Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čí je ta holčička? 13

03.03.2011 (10:00) • Naomi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5727×

EDIT: ČLÁNEK NEPROŠEL KOREKCÍ.

Ráno mě budil Felix motýlími polibky na šíji a já se pomalu probouzela. Bylo nádherné být v něčí náruči. Jedno jsem si však uvědomovala, i když jsem spala. Já miluju i nadále Edwarda, ale zároveň miluju Felixe. Možná to nebylo jen přítomností Felixe, že jsem se cítila v bezpečí. Měla jsem v sobě zmatek a potřebovala bych si udělat pořádek ve vlastních myšlenkách. Musím na chvíli vypadnout.

„Lásko, mohl bys mě omluvit na týden ve škole? Potřebuju si něco zařídit. Sama!“ Na poslední slovo jsem dala větší důraz. Možná až zbytečně.

„Dobře, lásko.“ Vyhrabali jsme se s postele a začali se oblékat. Já si ke všemu naházela pár věcí do sportovní tašky. Malou jsem opouštěla sice nerada, ale věděla jsem, že je v dobrých rukách a nic jí nehrozí.

„Nehledej mě, zlato.“ Dala jsem mu letmý polibek a prosvištěla si to domem k autům. Odjet bylo těžké a nesměla jsem se otočit, jinak bych se tam hned teď vrátila. Nejdřív si musím v sobě udělat pořádek, protože není fér, abych to táhla s jedním a přitom milovala druhého.

Měla jsem namířeno do Los Angeles, kde mám byt, o kterém nikdo neví. Koupila jsem si ho z peněz, co mi dal Charlie na účet. Měla jsem je mít na vysokou, ale to jaksi nebylo možné.

V Los Angeles jsem byla docela rychle, protože jsem si koupila přímý let. Jaká je ironii, že v „Městě Andělů“ je největší populace upírů, teda až na Volterru. Nikdo mě tu však nezná a nebudu se ohánět znakem Volterry.

Do bytu jsem zamířila ve vypůjčeném Maserati s kouřovými skly. Sice se už nelesknu, ale zvyk je železná košile. Když jsem konečně parkovala v podzemních garážích luxusního domu, cítila jsem se klidná. Byt jsem měla v podkroví ve 23 patře stočený tak, abych viděla východ slunce. V bytě jsem zamířila hned do ložnice. Byla v barvách Volturiových, které jsem měla ráda, teda jejich kombinaci, rudá a černá.

Po dlouhém letu jsem byla utahaná, a tak jsem si zalezla do koupelny, kde jsem ze sebe smyla všechnu špínu. Pak jsem si zalezla do postele a usnula.

Probudila jsem se až dopoledne, což znamená, že jsem spala celých deset hodin. Oblékla jsem si světle modré džíny a modrý top. Chtěla jsem jít do knihovny, kde jsem se rozhodla přemýšlet. Překazilo mi to, ale drnčení zvonku u dveří. Nevěděla jsem, kdo to je, ale šla jsem otevřít. Když jsem otevřela, tak mi spadla čelist až na zem.

„Alecu, co tu děláš?“ Byl tam Alec s malou, která mu spala v náručí.

„Promiň, vím, že jsi nechtěla, abychom tě hledali, ale, Aro si nás zavolal. Jde o nějakou misi. Bylo to necelých pět minut po tvém odjezdu.“ Vychrlil ze sebe rychle.

„No dobře. Ať se vám nic nestane.“ Vzala jsem si malou s taškou, kterou mi Alec podal a než jsem stačila cokoliv říct, tak byl fuč. Nakonec to tak vypadá, že tu budu dýl. Nechtělo se mi vracet domů, když by to znamenalo, že budu na Cullenovi sama. Rozhodla jsem se tedy strávit nějaký čas tady. Malou jsem odnesla k sobě do pokoje a vybalila jí těch pár věciček, co jí zabalili. Pak jsem sešla dolů a začala si dělat snídani. Díky bohu, že jsem včera nakoupila, když jsem jela z letiště.

„Tak co bych tu mohla dělat. Nebudu jen tak sedět v bytě a utápět se v nerozhodnosti.“ Mluvila jsem si pro sebe šeptem. Nesnášela jsem ticho a rádio se mi nechtělo pouštět.

„Pracovat ani studovat nemůžu, protože tu tak dlouho nebudu, ale zas nemůžu zůstat bez činnosti.“ Automaticky jsem si udělala kafe a k tomu ještě sklenku s krví. Krev jsem skladovala v ledničce, ale jen rezervy, což znamená, co nejrychleji na lov. Všechno jsem dělala automaticky a vypnula se. Z transu mě probrala až moje dcera, která scházela ze schodů.

„Ahojky Andílku.“ Usmála jsem se na ní a nastavila náručí. Ona mi do ní ladně skočila. Ladnost zdědila po otci. Ááááááááá já snad opravdu toho zatraceného Cullena miluju. Když jsem měla takhle malou u sebe tak jsem zauvažovala jestli nevyužívám Felixe jako náplast za Edwarda a možná i trochu za Jacoba. Oba do mého života vstoupili a něco mi zanechali. Jeden dceru a bolest. Druhý radost a smutek. Proč jen oba vztahy skončily zlomeným srdcem?

„Mami, ty nepůjdeš otevřít?“ probudila mě Renesmme z mého tranzu. Tahala mě za rukáv a zvonek drnčel na celé kolo.

„Půjdu, zlatíčko.“ Líbnula jsem jí na čelo a vzala do náruče. Ke dveřím jsem došla lidskou chůzí,abych se neprozradila. Zapoměla jsem však okolí prozkoumat svými dokonalými smysly, a tak mě osoba za dveřmi překvapila.

„Mohu dál?“ zaptal se mě Edward.

„Dobře.“ Ustoupila jsem ze dveří. Byla jsem tak vykolejená, že jsem se nezmohla na odpor. Jen jsem ho vedla do obýváku a posadila se do křesla, jako v mrákotách.

„Chci si promluvit o tom, co se mezi námi stalo.“ Začal Edward, ale byl nesvůj.

„No tak začni.“ Pobídla jsem jej.

„Nechci už žít bez tebe ani svojí dcery. Odešel jsem od tebe, abych ti dal normální život. Miluju tě a nikdy jsem nepřestal. Dovol mi prosím se o tebe i dcerku postarat.“ Bylo to jako sen. O tomhle okamžiku jsem snila od chvíle, kdy odešel z mého života.

„Co když se ti opět nebudu hodit? Co když pro mě budeš chtít opět jen dobro? Opět nás opustíš?“ Chrlila jsem ze sebe. Srdce mi bilo, jako na poplach a plíce začaly sprintovat.

„Už nikdy od vás neodejdu.“ Někde uvnitř jsem cítila, že mluví pravdu. Nechtělo se mi, ale tomu věřit. Tak dlouho jsem žila bez něho a teď mám šanci s ním opět být.

„Jak ti jen mám věřit? To, že jsi mi zlomil srdce, ti možná odpustit mohu, ale, co když zklameš i malou? To bych ti neodpustila, ale ani nechci, aby si tím ona musela projít.“ Slzy se mi kutálely po tvářích a já je nedokázala setřít. Malá mi klidně seděla na klíně a se zájmem si prohlížela Edwarda. Edwardovi cukala ruka a já tušila, že mě chce utěšit, ale zároveň se bojí mojí reakce.

„Ty jsi můj tatínek?“ zeptala se Ness Edwarda a tím mu vyrazila dech.

„Ano, maličká.“ Usmál se na ni. Malá se na mě otočila s otazníčkama v očích. Jen jsem přikývla a malá ze mě seskočila. Namířila si to přímo k Edwardovi a vyhoupla se mu na klín. Vidět je takhle pohromadě jsem si vždy přála a konečně se mi to splnilo. Koukali se jeden druhému do očích. Nikdo nic neříkal. Najednou se malá vrhla Edwardovi kolem krku.

„Tatí.“ Vypískla a mě vytrysky nové slzy, však tohle byly slzy štěstí. Moje malá princezna je konečně šťastná.

„Půjdu s tebou, ale pokud zlomíš srdce i malé, tak si mě nepřej!“ Zavrčela jsem na něj. Moje srdce, ale plesalo radostí. Teprve teď jsem věděla, co moje srdce chce. Vždy chtělo a chce Edwarda. Jacoba miluju taky, ale tomu patří jen ta menší část srdce a Felix, ten byl bohužel jen záplatou.

„Můžeme hned odejít?“ zeptal se mě Edward a já si všimla, že je u mě v dřepu s malou na zádech. Vypadali sladce a podobu mezi sebou nezapřou.

„Dobře. Pro věci si pak někoho pošlu.“ Chvilku jsem uvažovala jestli jsem na něco nezapoměla. „Počkej. Musím napsat Alecovi s Jane. Musejí vědět, kde s malou jsme.“ Vrhla jsem se pro mobil a napsala Alecovi: Jsme s Cullenovic klanem. Přijeďte hned za námi. Najdete nás podle mé GPS v mobilu. Bella s Ness.

„Můžeme jít.“ Popadla jsem kabelku, mobil jsem měla už v kapse a Edwarda jsem chytla za ruku. Nebránil se mi a ještě si se mnou propletl prsty. Malá se smála a trůnila si to za Edwardovým krkem. Opravdu jsme vypadali jako spokojená rodinka. Venku bylo naštěstí pod mrakem, a tak jsme nemuseli řešit, jak se dostat k mému autu. Jen, co jsme vyšli před barák, tak jsme uslyšeli výstřel. Pro lidské uši neslyšitelný.

Autor: Naomi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čí je ta holčička? 13: