Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chtíč 12. kapitola

24.11.2010 (20:15) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3137×

Bella:

„Upír? Jo, jasně a ty jsi Santa Klaus. Nech toho laskavě, na tyhle vtípky nemám náladu,“ odpověděla jsem otráveně a uvažovala, kam na tyhle stupidní nápady ti chlapi chodí?

„Ale to je pravda. Já tě kousnul a teď jsi upír,“ odpověděl Viktor a smutně se na mě podíval. Nevěděla jsem proč, ale něco v jeho pohledu mě přimělo mu uvěřit. Jakkoli se to zdálo neuvěřitelné, výraz v jeho očích mě přesvědčil, že to myslí vážně.

„Dobře, tak předpokládejme, že ti věřím. Jak se tedy to moje upírství projevuje? To už jako teď nebudu moct na slunce a budu muset přes den spát v těch odporných, zatuchlých rakvích?“ zeptala jsem se nejistě.

„Ne, spát vůbec nemusíš a slunce ti neublíží, jen na něm tvá pokožka bude zářit. Rakve a to ostatní, to je jen mýtus,“ usmál se pobaveně.

„Hm, aha a co krev? To je taky jen mýtus?“ pokračovala jsem zvědavě dál. Ve chvíli, kdy jsem to ale zmínila, Viktorova tvář se zachmuřila a sotva slyšitelně zašeptal, „ne, to je pravda.“

„Co... cože? A to jako budu muset vysávat ostatní lidi?“ ptala jsem se přiškrceným hlasem. Byla jsem ochotná přijmout určité věci, ale tohle už začínalo být trochu moc.

„No, to úplně nemusíš, můžeš se živit zvířecí krví a také existují krevní banky. Nedělej, že nic z toho nevíš. Jak myslíš, že asi tak funguje Edward nebo Emmett?“ vyjel na mě netrpělivě.

„Edward je taky upír?“ vykulila jsem nevěřícně oči.

„Samozřejmě, stejně jako jeho bratr. Neříkej, že to nevíš, vždyť s ním už přes rok žiješ v jednom domě. To sis ničeho nevšimla?“ zíral na mě nevěřícně Viktor.

„Pokud sis nevšiml, tak spolu nemáme zrovna normální manželství a během těch několika málo chvil co se mnou strávil, se jaksi zapomněl zmínit,“ zavrčela jsem nevrle. Vážně jsem netoužila po tom, aby mi zrovna teď někdo připomínal mé nevydařené manželství, a už vůbec ne Viktor. Naštvaně jsem od něj odvrátila hlavu a rozhlédla se po pokoji. Byli jsme v prostorné, světlé místnosti, která byla až na prostornou, a podle brokátových nebes, značně starou postel, zcela prázdná. Zadívala jsem se na složitý znak vyšitý na látce a cítila, jak se mi překvapením rozšiřují zorničky. Najednou jsem viděla strukturu a každý vpich, kde zlatavá nit kdysi dávno prošla látkou. Jak je tohle možné?

Zmateně jsem se podívala na svou kůži a s údivem zjistila, že je teď alabastrově bílá, bez nejmenší chybičky. Svým nově nabytým zrakem jsem horečně hledala alespoň jednu z mnoha jizviček, které zdobily mé tělo jako připomínka mých dětských dobrodružství s Jakem, ale nenašla jsem ani jedinou.

Nejistě jsem zvedla deku a podívala se i na zbytek svého těla. Má prsa najednou byla mnohem pevnější a jako by i plnější, mé poslední dobou lehce povolené bříško už bylo minulostí a lehká celulitida, která doteď zdobila má stehna, byla rovněž nenávratně pryč. Tohle se mi začínalo líbit. Třeba být upírem nebude zas až taková hrůza.

Odhodlala jsem se podívat na Viktora, který mě teď zvědavým pohledem pozoroval. Evidentně čekal nějakou reakci, ale co jsem mu na tohle měla říct? Stále ještě jsem si nebyla jistá, jestli se na něj víc zlobím, anebo jsem mu vděčná. Těch nových informací na mě bylo najednou moc.

Potřebovala jsem uvolnit rozporuplné emoce, které se ve mně nahromadily, a tak jsem se podvědomě rozplakala. Avšak, místo, aby mi po tvářích začaly stékat dva teplé pramínky, a v ústech jsem ucítila dobře známou slanou chuť, z očí mi do dlaní spadla drobná, černá perla a pak další a další. Během chvíle jsem měla dlaň plnou maličkých perliček.

„Co se to děje?“ zeptala jsem se mezi pomalu ustávajícími vzlyky.

„Já, já nemám tušení,“ zašeptal a překvapeně si mě prohlížel.

„Ale vím, kdo to bude vědět. Pojď se mnou,“ ozval se z ničeho nic a začal mě tahat z postele.

„Viktore, počkej, nemám nic na sebe,“ zaprotestovala jsem a zarazila ho.

„Aha, promiň, neuvědomil jsem si to,“ řekl a vrhl po mně omluvný pohled.

„To nic, kde jsou vlastně mé šaty?“ zeptala jsem se povzbudivě.

„No, víš,“ začal Viktor nejistě, „odcházeli jsme z hotelu poněkud narychlo a já nějak zapomněl na tvé oblečení,“ dodal rychle a s očekáváním se na mě podíval.

„A co si teda mám obléknout a když už jsi tak pěkně nakousl náš odjezd z hotelu. Kde že to teď vlastně jsme a jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala jsem se a cítila, jak ve mně začíná doutnat vztek.

„Uklidni se, jsme ve Volteře, to je v Itálii, tvá přeměna trvala tři dny a zatím si oblékni tohle, později ti něco seženeme,“ řekl panovačně a hodil po mně jednu ze svých košil, spolu s trenýrkami. Zřejmě chtěl ještě něco dodat, ale pohled, který jsem po něm vrhla, ho umlčel.

Rychle jsem to na sebe hodila a snažila se ignorovat Viktorův žádostivý pohled, kterým mě sjížděl od hlavy až k patě.

„Jsi dokonalá,“ zašeptal přiškrceným hlasem.

„Jo, to určitě. Tři dny jsem se nesprchovala, jsem nenamalovaná a mé oblečení je teď vážně sexy,“ odpověděla jsem se sarkastickým úšklebkem.

„Nepodceňuj se,“ řekl potichu a přistrčil přede mě starodávné zrcadlo.

Když jsem se odvážila pohlédnout do zrcadla, zalapala jsem po dechu. Osoba stojící v zrcadle se ani za mák nepodobala mému starému já. Kromě změn, kterých jsem si už stihla všimnout, zásadní změnu zaznamenala i má tvář, mé vlasy byly najednou lesklejší a na dotek jako hedvábí, má ústa byla plnější a drobná jizvička u koutku pravého oka byla ta tam a oči. Ach ty oči, v zrcadle přede mnou stála tmavovlasá bohyně s karmínovýma očima. Viktor měl pravdu, byla jsem dokonalá, bez jediné chybičky.

„Vidíš? Ale teď už pojď, prohlížet se můžeš po zbytek věčnosti,“ ozval se netrpělivě Viktor a jemně mě strkal ze dveří.

S povzdychem jsem ho následovala, procházeli jsme studenými chodbami, slabě osvětlenými hořícími loučemi na stěnách.

„Jako ve strašidelném hradě,“ pomyslela jsem si v duchu a zimomřivě se otřásla.

Po několika minutách jsme zastavili před dvoukřídlými, masivními dveřmi pobitými zlatými pláty, Viktor opatrně zabušil velkým klepadlem a poté jsme pomalu vstoupili.

Ocitli jsme se v kruhové místnosti, které vévodily tři, honosně vyhlížející, trůny, na nichž seděli tři muži s očima stejné barvy, jakou jsem měla teď já.

„Viktore, konečně ses nám vrátil. A kdo je tvá půvabná společnice?“ promluvil prostřední z nich a začal mě propalovat pohledem, až jsem se strachy přikrčila.

„Můj pane, dovolte, abych Vám představil Isabellu Cullenovou,“ pronesl obřadním hlasem Viktor a mírně se uklonil.

„Cullenovou říkáš? To je ale velmi zajímavá situace, vítám tě ve Volteře, Isabello. Já jsem Aro,“ řekl, zatímco sešel až ke mně, bez dovolení mě chytil za ruku a pevně ji stiskl.

Přestože se mi jeho chování ani omylem nezamlouvalo, jeho dotek byl překvapivě příjemný, jeho ruce byly jako nejjemnější satén. Doslova mě hladily po kůži.

On ale mé pocity evidentně nesdílel, po několika vteřinách mou ruku pustil a zamyšleně si mě prohlížel. „Opravdu velmi zajímavé,“ povídal si pro sebe a nás úspěšně ignoroval. Už jsem se chystala toho malého drzouna odkázat do patřičných mezí, když mě najednou zarazila Viktorova ruka na mém rameni. Pod tíhou jeho prosebného pohledu jsem si nakvašeně povzdechla, ale rozhodla se spolknout šťavnaté urážky, které se mi draly do úst, alespoň pro zatím.

„Ne, že bych se tady nebavil, Aro, ale za chvíli přijde Heidy a já už mám docela hlad. Takže, co s tím pohnout,“ ozval se blonďák sedící na trůně úplně vpravo.

„Jistě, jistě. Nemusíš být hned tak nevrlý, Caiusi. Tady naše Isabella je skutečně velmi zajímavý exemplář, bude to skvělý přírůstek do mé sbírky. Jak že je stará, Viktore?“ Teď už se ve mně zvedla vlna vzteku, kterou jsem nebyla schopna zarazit, nesnášela jsem, když mě někdo ignoroval a tenhle týpek v tom byl snad ještě lepší než Edward.

„Hele, ty malej drzoune. Nevadí ti, že tu ještě pořád stojím? Neměla bych náhodou odejít, aby si pánové mohli v klidu promluvit?“ vyjela jsem na něj a několik osob, včetně Viktora, vyděšeně zalapalo po dechu.

„Ale, ale, ta maličká má pěkně prořízlou pusu, Viktore. Myslím, že ji lekce slušného chování neuškodí. Jane, buď tak hodná,“ promluvil sametovým hlasem ten prcek a přede mnou se najednou objevila malá blondýnka s úsměvem, z kterého mi přejel mráz po zádech.

Po několika minutách, kdy mě propalovala pohledem, jsem přestávala chápat, co se to tu vlastně děje. Všichni evidentně na něco čekali, ale nic se nedělo. Výraz té malé holky se postupně změnil ze škodolibého na rozzuřený, bezradně se podívala na toho malého prcka, který se mezitím vrátil na ten svůj trůn a teď celou situaci se zájmem pozoroval. Šok, zračící se teď na jeho tváři, stál za všechny peníze světa. Brzy se ale vzpamatoval a nasadil opět ten svůj nesnesitelný, slizký úsměv.

„Tak to je ale opravdu skvělé. Viktore, okamžitě ji zaveď do tréninkové místnosti, chci, aby její výcvik začal co nejdřív,“ přikázal Aro a Viktor mě poslušně chytil za ramena a snažil se mě odtáhnout pryč.

„Já nikam nepůjdu, ani mě nehne! Já chci okamžitě domů!“ začala jsem protestovat a vehementně se bránit. K mému značnému překvapení se mi to dařilo víc než účinně, ať se Viktor snažil, jak chtěl, nedokázal se mnou hnout. Jeho snahu jsem sotva cítila.

„Demetri, Felixi, pomozte mu. Nemáme na to celý den,“ poručil blonďák.

Na jeho pokyn ke mně přiskočili dva muži a surově mě, za Viktorovy vydatné asistence, odtáhli pryč. Po pár neúspěšných pokusech jsem vzdala jakoukoli snahu o odpor, proti třem statným upírům jsem neměla šanci. Ten největší si mě hodil přes záda a po chvíli se mnou, jako s pytlem brambor, praštil na tvrdou zem.

Než jsem se stačila vzpamatovat, zabouchly se za nimi dveře a já se ocitla sama v prostorné a úplně prázdné místnosti. Právě, když jsem se odhodlala vyzkoušet pevnost kovových dveří, zaznamenala jsem za sebou pohyb. Rychle jsem se otočila a spatřila vysokého muže, zjevem připomínajícího lva, který si mě se zájmem prohlížel.

„Kdo jsi?“ odvážila jsem se zeptat, přestože instinkt mi napovídal, že bych to raději neměla chtít vědět.

„Jsem Jasper, tvoje noční můra…“

Všem se moc omlouvám, že to tak dlouho trvalo a zároveň vás chci poprosit o komentáře, abych věděla, jestli je o tuhle povídku vůbec ještě zájem a jestli má smysl pokračovat.

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chtíč 12. kapitola: