Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chtíč 11. kapitola

08.11.2010 (12:00) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3386×

Bella:

Nelidská bolest stále víc spalovala mé tělo. Zdálo se mi, že každou vteřinou sílí, jako by uvnitř mě vzplál silný žár, který se nedal ničím utišit. Chtěla jsem křičet, vykřičet se z toho utrpení, ale nemohla jsem. Bolest ochromila mé tělo a já nebyla schopná cokoliv udělat. Jediné, co jsem mohla, bylo vydržet a modlit se k Bohu, aby mě toho utrpení zbavil. O čemž jsem ale dost pochybovala. Ten nahoře mi nikdy neprokazoval svou přízeň, tak proč by to teď mělo být jinak?

I přes oheň, který stále stravoval každičkou část mého těla, jsem ucítila jak přese mě něčí silné paže přehodily prostěradlo, vzaly mě do náručí a odnášely pryč, neznámo kam. Po chvíli jsem však pod sebou ucítila měkkou kůži sedadla Viktorova auta…

Edward:

Kde sakra může být? Už je to tři dny co jsem ji naposledy viděl na tom pitomém večírku, kde mi tak nesmyslně ujely nervy. Jak mě vlastně mohla tak vytočit? Ten její taneček mě rozpálil doslova na každém kousku těla, a když si pak na mě sedla, jen stěží jsem se dokázal ovládnout. Ještě chvíli a udělal bych jí to přímo tam, přede všemi a bylo by mi úplně jedno kolik očí se na nás dívá…

Její obraz v mé mysli byl tak reálný, že mé tělo na něj ihned reagovalo a v kalhotách jsem ucítil nepříjemný tlak.

„Rosalie!“ zařval jsem do domu. Jestli mi někdo mohl s tímhle pomoci, byla to ona.

Chvíli jsem čekal, ale nic se nedělo. Že by spala? Z pravidla po mně chtěla sex alespoň pětkrát, šestkrát denně a neměla problém s tím, aby mě prosila na kolenou a teď, když mi konečně může být užitečná, tak není k nalezení? To si spolu ještě budeme muset vyjasnit!

Rychle jsem vyšel z pracovny a zaposlouchal se. Dům byl klidný, jen John v garáži opravoval limuzínu, kuchařka i služebná už dávno odešly a dům byl potemnělý. Pomalu jsem se přesunul do levého křídla, ale ani zde jsem necítil Rosaliinu slaboduchou mysl. Sešel jsem tedy do přízemí, ale ani tam jsem ji nenašel.

Že by se odstěhovala to podle rozházeného oblečení po celém domě nevypadalo, takže zbýval už jen zahradní domek pro hosty. Dvěma rychlými kroky jsem se dostal na zahrady a v tu chvíli jsem v hlavě ucítil hned dvě další mysli. Rosaliinu jsem poznal okamžitě, ale tou druhou jsem si nebyl jistý. Byla mi něčím povědomá. Tu osobu jsem už určitě musel někdy potkat, ale nedokázal jsem si vzpomenout. Vlastně to ani nebylo podstatné. Mnohem důležitější bylo, co dělá v mém domě a ještě k tomu s mojí holkou!

Vztekle jsem rozrazil dveře a našel tak Rosalii s Emmettem v objetí, které bylo všechno, jen ne přátelské. Můj bratr měl na sobě jen ponožky a Rosalie se musela zakrýt huňatým kobercem, který ležel na zemi a podle špíny pamatoval ještě časy křižáckých výprav. Oba dva na mě překvapeně zírali. Evidentně mou návštěvu ani omylem nečekali.

„Ty děvko!“ zařval jsem rozzuřeně a jednu jí vrazil. Na rozdíl od Isabelly měla štěstí, že jsem se poměrně slušně ovládl, a tak z toho pravděpodobně vyjde jen s menší modřinou.

„Vypadni a nech nás!“ poručil jsem jí ledovým hlasem.

„Ale Edí, nech mě to vysvětlit! To není tak, jak si myslíš,“ snažila se mě obměkčit.

„Řekl jsem vypadni!“ zařval jsem. Rosalie tiše vzlykla a jen v koberci se zvedla a s pláčem utíkala pryč.

„Něco sis tady zapomněla!“ zařval jsem ještě na ni a hodil po ní její oblečení, ona mě však už neslyšela, a tak její šaty spolu se spodním prádlem skončily na vlhké trávě.

„Ale copak, copak, bratříčku? Neměl by ses tak často rozčilovat, mohla by ti prasknout nějaká žilka a co pak chudinka Isabellka s tebou?“ ozval se posměšně Emmett za mými zády.

„Řekni mi Emmette , jsi vážně tak blbej, nebo to jenom hraješ?“ usmál jsem se na něj a stálo mě veškerou mou vůli, abych se na něj nevrhl.

„To nevím, spíš asi to druhé. Předstírání totiž máme v rodině,“ odpověděl a uličnicky na mě mrkl.

„Haha, vážně moc vtipné. Když jsme u toho, co jsi provedl s Isabellou? Už několik dní nepřišla domů,“ zeptal jsem se na oko chladně a bez zájmu, ale uvnitř jsem mohl vybuchnout vztekem, že zrovna z mého bratra musím tahat informace o mé ženě.

„S Isabellou jsem neprovedl nic, příjemně jsme se pobavili a pak jsem ji druhý den poslal pryč. I když musím ti říct, ona je vážně třída, vážně nechápu, že sis toho za tu dobu ještě nevšiml,“ zakroutil Emmett nechápavě hlavou a já měl nesnesitelnou chuť navždy oddělit jeho hlavu od zbytku těla. Což byla naprosto nereálná představa, Emmett byl mnohem silnější než já, jak jsem si s největším sebezapřením musel přiznat. Proti němu jsem neměl šanci.

„Hodnocení postelových schopností mé ženy si nech laskavě pro sebe, na to se tě nikdo neptal!“ vyštěkl jsem na něj vztekle.

„Klídek bratříčku, jen jsem řekl, co si myslím. Stejně tě obdivuju, že ti nevadí, že ti ji zprznil ten, počkej, jak se jen jmenuje? Ano, už vím, Viktor.“

„Sklapni!“ zavrčel jsem přes zaťaté zuby, on se ale nedal jen tak zastrašit a pokračoval bezostyšně dál.

„Jak můžeš snést, že to on se jí poprvé dotýkal po celém těle, že to on se s ní poprvé miloval a ukázal jí co je to chtíč? Vážně Edwarde, já bych to nesnesl,“ prohlásil a na důkaz svého uznání mě poplácal po zádech.

To už ale bylo příliš silné sousto pro moje, už tak dost nabořené sebeovládání. Bez přemýšlení jsem se po něm vrhl s úmyslem ho co nejdřív zaškrtit, místo však aby se mé ruce teď spokojeně otáčely kolem Emmettova hrdla, ocitl jsem se přišpendlený na zdi hned vedle Rembranta, který byl nejnovějším kouskem mé sbírky.

„Říkal jsi něco, bratříčku?“ zeptal se zadostiučiněním můj bratr a přitlačil mě ještě víc na stěnu, takže z ní začala odpadávat omítka, přímo mně na hlavu, jak jinak samozřejmě. Dneska vážně nebyl dobrý den. Vlastně celý tenhle týden byl na nic, uvědomil jsem si.

„Chtěl jsi něco?“ ptal se Emmett posměšně. Bylo na něm vidět, že si mou bezmocnost užívá.

„Ne, nic… Mohl bys mě laskavě pustit?“ chrčel jsem potichu.

„Jen jestli jsi se už uklidnil. Nechtěl bych, abys se zranil,“ odpověděl s úsměvem.

Mírně jsem pokýval hlavou a konečně se tak zbavil Emmettovy ruky na mém hrdle.

„Takže ty jsi ji od té doby neviděl a ani s ní nemluvil?“ zeptal jsem se přerývavě, neboť jsem stále ještě lapal po dechu.

„Ne a dost pochybuju, že by volala zrovna mně. Nerozešli jsme se totiž v nejlepším, odcházela ode mě poněkud ve spěchu,“ mrkl na mě uličnicky můj bratr.

„A nevíš, kam potom šla?“ pokračoval jsem v otázkách.

„To teda nevím. A nemohli bychom přejít na nějaké jiné téma? Tohle už mě začíná poněkud nudit,“ odpověděl a znuděně zívl.

„To bychom tedy nemohli! Vážně nemáš tušení, kam mohla jít?“

„Už jsem ti říkal, že ne. Nejspíš šla za tím jejím Viktorem. Poslechni, proč tě to vlastně tak zajímá? Vždyť ji nesnášíš, je ti ukradená,“ prohlásil a se zájmem si mě začal prohlížet.

„To není tvoje starost!“ zavrčel jsem.

„Hele, kdybych tě neznal, řekl bych, že o ni máš starost,“ konstatoval překvapeně.

„Větší blbost jsem v životě neslyšel,“ odbyl jsem ho se smíchem. V duchu jsem si uvědomil, že na jeho slovech něco je. Přestože mě poslední dobou vytáčela na nejvyšší míru a byl jsem si jistý, že ji nenávidím, uvědomil jsem si, že nechci, aby se jí něco stalo. Myšlenka na to, že by mohla být v nebezpečí, mě doháněla k šílenství…

„Hele, když ji tak sháníš, tak proč nezavoláš do hotelu, kde bydlí Viktor, jestli o ní něco nevědí?“ přerušil tok mých myšlenek Emmett.

Proč mě to nenapadlo dřív? Rychle jsem vylovil z kapsy u kalhot mobil, vyťukal číslo na recepci Hiltonu a doufal, že tentokrát Viktor nezměnil hotel.

Po druhém zazvonění se ozval milý hlásek: „Dobrý den, hotel Hilton. Co pro Vás mohu udělat?“

„Dobrý den, sháním pana Viktora Volturiho,“ odpověděl jsem medovým hlasem a moc dobře si všiml, že se dívce na druhé straně zatajil dech.

„Je mi líto, ale pan Volturi před dvěma dny odjel…“

Zbytek už jsem neslyšel, protože mi telefon vypadl z ruky. Emmett ho ale pohotově zachytil a přiložil si ho k uchu.

„Haló, slečno? Omlouvám, se, máme tu menší poruchu. Nevíte, zda odjížděl sám?“ ptal se rychle můj bratr, chvíli poslouchal, pak se zdvořile rozloučil a položil telefon.

„Takže prý neví, jestli jel sám, protože odjížděl přímo z podzemních garáží…“

„Cože? No to je vážně paráda!“ přerušil jsem ho a hlavu složil do dlaní. Tohle byla vůbec ta nejhorší informace. Kamery v garážích byly tak pitomě rozmístěny, že nebyl dokonce ani pro člověka problém se tam protáhnout, tak aby ho nikdo neviděl. Natož pak pro jednoho z nás.

„Počkej, to není všechno. Prý několik hodin před jeho odjezdem za ním přišla Isabella a recepční si nepamatuje, že by ji viděla odcházet…“

Bella:

Po nekonečně dlouhé době začala bolest konečně ustupovat a já pomalu otevřela oči.

„Kde to jsem?“ řekla jsem si spíš pro sebe, než že bych čekala odpověď.

Ve vteřině, kdy jsem promluvila, se ale nade mnou začala sklánět něčí hlava. Viktor.

„Bello, jak ti je? Je mi to tak líto,“ začal se mi omlouvat, ale já ho zarazila.

„Viktore, co se stalo a kde to jsme?“ zeptala jsem se a zarazila se nad zvukem mého hlasu. Tohle jsem přece nebyla já! Můj hlas byl vždy takový mírně nakřáplý, ale teď zněl jako ta nejkrásnější zvonkohra. Šokovaně jsem si rukou zakryla ústa a tázavě se podívala na Viktora.

„Bello, já, moc mě to mrzí, ale stal se z tebe upír…“

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chtíč 11. kapitola: