Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cit? To slovo neznám - 4. kapitola

14.04.2010 (17:45) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2708×

„Připravená?“ zeptala jsem se ji a ona začala odpočítávat.

„Tři, dva, jedna…

… A vrhly jsme se na sebe. Nevnímala jsem nikoho. Nevnímala jsem přírodu okolo sebe. Ale vnímala jsem jenom ji.

Vnímala jsem jenom tu upírku, která se mě pokoušela zabít, tak jako já ji.

Edward:

Už je to dlouhých sedmdesát let, co jsem ji neviděl a co jsem ji opustil. Každý den si to vyčítám, že jsem ji opustil. Mohli jsme teď být šťastní a mohli bychom teď být spolu. Klidně bych ji přeměnil, kdyby chtěla, ale minulost nejde vzít zpět. Nikdy už nedokážu vzít minulost zpět a nikdy svoji největší chybu svého života nenapravím.

Právě teď stojím na louce a čekáme na souboj, kterému se zřejmě já a moje rodina nevyhneme. Alice měli před pár dny vizi, o tom, že Victorie zrodila armádu novorozených a s jejich pomocí nás bude chtít zabít, aby se konečně pomstila za Jamese. Můžu být rád, že se nechce pomstít na Belle. Můžu být rád, že se v osmnácti odstěhovala pryč z Forks. Můžu být rád, že mě poslechla a zapomněla na nás.

I když jsem doufal, že když se sem znovu vrátíme, tak ji tady najdu šťastnou po boku jejího manžela a obklopenou jejími dětmi a vnoučaty  a ještě jednou v životě uvidím její krásné hnědé oči. Ale na to, abych je viděl už nemám právo, protože toho jsem se vzdal, když jsem ji opustil.

„Edwarde, za pět minut tady budou,“ řekla mi Alice a já jsem se začala soustředit na nadcházející souboj. Měla pravdu za pět minut se před námi objevila skupinka novorozených a v čele byla Victorie. Byla úplně stejná jako, když jsem ji viděl naposledy. Upíři se přece nemění, že?

„Edwarde,“ promluvila na  mě, a také se na mě usmála. Nahlédl jsem do její mysli a zděsil jsem se. Celou tu dobu, kdy jsem si namlouval, že Bella žije šťastný a spokojený život jsem se mílil.

„Zabiju tě, ty děvko!“ zakřičel jsem na ni a nikdo nevěděl, co se děje.

„Co se děje, Edwarde?“ zeptal se Jasper a nechápal moje emoce. Nechápal bolest, pomstu a zuřivost, která ve mně proudila.

„Ona Bellu přeměnila! Ona ji našla a mučila ji, a pak ji přeměnila!“ vysvětlil jsem to ostatním. Všichni na ni začali vrčet a chtěli ji zabít, tak jako já za to, co udělala Belle.

„Victorie!“ zakřičel někdo na ni a já a všichni ostatní jsem se podívali tím směrem, odkud jsme slyšeli řev na Victorii. Nevěřil jsem vlastním očím, koho jsem tam viděl. Stál tam můj anděl. Vypadala skoro stejně, jako jsem si ji pamatoval. Ale její oči. Její oči byly karmínově červené, až jsem se toho leknul. Ale i když byla teď upírem, tak jsem ji stejně miloval jako před tím.

„Bello?“ zašeptala Victorie nevěřícně, ale já jsem jejich rozhovor nevnímal. Dokázal jsem vnímat jen ji, jak tam stojí jako bohyně pomsty.

Musela trpět a já jsem tady nebyl, abych ji mohl pomoct, ba i tomu zabránit. Jako vždy je to zase jenom moje vina. Ale pokud tady přežijeme, tak ji budu prosit na kolenou, aby mi odpustila a vrátila se ke mně zpět. Nedokázal bych už nadále bez ní žít. Je pro mě vše a já nechápu, jak jsem bez ni těch několik desítek let dokázal být. Miluju ji! Miluju ji a to se nikdy nezmění. Vždy ji budu milovat, ať se stane cokoliv.

Naše oči se setkaly, ale Bella rychle ztrhla svůj zrak a věnovala ho Victorii. Dal bych teď cokoliv na světě, jen proto, abych Belle dokázal číst myšlenky.

„Victorie? Mám pro tebe dohodu!“ mluvila Bella na Victorii a já jsem se bál, co je to za dohodu.

„Jakou?“ zeptala se ji zvědavě Victorie.

„Ty a já. Jen my dvě a nikdo jiný. Rovnocenný souboj teď a tady!“ Bella se snad zbláznila? Ona proti Victorii? Když ji Victorie zabije?

„Tvoje nabídka je nejlepší jakou jsem slyšela za poslední století, a proto souhlasím. Ale měla bych nějaké připomínky.“ Victorie ji v tom ještě podporuje. Co jsem měl, ale od ni čekat?

„I já mám nějaké připomínky Victorie. Za prvé, nikdo se nám do souboje nepřiplete. Ani tví novorození, ani mojí přátele a ani Cullenovi. Prostě jen my dvě na život a na smrt!“ Jak do toho nesmíme zasahovat? Přece nenechám tu mrchu, aby tady přede mnou zabila mého anděla a já abych nic neudělal.

„Souhlasím. Na život a na smrt.“ Pomalým krokem se k sobě začaly přibližovat.

„Připravená?“ zeptala se Bella Victorie a ta začala odpočítávat.

„Tři, dva, jedna...“ A ty dvě se na sebe vrhly jako dvě lvice.

„Musím tomu zabránit!“ řekl jsem ostatní a chtěl jsem jít Belle pomoct, ale dvě kovové paže mě chytily a já jsem se nemohl z toho sevření dostat.

„Pusťte mě!“ křičel jsem na ně, ale stisk nepolevil, ba naopak zesílil.

„Edwarde, je to její rozhodnutí  a my ho musíme akceptovat,“ snažil se mě uklidnit Carslisle, ale já jsem ji musel pomoct.

„Nemůžu tady být a nic neudělat!“ křičel jsme na ně.

„Edwarde, ona už není ta křehká Bella, kterou jsme znali,“ řekla mi smutně Alice a já jsem se teď podíval na jejich souboj.

Nevěřil jsem vlastním očím, co jsem tam viděl. Victorie neměla proti Belle žádnou šanci. Bella proti ní byla vždy napřed a vypadala mnohem zkušeněji, než Victorie. Připadalo mi to, jakoby Bella byla cvičená pro zabíjení. Jakoby to pro ni byl obyčejný den, při kterém jen zabije nějakého upíra.

Teprve teď mi to došla. Ona celou tu dobu byla v Itálii. Až teď jsem si všimnul, že společně s ní přišli i Felix, Demetri, Alec a Jane. Všichni byli v Arově gardě, takže Bella k ním musela také patřit. Jak jsem mohl něco takového dopustit? Jak?

Aniž bych zaregistroval, tak Victorie byla  bez hlavy a končetin. Bella se skláněla nad zbytky z Victoriina těla a smála se krásným zvonivým hláskem. Nikdy bych do ni neřekl, že ona by něco takového dokázala. Měla pravdu, protože tento souboj byl na život a na smrt. Jedna z nich vyhrála a druhá se teď už pálila na hranici, kterou nachystali Alec s Jane. Jakmile Bella spálila poslední kousek Victoriina těla, se ona a ostatní z Arovi gardy pustili na novorozené upíry. Oni naši pomoct vůbec nepotřebovali, protože všichni novorození se za malý okamžik, tak jako jejich stvořitelka pálili v ohni.

Ocelový stisk povolil a já jsem chtěl jít konečně obejmout Bellu a už nikdy ji nepustit. Pomalým krokem jsem se k Belle přibližoval. Chtěl jsem vyčíst nějaké pocity z jejího obličeje, ale její obličej byl neutrální a nic se z něho nedalo vyčíst.

„Bello,“ opatrně jsem ji oslovil, ale její reakce mě zarazila.

„Bella je mrtvá Cullene! Zemřela před sedmdesáti lety!“ křikla na mě a utekla opačným směrem, než jsem byl já. Já jsem opravdu  zabil jedinou dívku, kterou nadevše miluji?

předchozí << shrnutí >> následující

Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cit? To slovo neznám - 4. kapitola: