Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chtíč 5. kapitola

05.09.2010 (18:45) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3550×

Bella:

Pomalu jsem otevřela oči, podle světla za oknem muselo být něco kolem poledne. Začala jsem pohledem zkoumat, kde to jsem, byla jsem sama  ve svém pokoji a někdo mě uložil do postele a pečlivě přikryl asi třemi přikrývkami. Na nočním stolku stála váza plná bílých růží, mých oblíbených květin. V duchu  jsem si začala přehrávat události dnešního rána : přišla jsem od Viktora, Edward zuřil… ale ne!

Ruka mi bezděky vyjela k pravé tváři, jakmile jsem se jí dotkla, ucítila jsem tupou bolest, až mi vhrkly slzy do očí.

Právě jsem se zvedala z postele, když v tom do mého pokoje vešla Alice.

„Co to děláš? Okamžitě zpátky do postele! Doktor říkal, že máš odpočívat!" rozkazovala mi a už mě tlačila zpět do postele.

„Alice, chhcii zrrccadllo…“ Chtěla jsem pokračovat, ale příliš mě vyděsil zvuk, který jsem vydávala, tohle chrčení přece nebyl můj hlas!

„Bello, já myslím, že to není dobrý nápad. Na, vem si tyhle prášky, nechal ti je tady doktor.“ Přestože Alicin hlas zněl normálně, něco v jejím výrazu mě děsilo. Musím vidět můj obličej, hned!

„Alice, buď to, mi podáš zrcadlo a nebo vstanu a podívám se sama. Vyber si!“

Alice na mě šokovaně koukala, neústupnost v mém hlase ji zřejmě překvapila, popravdě řečeno, překvapila i mě.

„Dobře, podám ti ho. Ale než se podíváš, pamatuj si, že to během dvou týdnů zmizí. Alespoň podle doktora.“ Upozornila mě a nejistě mi podávala malé zrcátko.

Když jsem ho držela v ruce, trochu jsem znejistěla, ale nakonec jsem se odhodlala do něj podívat. To co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Tohle přece nejsem já! Pravou tvář jsem měla dvakrát tak velkou, než předtím a na krku jsem měla dva fialové obtisky Edwardových rukou. Ten mě teda zřídil, jestli se tohle dá někdy dohromady, tak to bude zázrak.

Vypadal, že ho to s Viktorem vážně vzalo. Že by mu na mně přeci jenom záleželo? Možná ke mně i něco cítí, jinak by určitě neudělal takovou scénu. Během našeho společného soužití jsem nabyla přesvědčení, že snad ani nemá srdce a že jsem mu lhostejná. Ale teď, co když jsem se spletla? Najednou jsem si byla jistá. Je to jasné, určitě mě miluje! Musím ho okamžitě najít a promluvit si s ním.

Vstala jsem z postele a šla ke skříni pro nějaké oblečení. Když jsem ale už byla téměř u skříně, Alice mě strhla zpět do postele.

„Bello, sakra co chceš dělat?“ ptala se mě a při tom mě stále tlačila zpět do postele.

„Co asi myslíš? Chci jít za Edwardem, musíme si promluvit o tom, co se stalo.“

„Proboha, o čem si s tím surovcem chceš promluvit? To ti nestačí, jak tě zřídil? Chceš dostat další nakládačku?“ Alice začínala být hysterická, takhle jsem jí ještě neviděla. Vždycky byla usměvavá a milá, ale teď vypadala jako bůh pomsty. Bylo jasné, že je něco špatně, takhle vytočená nemohla být bezdůvodně. Mě ale v danou chvíli bylo úplně jedno co se s ní děje, potřebovala jsem vidět Edwarda.

„Nepleť se do toho, co je mezi mnou a mým manželem! Je to jenom naše věc. Trochu mu ráno ujely nervy, to se stává. Navíc si za to můžu sama, vyspala jsem se s Viktorem. Neměla jsem nikdy dát na ty tvé pitomé rady. Všechno je to tvoje vina!“ Ječela jsem na ni.

„Moje vina? Já jen chtěla, abys taky trochu žila. Vždyť tě podvádí od té doby co jste se vzali, nikdy se o tebe nijak nezajímal a teď tě kvůli jednomu úletu málem zabil. A co na to řekneš ty? To se stává? Děláš si ze mě legraci? A co příště, až tě zase zmlátí, to taky řekneš, že mu ujely nervy a co potom a potom, stále ho budeš omlouvat? Bello, vždyť sama víš, čeho je schopný. Kolikrát jsi sama musela volat doktora k některé z jeho společnic, když ji nechal polomrtvou v posteli a odešel si pryč. Pověz, kolikrát?“ snažila se mě přesvědčit.

„To bylo předtím, změnil se. Určitě všeho lituje, proč by mi jinak koupil mé nejoblíbenější květiny?“ odpověděla jsem přesvědčeně.

Alice si jen povzdychla a soucitně se na mě podívala.

„Bello, jste spolu už rok a stále se chová stejně. Ze dne na den se nikdo nemění.“

„Tak proč ty květiny, hmm? To přece něco musí znamenat.“ Přesvědčovala jsem víc sama sebe, než Alici. V hloubi duše jsem věděla, že má Alice pravdu, ale odmítala jsem si to připustit. Vidina mě a Edwarda jako šťastného páru byla až příliš lákavá.

„Ale ty květiny jsou od Viktora, přinesl je poslíček když jsi spala. Spolu s pozváním na večeři, prý mu máš zavolat do hotelu.“ Zašeptala a jemně mě ze zadu objala.

„Ne! Já ti nevěřím, jdu za Edwardem.“ vytrhla jsem se jí, hodila na sebe župan a vyběhla na chodbu.

Z jídelny jsem zaslechla Edwardův hlas a něčí smích. Když jsem stanula na prahu, zjistila jsem, že ten smích patří té prsaté blondýně ze včerejška. Seděla právě Edwardovy na klíně a strkala mu jazyk až do krku. Edward jí to samozřejmě  “obětavě“ oplácel.  Jak jsem si já husa hloupá vůbec mohla myslet, že by se změnil? Asi opravdu nejsem duševně zdravá, asi se objednám k psychiatrovi.

Zrovna když jsem uvažovala nad svým duševním zdravím, Edward si mě všiml.

„Ty už jsi vstala? To je dobře, chci ti někoho představit.“ Přestože se na mě sladce usmíval, jeho oči sršely nenávistí. „Bello, tohle je Rosalie. Chvíli tady s námi bude bydlet, teda spíš se mnou.“ Při posledním slově se uchechtl.

„Jak to myslíš? Jak že tady bude bydlet?“ nechápala jsem.

„No jak asi? Bude tady se mnou jako moje oficiální přítelkyně. Což mě přivádí k tomu, že tě už jako doprovod na akce nebudu potřebovat.“ oznámil mi tvrdě.

Nemohla jsem uvěřit svým uším, tohle by mi přece neudělal. To, že mě neustále podváděl, byla jedna věc, ale tohle se ještě nestalo. Přestože prakticky každý z manželů mých kamarádek měl milenku, oficiálně by to nikdy nepřiznal.  Tohle byla největší potupa jaké se mi, jako manželce, mohlo dostat.

Bezděčně jsem si uvědomila, že stále stojím ve dveřích a po tvářích se mi kutálejí slzy. Bohužel si toho všiml i Edward, kterému má přítomnost nejspíš bránila v tom, aby se dál věnoval Rosalii.

„Sakra, co tady ještě děláš? Mohla bys laskavě vysublimovat? Docela dost rušíš.“ vyjel na mě.

Byla jsem tak vykolejená, že jsem se zmohla jen na to, abych se otočila a vrátila se do pokoje, kde jsem padla do postele a dala průchod svým emocím. Smutek, láska, vztek, zklamání, to byly pocity, které se ve mně praly. Brečela jsem a brečela, až mi najednou došly slzy. Otočila jsem hlavu a zrak mi padl na bílé růže. A v tu chvíli jsem se rozhodla, tohle byly poslední slzy, které jsem kvůli Edwardovi prolila. Už kvůli němu neuroním ani jedinou slzičku. Chce válku? Má ji mít!

Sáhla jsem po telefonu a vytočila ono osudové číslo.

„Hotel Hilton? Pokoj pana Volturi, Viktora Volturi….“

………

„Sluší ti to, jsi nádherná,“  lichotil mi už poněkolikáté za dnešní večer Viktor.

Seděli  jsme právě v nejluxusnější restauraci ve městě a já se po dlouhé době výborně bavila. Edward mě sem vzal jen jednou, ještě předtím, než jsme se vzali. Tehdy mu ještě záleželo na tom, jestli jsem šťastná. Nebo to alespoň předstíral. S nim jsem se nikdy necítila ve své kůži, bála jsem se, že ho něčím zklamu. Ale s Viktorem to bylo jiné, tak přirozené, jako dýchání. Přestože jsem ho znala jen dva dny, bylo mi, jako bych ho znala celý život.

Najednou jsem ucítila Viktorovu ruku na mém stehně. Nepatrně se ke mně naklonil a zašeptal, „Tolik jsi mi chyběla, nemohl jsem na tebe přestat myslet. Co kdybychom dnes pokračovali v tom co jsme včera tak pěkně začali. Mohl bych tě toho hodně naučit, tedy jestli chceš.“

Jeho ruka se pomalu začala posunovat výš a výš po mém stehně a já hlasitě polkla. Přestože jsem původně měla v plánu se po večeři nějak taktně omluvit a jít domů, uvědomila jsem si, jak moc to chci.

„Samozřejmě, že ano. Už se nemůžu dočkat další lekce… pane učiteli.“ dodala jsem a lehce si olízla rty. Dřív mi to připadalo odporné, ale teď mi to bylo přirozené.

„Dobře, tak jdeme… účet, prosím.“

Než jsme dorazili do hotelu, už jsem doslova hořela touhou. Ještě chvíli a nejspíš lehnu popelem. Jen chvíle, kdy se Viktor zastavil na recepci aby si vzal klíč od pokoje, mi přišla nekonečná.

Ve výtahu jsem se už neudržela a bez okolků se na Viktore vrhla, bylo mi úplně jedno, že nejsme sami. Nemohla jsem si prostě pomoct, každá další minuta kdy jsme na sobě měli oblečení, byla jako mučení.

„Nějaká nedočkavá, ještě vydrž, za chvíli jsme tam.“ Klidnil mě Viktor, ale na očích mu bylo vidět, že to chce stejně jako já. Jen se, na rozdíl ode mě uměl ovládat. Což se potvrdilo hned, jakmile za námi zaklaply dveře a my se ocitli v jeho pokoji, konečně sami. Jako by z nás najednou  spadly  veškeré zábrany. Naše jazyky hrály úžasnou show a my  začali jeden druhého zbavovat oblečení, když už jsme zůstali jen ve spodním prádle, omotala jsem Viktorovi nohy kolem pasu a přesunuli jsme se k posteli. Viktorovy rty se přesunuly na můj krk a já tiše zasténala, přestože otok na tváři už téměř splaskl, modřiny na krku se při Viktorově polibku opět přihlásily o slovo. Ještě štěstí, že v pokoji nebylo dobře vidět, jinak by si toho Viktor určitě všiml.

„Stalo se něco?“ ptal se mě starostlivě Viktor a už se chystal rozsvítit.

„Ne, nic, jen mě překvapilo jak je to příjemné…“ snažila jsem se rychle vymyslet nějakou smysluplnou lež a doufala, že mi uvěří.

„Aha.“ To bylo vše co řekl a začal se dál věnovat mému tělu.

„Auuu.“ Neudržela jsem se. Proč jsem si sakra musela ty prášky proti bolesti musela nechat doma?

„Tak a teď už toho mám dost. Vysvětlíš mi laskavě co se tady děje?“ Než jsem stačila zareagovat, Viktor se natáhl na noční stolek a rozsvítil.

Když se otočil zpět ke mně, tvář se mu zkřivila šokem, to, co se mi před ním dařilo skrývat celý večer pod rolákem, se teď ukázalo v celé své kráse.

„Proboha co to máš na krku? Co se ti sakra stalo?“ Ptal se mě starostlivě.

„Já, ummm Edward se nechal trochu unést.“ Bylo mi trapně, nechtěla jsem aby někdo další znal pravdu, ale žádná věrohodná lež mě v tu chvíli nenapadla.

„Cože? To ti udělal on? Proč panebože?“

„No, on se nějak dozvěděl, kde jsem dnes v noci byla.“

„A to tě takhle zřídil jen kvůli tomu? To přece není normální, zrovna on, o kterém je všude známo…“

„Viktore STOP!!! Já se dnes v noci nechci bavit o Edwardovi, chci aby ses se mnou miloval jako ještě s někým. Chci aby ses se mnou miloval tak, abych zapomněla na mého manžela a celý tenhle pitomý den. To chci, takže byl bys tak hodný a splnil mi to?“ Takhle jsem dnešní noc rozhodně nepředstavovala. Teď jsme se měli vášnivě milovat ve všech možných i nemožných pozicích a ne rozebírat mého chorého manžela!

„Mile rád.“ Usmál se Viktor a pokračoval tam, kde začal před tím protivným rozhovorem…

Už druhé ráno po velmi dlouhé době, jsem se probudila úplně šťastná. Otevřela jsem oči a střela se s Viktorovými, které mě pobaveně pozorovaly.

„Co se děje?“ zeptala jsem se podezřívavě, jen poťouchlý úsměv mě poněkud vyváděl z míry. Připomínal mi výrazy kluků na základce, když jsem jednou přišla do školy s trikem naruby.

„Vůbec nic. Jen jsi roztomilá když spíš, zníš jako malá cirkulárka.“

„Cože? Ježiš, to se strašně omlouvám. Já tě vzbudila?“ Tak to je trapas, to jsem se teda předvedla. Teď už o mě určitě nebude mít zájem. On mě ale překvapil.

„Ne, nevzbudila jsi mě a nemáš se za co omlouvat. Mně se to vážně líbí.“

„Tobě se líbí chrápání? Tak to jsi asi první na světě,“ smála jsem se a políbila ho.

„Dobře, přiznávám. Není to tak skvělé, ale ty se mi líbíš a to hodně,“ zašeptal mi mezi polibky. Pak se ale odtrhl a podal mi nějakou kartu.

„Co to je?“ ptala jsem se nechápavě. Že by zase nějaká nová hračka na zpestření? V noci mi jich ukázal opravdu požehnaně. Musí se mu hochovi  nechat, že je skvělý učitel. Ach bože, co ten chlap dokáže s jazykem… a co teprve když k tomu přidá sirup, hmmm…

„Tohle je karta, která ti umožní vstup do mého pokoje a můžeš s ní platit cokoliv v hotelu.“

„Aha a proč mi jí prosím tě dáváš?“ ptala jsem se ho nechápavě.

„Protože chci abys tu se mnou zůstala, k tomu magorovi tě nepustím. Když ti udělal tohle na poprvé, jak by asi reagoval teď?“

„To je od tebe milé, ale vážně to není nutné. Jsem si jistá, že se to už opakovat nebude.“ Přestože jsem se snažila zachovat neutrální tvář, jen s těží jsem zadržovala slzy. On si to nejspíš ani neuvědomoval, ale pro mě tohle gesto znamenalo hodně. Ukázal mi, že mu na mně záleží.

Jaká ironie. Člověku, který mě zná dva dny na mně záleží víc, než vlastnímu manželovi.

„Tebe asi nepřemluvím co,“ povzdechl si, „ale stejně si ji nech, kdyby sis to rozmyslela. Budu čekat.“

„Jasně, pár dní. Dokud tě neomrzím a nebo než odjedeš za prací zase někam jinam. Nic mi nenamlouvej, přestože tak nejspíš nevypadám, nejsem naivní. Mám za manžela Edwarda, zapomněl si?“ Na krásné sliby jsem vážně neměla náladu, moc dobře jsem věděla jak to pak končí: sebevražda a nebo v lepším případě drogy a alkohol. Konec byl ale vždycky stejný: zkažený život. Tak dopadly ty Edwardovi přítelkyně, které se nedokázaly nemýchat dohromady sex a city.

„Ale broskvičko, ty mě nikdy neomrzíš a co se týče mého odjezdu, myslím, že tu chvíli zůstanu. Najednou mě to tu začalo bavit.“ Mrkl na mě šibalsky a vášnivě mě políbil.

„To se ještě uvidí. Teď už půjdu. Zatím se měj.“ Políbila jsem ho na čelo a začala se oblékat.

„Počkej! Ty už jdeš? A kdy se uvidíme? Zavoláš mi?“

„Možná…“ usmála jsem se na něj svůdně. Viktorův výraz byl k nezaplacení, vypadal, jako dítě, které právě zjistilo, že Ježíšek není.

Usmála jsem se sama pro sebe. Třeba ještě nejsem ztracený případ. Teď mě ale čekal návrat domů, k Edwardovi.

Co mě tam asi čeká?...

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chtíč 5. kapitola: