Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Claire - 1. Kapitola - Špatná zpráva

17.04.2010 (15:45) • LeahCleerwoter • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 948×

Kapitola 1. - Špatná zpráva

„Nechci se stěhovat!“ stála jsem si za svým.

„Ale zlato. Ve Forks se ti taky bude líbit,“ konejšila mě Renée.

„Ne, nebude. Líbí se mi tady. Je tu hezky a mám tu spousty kamarádů a…“ zasekla jsem se.

„A co?“ zeptala se Renée zvědavě. Přece si nemyslí, že jí budu vyprávět o mém klukovi.

„A… prostě nechci,“ vydala jsem ze sebe na konec. Povzdechla si.

„Bello. Musíš se s tím smířit. V téhle rodině nejsi sama, a proto musíš brát ohledy na nás ostatní. Jsi už snad dost rozumná na to, abys to pochopila ne?“

„Jo já vím. Promiň,“ omluvila jsem se.

„Nemusíš se omlouvat. Já tě chápu.“

„Díky mami,“ řekla jsem a vyšla ven.

Za několik minut jsem dorazila k parku. Posadila jsem se na jednu z laviček a čekala.

„Bello!“ uslyšela jsem konečně známý hlas. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj.

„Ahoj Miku!“ zamumlala jsem. Zvedla jsem se, když došel až ke mně. Chytil mě kolem pasu a dlouze mě políbil.

„Co se děje?“ zeptal se potom. Posadila jsem se zpátky na lavičku a on si sedl vedle mě.

„Nic. Co by se mělo dít?“ zamumlala jsem.

„Vůbec nic. Jen se ptám. Protože vidím, že brečíš? A mumláš, jako kdyby ses bála, že když promluvíš nahlas, bude ještě víc poznat, že brečíš?“ odpověděl. Měl mě prokouknutou skrz na skrz. Automaticky jsem si rukou utřela oči, abych zamaskovala důkazy.

„Stěhujeme se,“ vydolovala jsem ze sebe. Mírně ho to zaskočilo, ale snažil se zachovat chladnou hlavu.

„Kam?“ zeptal se.

„Do Forks.“

„Kde to je?“

„Ve Washingtonu.“

„Kdy odjíždíte? Za tři měsíce? Nebo za půl roku?“ ptal se s nadějí v hlase. To už mě dostalo úplně.

„Ne za 14 dní!“ odpověděla jsem a po tvářích už se mi zase kutálely slzy.

„Neboj. My… my to zvládnem jasný. Budem si psát, volat a já budu za tebou jezdit,“ konejšil mě.

„Fajn,“ usmála jsem se smutně. Otřel mi slzy a vstal. Vzal mě za ruce a zvedl mě na nohy.

Procházeli jsme se a povídali si.

„Víš co je za 12 dní?“ zeptal se mě.

„Ne. Co?“

„V tom případě ti to nemůžu říct. Bude to překvapení,“ zatvářil se tajemně.

„Fajn.“ protáhla jsem podezřívavě.

…

„Lily, já za to nemůžu!“ opakovala jsem už asi po sté.

„Já vím. Taky neobviňuju tebe,“ odpověděla mi konečně.

„Prosím tě o čem pořád tak přemýšlíš?“ zeptala jsem se jí nakonec.

„O tom jak tvoje rodiče donutit aby tu zůstali. Nebo plán B, přesvědčit moje rodiče abychom se taky přestěhovali do toho Foxu, nebo jak se to jmenuje,“ vysvětlila mi jednoduše.

„Aha,“ nechtěla jsem to zbytečně moc rozebírat.

…

Uběhlo deset dní a den odjezdu se blížil nezadržitelnou rychlostí.

„Zítra je to překvapení. Nezapomeň,“ připomněl mi Mike na obědě.

„Jo já vím. Pořád se snažím přijít na to co to je. Jediné co mě napadá je ten školní ples, ale to bys mi neudělal. Takže opravdu nevím,“ řekla jsem. Mike se při těch slovech „to bys mi neudělal“ zatvářil nějak divně. V tu chvíli jsem si byla stoprocentně jistá, že to bude ten ples. O tom mě i přesvědčil poslíček, který přiběhl v šest večer s velkou krabicí, zabalenou v červeném papíru s obrovskou mašlí.  Když jsem krabici otevřela, úplně na vrchu ležel malý papír.

Milá Isabello.

Vím, že se na mě kvůli tomu možná budeš zlobit, protože takové věci nemáš moc ráda, ale já to risknu a tímto tě zvu na dnešní ples. Doufám, že ti šaty budou a hlavně že se ti budou líbit. Budu na tebe čekat v sedm, před tvým domem. Miluju tě.

Tvůj Mike

Četla jsem si to asi po páté, když mi to najednou někdo vytrhl z ruky.

„Jacobe!“ zařvala jsem a běžela po schodech za ním.

„Hahahaha!“ smál se a mával lístečkem nad hlavou. Jasně že jsem na něj nedosáhla, když Jake měří skoro o dvacet centimetrů víc než já.

„Jacobe, okamžitě mi to vrať.“ vztekala jsem se. Někdy bych ho nejradši zabila.

„Co se to tady děje?“ uslyšela jsem mámin klidný hlas. Né! On jí to dá! Pane Bože, asi ho vážně zabiju!

„Bella má kluka!“ zpíval. „Bella má kluka! Bella má kluka!“

Vzteky jsem skoro vrčela.

„Dej mi to,“ rozkázala mu a on ji samozřejmě rád poslechl. Renée chvíli zírala na lísteček a potom mi ho s úsměvem podala.

„Pročpak jsi mi to neřekla?“ zeptala se mě a spiklenecky na mě při tom mrkla.

„Možná proto, že jsem neměla náladu se o něm bavit?“ odsekla jsem sarkasticky.

„Fajn. Jen jednu otázku. Můžeš mi říct, na co čekáš?“ zeptala se mě.

„Na nic. Na co bych měla čekat?“

„Nechci nic říkat, ale už je čtvrt na sedm,“ připomněla mi.

„Sakra!“ zaklela jsem a rychle seběhla dolů pro šaty. Byly temně růžové, skoro červené, bez ramínek. K nim byly i sandále stejné barvy, na podpatku. Šest minut před sedmou jsem stála u dveří. Hlídala jsem si čas, a jakmile padla vteřinová ručička na celou, otevřela jsem dveře. Mike už tam samozřejmě stál u svého auta. Když mě viděl, jen otevřel pusu, jakoby chtěl něco říct, ale pak si to zřejmě rozmyslel a zavřel ji.

„Ahoj,“ pozdravila jsem.

„Ahoj.“

Než jsem ho políbila, podívala jsem se na okna. Samozřejmě Renée i Jacob se snažili špehovat.  Jakmile jsem se na ně podívala, zmizeli. Stejně ten polibek asi viděli. No a co.

…

Sál ve kterém se vždy tyto akce konaly a kde jsem já ještě nikdy nebyla, byl obrovský. Byl větší než jsem si představovala. Hrála tu hlasitá hudba a všichni tu buď seděli u malých kulatých stolků, které byly všude u stěn, nebo tancovali uprostřed sálu. Mike mě naštěstí nevzal hned na parket. Našli jsme si volný stolek a Mike zašel pro něco k pití.

„Díky,“ řekla jsem, když přede mě postavil pomerančový džus.

„Není zač,“ odpověděl s úsměvem.

„Tak co. Hodně se na mě zlobíš?“ zeptal se provinile.

„No… co s tím teď udělám?“ zeptala jsem se.

„Asi nic, to máš pravdu,“ usmál se. Rozhlížela jsem se jestli neuvidím někoho známého a v tu chvíli ve mně hrklo.

„Promiň. Odskočím si, ano,“ řekla jsem a vyskočila na nohy. Co nejrychleji jsem se drala mezi svíjejícími se těly do rytmu hudby, k proskleným dveřím. Nepozorovaně jsem vyběhla ven.

„Co tady děláš?!“ zašeptala jsem do tmy.

„Promiň. Jen jsem chtěl vědět, že jsi v pořádku,“ odpověděl mi hluboký hlas a zpoza jednoho stromu vylezl Jacob.

„Ach Bože. Jdi prosím tě domů. Budu v pořádku, jsem tu s Mikem.“ ujistila jsem ho.

„No právě. Nevypadá zrovna jako hodnej kluk,“ Byl vážnější, než jsem ho znala. Vážnější než jsem si svého ztřeštěného bratra dokázala přestavit.

„To ty taky ne. Tak jdi a nech mě si užít aspoň poslední večer,“ vyjela jsem na něj.

„Fajn, dobře. Pak si ale najdi někoho jinýho, komu budeš plakat na rameno, jestli ti ublíží!“ zabručel a ztratil se mezi stromy.

„Uff.“

Oddechla jsem si. Vrátila jsem se dovnitř a šla zpět k Mikovi. Asi po dvaceti minutách mě přesvědčil, abych šla tancovat. Nakonec mě to dokonce začalo bavit. Nikdy bych neřekla, že mě, takové nemehlo bude bavit tancování.

Ani jsem nevěděla, jak dlouho jsem tam byla. Mike mě vzal ven. Chvíli jsme seděli a povídali si na lavičce v parku, kousek od místa kde jsem mluvila s Jacobem. Mike mě najednou začal líbat. Nijak jsem se samozřejmě nebránila. Dokud to bylo opravdu jen líbání. Snažil se mi rukou dostat pod sukni a to, už mi stačilo.

„Dost,“ řekla jsem rázně.

„Ale no tak, zlato…“ zašeptal a pokračoval.

„Dost, Miku! Tohle nechci,“ zvýšila jsem hlas a praštila ho přes ruku, která se stále snažila dostat pod hustou sukni.

„Co to děláš!“ vyjel na mě.

„Nic. Jen jsem ti snad dost jasně řekla, že nechci!“ Zvedla jsem se. Nestihla jsem udělat ani první krok a už mě pevně držel za paži.

„Nechoď nikam. Pojď, užijeme si ne?“ řekl spiklenecky, ale bylo na něm vidět, že „ne“ jako odpověď nebere.

„Nech mě. Chci jít domů,“ odsekla jsem a pokusila se vymanit z jeho sevření. To naopak zesílilo a já neměla šanci utéct.

„Nech ji nepokoji, ty idiote.“ Znovu jsem uslyšela hluboký hlas svého bratra.

„Nebo co?“ zeptal se ho Mike provokativně potom, co se vzpamatoval z jeho přítomnosti a ještě víc mi zmáčknul ruku, že už to bolelo. Jacob mu ale neodpověděl. Udělal tři rychlé kroky a dal mu obrovskou ránu pěstí do obličeje. Sevření povolilo a já se vrhla Jakovi do náruče.

„Už je to dobrý,“ konejšil mě jako vždycky. Mike seděl na zemi a oběma rukama si zakrýval obličej. Nechali jsme ho tam, byl na dohled od prosklených dveří sálu.

Když jsme přijeli domů, Charlie i Renée už spali.

„Neříkej jim to prosím,“ zašeptala jsem.

„No jo,“ zabručel Jake a šel si lehnout. O pět minut později už jsem slyšela hlasité chrápání. Hlasitější než Charlieho. Byla jsem ráda, že tam Jake zůstal, i když jsem mu řekla, ať jde pryč.

Prosím o komentáře :-)

shrnutí

Autor: LeahCleerwoter (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Claire - 1. Kapitola - Špatná zpráva: