Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cizí život 1

03.01.2010 (18:15) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1620×

Pomalu jsem se probouzela a připadala si jako bych prožila hodně dlouhý zimní spánek. Měla jsem v hlavě úplně vygumováno. Posadila jsem se opatrně jako porcelánová panenka a rouzkoukávala se po pokoji, který jsem na sto procent v životě neviděla.

Byl velmi luxusně vybaven, na můj vkus až moc přehnaně. Postel, na které jsem seděla byla měkká a hlavně obrovská, ovšem co se nedalo přehlédnout bylo to, že byla jak z nějakýho historickýho filmu, kde byli princové na bílých koních a princezny s obrovitýma šatama. Oklepala jsem se nad tou představou, ještěže žiju v moderní době, kde se nic takovýho nosit nemusí. Podívala jsem se nad hlavu a jen svou doměnku o stáří této postele potvrdila, ta postel měla nebesa. Povzdechla jsem si, kam jsem se to jenom dostala, ale hlavně jak jsem se sem vůbec dostala.

Pokračovala jsem v okukování tohoto pokoje. Stěny vypadaly čerstvě natřeny, voněly oproti posteli novotou. Na nich vysely obrazy, jenže ty už tak nové nevypadaly. Přejížděla jsem po jednotilivých obrazech, když se mi oči zabodly do jednoho z nich.
„Do prdele... co to je?“ vyletělo ze mě. Na tom obraze jsem byla já, přesně v těch šatech, který bych na sebe nikdy nevzala a měla jsem rudý zorničky. 

V zápětí se rozletěly dveře a mě poskočilo srdce, počkat neposkočilo. Ruce mi nepřirozenou rychlostí vyletěly na místo, kde jsem předpokládala, že by mělo být mě srdce, ale nějak jsem nic necítila. Sakra co se to dějě.
Dovnitř vpochodovali tři postavy, z toho dvě na sobě měly směšný hábit. Jak pro červenou karkulku, napadlo mě.
„Bacha na vlka,“ prohodila jsem jejich směrem a neubránila se výbuchu smíchu, který následoval. Jenže oni ztuhli a nevěřícně mě sledovali. Jeden z nich, ten který na sobě měl celkem „normální“ oblečení promluvil svým hláskem, který mi zněl jakoby ho někdo kopl do koulí.

,,Konečně jsi se nám probrala. Už jsme si mysleli, že se něco... ehm... pokazilo. Jak se cítíš?” Co je to za stupidní otázku?! Jak se asi můžu cítit?
,,Co? Asi normálně. Kde to jsem? A kdo jste vy.” Vyhrkla jsem na něj na oplátku pár velmi zajímavých otázek, aspoň pro mě zajímavých. Ten pobledlej chlápek vypadal velmi překvapeně z mých otázek, ale to mi může být jedno, dokud se to nedovím, tak se nis nedoví on ode mě. I když já ani nemám co bych mu řekla.


,,Ty si na nic nepamatuješ? Víš aspoň své jméno?” zakroutila jsem hlavou a bedlivě sledovala každý jeho pohyb, co když je to nějakej úchyl, ale asi pěkně prachatej. 
,,Aha, tak to mění celou situaci. Teď jsi ve Volteře, říkejmě naše sídlo… upíří sídlo. Nelekej se, ale jen tak mimochodem taky jsi upír a to už podruhé. Poprvé jsi byla jedna z nejmocnějších… no možná bych řekl, že i ta nejmocnější, ale něco se stalo a ty jsi zmizela. A teď jsme tě našli a proměnili na tvou žádost zpět na upíra. A tvé jméno… jmenuješ se Isabella Volturi.”

Nevěřícně jsem na něj hleděla neschopna vstřebat jediné jeho slovo. Si ze mě ten starej dědek dělá prdel ne? To co mi tady říkal přece nedávalo absolutně žádný smysl, jak by taky mohl. Díval se na mě a asi pochopil, že mu moc nevěřím.
,,Pojď něco ti ukážu.” Vydal se směrem k mohutným dveřím, jenže já zůstala stát na místě.
„Tak půjdeš nebo ne?!“ zeptal se trochu nevrlejším hlasem. V první chvíli mě napadlo, že bych si sedla a prostě ho ignorovala, ale něco mi říkalo, že bych přece jen měla jít. Tak jsem se za ním vydala. 
Prošli jsme dlouhou úzkou chodbou, kde hořely akorát svícny a sem tam byl pověšen na zdi nějaký ten obraz, naštěstí už jsem žádný svůj neviděla. Ta chodba mi připadala neskutečně dlouhá, nikoho jsme nepotkali a tak jsem si prohlížela ty dvě karkulky co šly po mých stranách. Nevím proč, ale mám takový pocit, že mě hlídají, abych něco neprovedla. Jako bych mohla. Podívala jsem se po své pravé straně a tam kráčel v naprosté tichosti jako stín obrovský hromotluk s černýma vlasama a rudýma očima, stejně tak jako jsem měla já na tom obrazu.
Po levé straně šel menší, ale naštvat bych ho teda nechtěla, něco v jeho výrazu mi říkalo, že se umí prát a já bych neměla sebemenší šanci. Ale zase musím uznat, že byl docela fešnej. Světle hnědé vlasy, sem tam nějaký blond pramen, měl je vytvarované do kohouta a moc mu to slušelo. Hmm, ten by stál za hřích. 
Když si všiml, že můj pohled míří pořád na něj, tak se mírně zamračil, ale jinak nic víc nevypovídalo o tom, že by registroval mou přítomnost. No jestli tu budu dýl, tak to se změní. O to se sama postarám.

„Tak a jsme tady.“ Zastavil se stařík před ještě většimy dveřmi než byly ty první. Možná je pro něj přezdívka stařík moc přehnaná, tak staře sice nevypadá, ale pro mě za mě, bude to prostě stařík. A ti dva jestli se mi sami brzo nepředstaví, tak si taky něco vyslouží. Uvidíme.

Dveře se rozevřely a před námi byl obrovský kulatý sál, kde bylo plno další lidí, teda jestli to nejsou ti hrůzostrašní upíři, jak si o sobě myslí. Přece něco takovýho nemůže být pravda, ale zatím to vypadá tak, že oni to berou možná až moc vážně. Jsem zvědavá co se z toho vyklube. 
Všichni stáli po obvodu kulaté místnosti a hleděli na mě. Nevyvolávalo to moc příjemný pocit. Cítila jsem se dost nervózně.
„Tak Isabello. Tohle je naše jídelna. Za chvíli nám Heidy přivede pár lidí a ty si můžeš vybrat kterého budeš chtít.“
„Na co jako?“ vyjela jsem na něj. On to myslí smrtelně vážně.
„No na jídlo přece.“ Odpověděl s uměvem na rtech a doprovázen smíchem ostatních. Dohromady to znělo jako tisíce zvoněčků.
„Nebudu přece jíst člověka, jste se úplně zbláznili?“
„Nebudeš ho jíst, jen ho vysaješ, o zbytek se pak postaráme my. Jen se nech prostě ovládnout instinkty.“
„Jako bych nějaký měla.“ Zamumlala jsem si tiše pro sebe. 
„Máš jich víc než si myslíš.“ Zašeptal mi tichý hlas až moc blízko od mého ucha. Rozechvělo mě to. Rychle jsem stočila hlavu tím směrem, byl to ten fešák a pořád stál v mé těsné blízkosti. Nejraději bych po něm skočila nebo ho někam odtáhla. Zajímalo by mě, jestli jsem vždycky měla takový nutkání někoho, když to řeknu na plnou hubu, znásilnit. Ale řekla bych, že to se nejspíš nedovím.

„Alecu, ujmi se ji prosím tě,“ poručil mu stařík. Z řady vyšel docela krasavec, to je možná slabý slovo. Tmavé delší vlasy měl pohozené kolem obličeje a slušelo mu to možná ještě víc než tomu prvnímu, ale zase když se podívám na něj, no sama nevím.
Vedle mě se ozvalo slabé, sotva slyšitelné zavrčení.
„Demetri, co to?“ okřikl ho kdosi. No tak konečně vím jeho jméno. Demetri, hmm pěkné, jsem zvědavá co všechno ještě bude pěkné. 


Mezitím kdesi v temných uličkách se potuloval Edward, který neměl nejmenší ponětí, co se stalo. Po té, co s Bellou prožil a řekl ji o tom, co je zač, prostě odešel. Chtěl ji nechat čas a později si ji chtěl najít. Doufal, že ona nikam neodjede a tak by to nemělo být těžké, jenže to se pletl...

Teď něco co bych chtěla na oplátku já... Ráda bych znala VAŠE názory na tenhle díl. Žádný skvělý, výborný, atd... (i když lepší než nic), ale já bych opravdu chtěla vědět názor na tento díl. Ať vím co zlepšit, v čem přidat nebo naopak ubrat, prostě cokoli co by mi mohlo dál pomoct!!! Další díl bude podle ohlasu jelikož mám před sebou zkoušky.

Vaše Ejdriana.

SHRNUTÍ »

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cizí život 1: