Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chtíč 9. kapitola

09.10.2010 (21:00) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3241×

Bella:

Probudily mě sluneční paprsky pronikající slabou záclonou. Rozespale jsem se protáhla a zjistila, že jsem v pokoji sama. Poslední dobou se mi to stávalo až podezřele často. Pomalu jsem se posadila a začala si v duchu promítat včerejší noc.

 Bylo to přesně takové, jak jsem si to občas představovala. Jestliže Emmett vypadal skvěle oblečený, nebylo to nic proti tomu, jaký byl bez něj. Ty ramena a ty jeho pevné, silné hýždě a jeho výstavní pohlavní orgány… ach, ano. Sex s Emmettem Cullenem musel být snem každé ženy, když jsem si vybavila, co všechno jsme spolu dnes v noci dělali, musela jsem se upřímně podivit, že si na nás nikdo nestěžoval. Pokoje na patře musejí být buď prázdné a nebo jsou jejich hosté úplně hluší.

Zatím, co jsem tak seděla a s pocitem naprostého štěstí se rozhlížela po pokoji, začal ve mně růst i jiný pocit, který pomalu, ale jistě zatlačoval mé štěstí do pozadí. Tím pocitem byla vina, vzpomněla jsem si na Viktora.

Zmizela jsem od Neila bez rozloučení, nic jsem mu neřekla a potom, ta dnešní noc… „Tohle si Viktor nezaslouží, tolik toho pro tebe udělal. A ty ho jen tak podvedeš,“ ozýval se protivný hlásek v mé hlavě a já začínala litovat.

„Na druhou stranu, přece spolu ani nechodíme. Jen jsme spolu párkrát spali, bylo to sice příjemné, to ano, ale Viktor to určitě nebere vážně a já bych taky neměla. Musím se řídit tím, co mě učil: užívat života a nikdy ničeho nelitovat…“ Ano, měla jsem pravdu. S Emmettem jsme nikomu naším malým úletem neublížili, on byl svobodný a já vlastně taky.

„Navíc, kdybys k němu teď přišla, jen by ses ztrapnila, určitě dnešní noc netrávil sám…“

Než se Emmett vrátil do pokoje, podařilo se mi ten slabý hlásek viny naprosto rozdrtit.

„Kdepak jsi byl? Takhle mě tu nechat samotnou, to se nedělá. Myslím, že bys mi to měl vynahradit…“ usmála jsem se a přistoupila k němu. Měl na sobě jen hotelový župan a pod ním nic.

„A jak by sis to vynahrazování představovala?“

„Myslím, že to víš,“ odpověděla jsem a zajela rukou mezi záhyby županu, kde jsem se dotkla jeho chlouby. Jeho reakce na můj dotyk byla okamžitá, moc dobře věděl co chci a byl připravený mi to poskytnout.

O pětačtyřicet minut a několik orgasmů později…

Ležela jsem Emmettovi hlavou na hrudi a stále ještě těžce oddechovala. Tohle bylo ještě lepší než uplynulá noc. Emmett mě přivedl k vyvrcholení tolikrát, že kdyby bylo možné si orgasmy schovávat, měla bych zásobu na celý příští rok.

„Jsi úžasná, můj bratříček má sakra štěstí, že jsi jeho. Škoda, že jsem tě nepotkal dřív, mohli jsme spolu zažít spoustu zajímavých věcí,“ zašeptal sotva slyšitelně Emmett.

„To přece stále můžeme, můžeme toho zažít hodně…“ řekla jsem a motýlími polibky začala zasypávat jeho hruď, on mě však zarazil a poněkud hrubě odstrčil.

„Co děláš? Děje se něco?“ nechápala jsem. V noci se mu to líbilo, tak co mu teď vadí?

„Tohle nemůžeme, jsi žena mého bratra. Nebylo by to správné,“ prohlásil rezolutně a pomalu se začal zvedat z postele.

„Ale v noci, ani před chvíli ti to nevadilo. Myslela jsem, že se nám to oběma líbilo, nebo se mýlím?“ usmála jsem se koketně a natáhla se po něm, abych ho zastavila. On mi ale však uhnul a začal po zemi hledat své oblečení.

„To bylo sice fajn, ale už se to nebude opakovat. Měla bys raději jít a možná raději zadním schodištěm. Nerad bych, aby tě potkal někdo z mých známých,“ řekl a hned na to opustil pokoj. Bez polibku, bez vysvětlení, bez rozloučení…“

Vztekle jsem sebou praštila zpět do postele a začala mlátit do polštáře. Jak mi tohle mohl udělat? Copak jsem po něm snad něco chtěla, aby mi slíbil společný život, svatbu a kupu dětí? Ne! Jediné, co jsem chtěla, bylo pár příjemně strávených chvilek v jeho objetí. A co on?

Odkopne mě jako špinavého psa. Jako bych byla jen odpad, kterého se musí co nejdříve zbavit!

Díky němu jsem se cítila, jako bych měla prašivinu. Zachoval se ke mně jako k nějaké děvce, jako bych snad byla jen další z jeho placených společnic.

Bezděčně jsem si uvědomila, že se mi po tvářích kutálí jedna slza za druhou. Ale tentokrát to byly slzy vzteku. Emmett mě vytočil, pošpinil… ale jedno se mu nepovedlo. Nezasáhl mé srdce, přestože mě nesmírně přitahoval a každým kousíčkem svého těla jsem toužila po tom, aby se mě znovu dotýkal, nemilovala jsem ho. Mé srdce měl stále ještě v držení můj manžel, jak si znechuceně musela přiznat. Ale Edward o mě nestál, alespoň ne tak, jak bych si přála, toužil po mně jen proto, že mě chtěli ostatní. Jakmile by mě dostal, bylo by po zájmu. Zas bych byla jen služkou, která poslouchá na slovo a s kterou si může dělat co chce.

 Avšak vedle Edwarda tu byl ještě někdo, kdo o mě stál a já o něho, Viktor. V tuhle chvíli jsem zoufale toužila po utěšení a on byl ten, kdo mi ho mohl poskytnout. S ním se zase budu cítit nádherná a sexy.

Rychle jsem se oblékla a vyrazila pryč. Na zadní schodiště, jak po mně chtěl Emmett, jsem se vykašlala a odešla jsem hezky hlavním vchodem, tím samým, kterým jsme včera v noci přišli. Ve skrytu duše jsem doufala, že potkám někoho známého, abych mohla Emmettovi alespoň trochu zavařit, ale měla jsem smůlu.

Když jsem opustila hotel, vylovila jsem z kabelky telefon a vytočila Viktorovo číslo. Ale na místo jeho podmanivého hlasu se mi ozvala jen hlasová schránka, to nebylo normální, pokaždé, když jsem mu volala, odpověděl na první zazvonění. Ani jsem netušila, že vůbec nějakou hlasovku má.

Naštvaně jsem zaklapla mobil a rozhodla se vydat rovnou k němu. Samozřejmě jsem neměla žádné peníze, takže taxi nepřipadalo v úvahu a jako na povel se spustil hustý déšť. Mám to ale štěstí! Začínala jsem mít pocit, že ten nahoře mě asi moc nemusí.

No nic, chtě nechtě jsem se musela smířit s tím, že mě čeká dlouhá, osamocená procházka v dešti…

Edward:

„Edwarde, pojď ke mně!“ ozval se Rosaliin typický ječák z ložnice.

„Vydrž, teď na tebe nemám čas. Musím ještě něco dodělat,“ houkl jsem na ni přes rameno. Teď jsem na ni vážně neměl náladu, potřeboval jsem přemýšlet, být chvíli sám. A ona byla tak strašně otravná.

„Ale já chci sex! A hned!“ vlítla ke mně do pracovny.

„A já ne! Takže sklapni a vypadni z mé pracovny!“ neudržel jsem se a začal jsem řvát. Dnes toho bylo opravdu moc a na Rosalii jsem už prostě neměl sílu.

„Ale Edí, to přece nemůžeš,“ prosila a rukou se snažila přes kalhoty polaskat mou chloubu. Vztekle jsem odstrčil její ruku a svým tělem ji začal tlačit ven z ložnice.

„Teď mě dobře poslouchej, buď budeš hodná holka a poslušně se vrátíš zpět do ložnice, kde budeš čekat až já na tebe dostanu chuť, nebo budeš pokračovat ve svém vystoupení, které mi mimochodem přivodilo migrénu a potom se sbalíš a okamžitě vypadneš z mého domu. Takže si vyber! Je ti to jasné? Buď a nebo, třetí možnost neexistuje!“

Ještě chvíli a nejspíš bych se do ní zakousl, jen abych ji na chvíli umlčel. Zdatně pokračovala v tom, co začala Isabella. Zkoušela moje sebeovládání a doháněla mě k nepříčetnosti. Od toho, abych se do ní zakousl mě odradilo jen to, že i když bych od ní na tři dny měl pokoj, potom bych ji měl na krku po zbytek věčnosti. A o tuhle kouli na noze jsem vážně nestál.

Vyděšeně se na mě podívala a pozadu vycouvala z místnosti. Koutky úst se mi zvedly do malého úsměvu. Tohle byla docela zábava. A ty její myšlenky!

„Ach, proč mě jen nechce? Vždyť já po něm tak toužím… Je tak dokonalý… Asi ho miluju..“

Počkat! Ona mě miluje? Nejvyšší čas se jí zbavit, o tohle už znovu nestojím! Yvetta mi úplně stačila! Bože, jak dlouho mi trvalo, než jsem se jí zbavil? Dva měsíce? Nevím, ale připadalo mi to jako věčnost.

Myslel jsem, že fakt, že jsem ženatý, mě uchrání od těch typů žen, co touží po lásce, porozumění, vztahu. Ale občas se přece jenom našla taková, která odmítala mít se mnou jen kvalitní sex, ale toužila po něčem víc a naivně doufala, že právě kvůli ní opustím Isabellu a že právě ona se stane novou paní Cullenovou, která mě naučí, co je to láska.

Láska? Fuj, jaké nechutné slovo! Udělalo se mi špatně, jen jsem na to pomyslel. Láska, co s ní všichni mají? Vždyť je jako obtížný hmyz, je jako nemoc. Jen jsem pomyslel na Jaspera, byl to fajn kamarád a nikdy nezkazil žádnou zábavu, ale když přišlo na Alici, byl jako blázen. Stačilo, aby pohla jedním prstem a už byl u ní. Byl jako pejsek na vodítku a většina mých přátel taky. Všichni byli tou nemocí zasaženi. Jen já a moje žena jsme byli světlou výjimkou.

Ach Isabella, jen jsem na ni pomyslel a znovu mě zaplavil vztek, spolu s nějakým neznámým pocitem, stejným, jako když jsem ji poprvé viděl ve Viktorově náruči. Nebyla to nenávist, spíš bolest, jako by mě pokaždé, když jsem ji viděl s jiným mužem, mě něco píchlo do mého mrtvého srdce. Sakra! Co to se mnou ta malá mrcha udělala? Nedokázal jsem ji dostat z hlavy, pořád jsem musel myslet na to, jak si to teď někde rozdává s mým starším bratrem. Že se jí dotýká, že jí to dělá někde v hotelovém pokoji a já s tím nemůžu nic dělat.

Vztekle jsem praštil do stolu, až kus jeho dřeva odletěl a zastavil se o zeď, ve které zanechal hluboký zářez.

„Do prdele!“ zařval jsem tak, že to muselo být slyšet až na konci světa. Kvůli té malé kurvičce, která si říkala má žena, jsem právě zdemoloval stůl za víc než sto tisíc dolarů! Hlavně, že jsem ještě posledně upozorňoval Jaspera, aby si na něj nedával nohy! Tohle mi má drahá ženuška zaplatí!

Bella:

Konečně, po dvou hodinách chůze hustým deštěm. Jsem dorazila do Viktorova hotelu. Rozhodla jsem se raději nechat předem ohlásit přes recepci. O žádné faux pas jsem dnes už nestála.

„Dobrý den, prosím Vás, je pan Viktor Volturi ve svém pokoji?“ zeptala jsem se mile vypadající slečny za stolem.

„Ano je, přejete si, abych Vám ho spojila? Koho mám ohlásit?“

„Děkuji, to je od Vás velmi milé. Jsem Isabella Cullenová.“

„Ano, počkejte, prosím. Aha, hm, ano, dobře. Vyřídím jí to.“

„Pan Volturi si s Vámi nepřeje mluvit. Prý si už po včerejšku nemáte co říct,“ oznámila mi neutrálně.

„Cože? Proč proboha?“ nechápala jsem.

„To nevím, ale mám přísný zákaz pouštět Vás nahoru.“

No to se ještě uvidí! Dneska už se sebou zametat nenechám, jednou mi to úplně stačilo. Tohle mi pan „nemám ti co říct“ bude muset vysvětlit, já to takhle nenechám!

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chtíč 9. kapitola: