. „A ty?“

„Měl jsem velmi náročný den,“ povzdechl si Charlie. Večeře proběhla v tichosti. Po večeři jsem začala umývat nádobí a Charlie se odklidil k televizi. I když bylo zatím půl deváté večer, řekla jsem Charliemu dobrou noc a vyrazila ke koupelně. Zvláštní, jak teplá voda uklidňuje. Najednou se mi opět chtělo strašně spát. Co to se mnou je? Osušila jsem se tedy a oblékla na sebe jen vytahané tričko. Ani si nepamatuji, jak jsem si lehla. To už jsem byla ve zvláštním polospánku. Tuto noc se mi nezdálo nic. To bylo divné. Ale asi jen proto, že jsem byla tak unavená z předchozích nocí.

Autor: Martulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co je pryč, je pryč! - 1. kapitola: