Je tady po delší době další kapitolka :) Doufám, že se Vám bude líbit ... Jaký je ten ůkol, kterým Aro pověřil Bellu?... Přeji Vám pěkné počtení a prosím zanechejte mi komentáře jakéhokoliv typu, abych věděla jak na tom jsem a abych věděla jestli má cenu s toutou povídkou pokračovat. Děkuji Vaše NessCullen
18.02.2010 (09:00) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2688×
Aro mě často posílal do bitev proti ostatním upírům a já jsem měla aspoň postaráno o zábavu a teď mě měl čekat další úkol. Úkol, který mi má změnit můj život zcela naruby. Ten úkol je, abych …
… jela s ostatními upíry do Seattlu povraždit novorozené upíry a hlavně zničit jejich tvůrce.
„Isabello byl bych rád kdyby jste to vyřídili bez jakéhokoliv rozruchu,“ mluvil mým směrem Aro. Ale já jsem přemýšlela nad tím, že se po osmdesáti letech mám vrátit do míst, kde jsem prožila část svého ubohého lidského života. Měla jsem se vrátit do míst, kde mám zakázáno přebývat. Ale co vlci? Vědí o nich? Ví Aro že pár kilometrů od Seatlu kdysi byla a zřejmě i je smečka vlků, která vraždí bez smilování upíry, tak jako my vraždíme ty co neposlouchají.
„Kolik jich je, těch novorozených?“ zeptala jsem se Ara a ten se zamyslel.
„Podle nejnovějších informací, které nám byly poskytnuty, tak jich je něco okolo dvaceti.“
„A známe toho, kdo je vytvořil Aro?“ zeptala se Jane tím svým dětským hláskem. Nikdy jsem to nepochopila, jak se tak mladá mohla stát upírem? Já jsem aspoň měla šanci část lidského života poznat, ale ona? Ona neměla ani tu šanci.
„To musíte zjistit,“ přerušil mě z přemýšlení Aro.
„Kdo všechno pojede?“ zeptala jsem se ho, i když jsem věděla kdo všechno pojede. Já, Felix a Demetri.
„Pojedeš ty, Felix, Demetri a Alex.“ Alex? Slyšela jsem dobře Alex? Alex, který hlídá každý malý krok Ara a dělá vše pro to, aby se měl Aro jako v peřince?
„Alex pojede taky?“ zeptala jsem se trochu udiveně a odpovědí mi bylo jen zakývnutí hlavy od Ara.
„Hned po setmění odlétáte.“ Takže mám ještě tři hodiny než pojedeme na letiště. Aro nám dával ještě nějaké rozkazy, které jsem ale neposlouchala. Přemýšlela jsem nad Jacobem. V ten den, kdy mě Victorie přeměnila a vlci byli okolo mě, jsem poznala kde byl můj Jacob. V jeho velkých očích se odrážela lítost a strach. Kdyby mě tenkrát Voctorie nepřeměnila, tak jsem mohla strávit třeba zbytek života s Jacobem. On věděl, že ho sice hned nebudu milovat, tak jako jsem milovala Edwarda Cullena, ale i přes to se mnou chtěl být.
„Isabello! Isabello! Země volá jednu praštěnou upírku!“ křičel na mě Felix.
„Co je?“ odsekla jsem mu kysele.
„Nechceš si jít ještě před tím než pojedeme zatrénovat?“ a na tváři se mu vytvořil něco jako úsměv. Úsměv, který nikdy nepřipomínal úsměv, ale za ty roky jsem si na to už zvykla.
„Jasně,“ a společně jsem šli do tělocvičny.
***
„Stávej ty lenochu!“ posmívala jsem se Felixovi, který se válel na zemi, ale po každé když se postavil na zem jsem ho pomocí štítu zase svalila na zem.
„Víš, co jsi Isabello?“ zeptal se mě naštvaně. Jen jsem zakroutila hlavou, že nic nevím.
„Jsi naprostá a prvotřídní…“ chvíli se odmlčel. Asi hledal ta správná slova.
„Prostě jsi naprostá a prvotřídní upírka, která se ničeho nebojí a nedělá jí problémy někoho položit na lopatky,“ jen co to dořekl se začal chlámat. Tak toto jsem od něho nečekala. Raději jsem se podívala na hodiny a zjistila jsem, že je čas se nachystat na cestu. Felixe jsem nechala svíjející ho v záchvatu smíchu v tělocvičně a sama jsem se vydala do svého pokoje, abych se mohla převléct. Za chvíli jsem už stála před zrcadlem v tmavých černých riflích, které obepínaly moje úzké nohy. K těm černým riflím jsem si vzala červený top s vázáním na krku a k tomu všemu jsem si vzala obyčejné botasky, které jsou dobré k boji. Vše bylo dokonalé, ale až na ty krvavě rudé oči. Kdybych řekla, že toho lituji. Že lituji jakou potravu jsem si k životu vybrala, tak bych lhala. Lhala bych, protože je mi to jedno. Když svými ostrými zuby prokousnu lidskou kůži, tak v tu chvíli mi jde jen o jednu věc. Jde mi jen o to, abych uhasila to příšerné pálení v mém krku.
„Jdeš Isabello?“ houkla na mě Jane z pootevřených dveřích. Jen jsem kývla a šly jsem do haly, kde už stálo mužské osazenstvo naši výpravy. Všichni jsme se vydali do garáží a nastoupili jsme do mého milovaného porshe. Porshe, které jsem dostala od Ara darem, když jsme porazili… Vlastně už ani nevím koho. A pak že je upíří paměť dokonalá, nebo jsem jediná upírka, která má krátkodobou paměť. Nasedli jsem do auta. Já jsem si sedla na místo řidiče a vyjeli jsem na místní letiště, kde na nás čekalo soukromé letadlo. Letadlo, které nás mělo dopravit do Seattlu.
***
Cesta na letiště uběhla rychle jako vždy, i tak rychle jsme byli na letišti ve Seattlu. Nevěděli jsme, kde novorozené máme hledat, a tak jsme se je snažili vystopovat. Asi po čtvr hodině jsme zachytili jejich pach. Pach, který nás odvedl ze Seatlu. Pach směřoval k malému městečku. K malému zapadlému městečku jménem Forks. Měla jsem snad v tu chvíli ucítit bolest, radost či obavy, že skupinka novorozených upírů míří do městečka, kde jsem kdysi žili nebo dokonce ještě žijí mojí staří přátelé? Měla jsem v tu chvíli něco cítit?
předchozí << shrnutí >> následující
Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Cit? To slovo neznám 2. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!