Posunutí v čase... Trošku pozměněné vztahy v rodině a úplně nové poznání...
22.11.2011 (07:30) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2548×
EDIT: Článek neprošel korekcí.
O třináct let později…
Jako skoro každý den jsem si stoupnul před zrcadlo a sledoval osobu přede mnou. Na hlavě na krátko ostříhanou srst, aby vypadaly jako vlasy. Pravou tvář zjizvenou a načernalý nos. Natáhl jsem ruku a dotkl se chlapce. Zrůda… Já někoho takového potkat, tak se otočím a začnu utíkat nebo si neopustím nějakou ostrou poznámku. Nějakou, kterou já slýchávám denně.
Když jsem byl menší a ve školce jsem neměl ani jednoho kamaráda, tak mě maminka utěšovala, že je to jejich vina. Oni přišli o někoho tak skvělého, jako jsem já. Oni dělají chybu. Jsem pro ně až příliš dobrý. Jenže teď je vše jinak… Tedy skoro vše. Pořád se mi každý vyhýbá, ale když se jim to nepovede, neodpustí si poznámku na můj vzhled. Táta se za mě stydí a mamka s tím souhlasí.
„Pohni! Nebo chceš jít pěšky?!“ volala na mě mamka. Naposledy jsem politoval toho přede mnou a otočil se ke dveřím. Raději jsem si popoběhl. Co kdybych musel jít pěšky? Přišel bych pozdě do hodiny, dostal bych před celou třídou kázání od učitele, které by se neobešlo bez posměchu ostatních a to nemluvím o tom, co by mě čekalo doma.
„Konečně!“ odsekla naštvaně. Ani se na mě nepodívala a odcházela do garáže. Zvykl jsem si na takové zacházení, ale přesto to někdy zabolelo, jako teď. To jsem opravdu zas tak strašný? Asi si za to můžu sám…
Vystoupil jsem kousek od školy a čekal, až mamka odjede. Zamával jsem ji na rozloučenou, ale jako vždy se mi nedostala odpověď. Se sklopenou hlavou jsem se vydal ke škole a kopal do každého většího kamínku před sebou. Aspoň na něčem jsem si mohl vylévat zlost. Štve mě, že se mě všichni bojí nebo se jim zdám nechutný. Dokonce i vlastní rodině. Děda si se mnou občas hraje, ale jenom, když nás nikdo nevidí. Mám ho ze všech nejraději.
„Hele kdopak jde – Chlupáček!“ zavolal Steve a rozesmál se tak nahlas, že jsem to slyšel i já, i když jsem byl od něj asi sto metrů. Nenáviděl jsem tuto přezdívku. Jednou, když pro mě přijel strejda Emmett ke škole, tak mě tak nazval. Myslel jsem, že je to po čase omrzí, ale mýlil jsem se. Je to už dva roky a nikdo mi jinak neřekne – ani učitelé.
Pokoušel jsem se je ignorovat. Neposlouchat další a další narážky na mou samotu, vzhled, dobré známky a v neposlední řadě i na divnou rodinu. Ze začátku mě to štvalo. Někdy jsem se popral, abych bránil naši čest, ale poté jsem to vzdal. Stejně to bylo k ničemu – urážky byly stejně časté a doma jsem kvůli tomu měl ještě větší peklo.
Zvykl jsem si na to, že s nikým ve škole nemluvím. Že jsou časté hádky o to, aby si ke mně nikdo nemusel přisednout. Proto jsem si sedl do své lavice a čekal do zvonění.
Nikdy jsem neposlouchal cizí rozhovory, ale dnes to nešlo přeslechnout. Úplně každý mluvil o novém přírůstku na naší škole. Bylo mi jí líto, protože každý nový žák na této škole má pozornost celebrity. Jakmile někam půjde, nepůjde sama. Každý na ní bude koukat, ať bude ve třídě, na chodbě, v jídelně nebo dokonce na záchodě.
Všechny hodiny do oběda probíhaly stejně. Pokaždé jsem v lavici čekal na zvonění a někdy jsem si přečetl poslední látku. Vždy jsem zaslechl minimálně jedno slovo o nové dívce. Byl jsem rád, když jsem zazvonilo na polední přestávku. Měl jsem docela hlad, takže jsem přidal, abych nemusel čekat tak velkou frontu.
Vzal jsem si tác naložený jídlem a vydal se k tomu nejkrajnějšímu stolu – mému stolu. Děda mi vyprávěl, že u tohoto stolu sedával i on se strýčky a tetičkami, když sem chodili, dokonce se v této jídelně poprvé uviděl s babičkou.
„Smím si přisednout?“ vyrušil mě hlas z přemýšlení. Otočil jsem se na dívku, která se odvážila přijít ke zrůdě, jako jsem já a zeptat se, jestli se může přisednout. Vedle mě stála drobná dívka připomínající anděla. Vlasy připomínající zlato se jí vlnily do půli zad, oči modré jako studánky sledovaly mou tvář a její rty tvořily krásný úsměv. Za svůj život jsem snad neviděl krásnější dívku. Nikdy by mě nenapadlo, že by mě někdo jako on mohl oslovit, natož si přisednout… Jsem snad v ráji?
„Ehm,“ vyrušilo mě z mého přemýšlení její odkašlání.
„Jo… můžeš.“ Byl jsem překvapený, že se mě nebojí.
„Já… Já jsem Ella,“ zašeptala se skloněnou hlavou. „Ty jsi…“
„Já jsem Ailen.“ Je tak zvláštní si s někým povídat. S někým, kdo o to stojí. Ale nikdy předtím jsem ji tu neviděl. Co když je to jen hloupý žert jednoho ze spolužáků? Nějaká sázka nebo si chce „jen“ něco dokázat? Najednou jsem nevěděl, co mám dělat. Bavit se s ní a riskovat ještě větší posměch nebo zůstat sám.
„Ailen? Zvláštní jméno,“ řekla a dala si sousto do pusy.
„Je to indiánské jméno. Ty jsi z Finska?“ Nevím proč, ale chtěl jsem o ní vědět, co nejvíce informací. Co ráda dělá, co má ráda, co ji baví… Nemohl jsem z ní spustit oči. Je možné, aby mě někdo takto očaroval?
„Ty jsi indián? Jsi první, kterého jsem kdy viděla,“ zasmála se. „Jinak mamka je z Finska a táta je z Ameriky.“ Pobaveně jsem sledoval, jak se živě pustila do povídání. Vidličkou mávala sem a tam, takže byla klika, že na ni nic neměla.
„Vodpálkuj, Chlupáči!“ uslyšel jsem za sebou a ucítí ránu na zádech. Mírně jsem se předklonil a spatřil Steva, jak objal Ellu kolem ramen a dal ji pusu na tvář.
„Nech toho!“ řekla znechuceně a odtlačila ho od sebe.
„Ale no tak, kotě… Uvidíme se po škole, ano?“ Nikdy jsem toho kluka neměl rád a teď jsem ho nenáviděl, jak nejvíce to šlo. Jednou bude litovat, že se k Elle takto zachoval!
Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Chlupáček - 3. kapitola :
Tak konečně čtu další kapitolu! *to tleskám sobě *
Jsem ráda, že je náš Chlupáček konečně dospělý. Ani nevím, proč. Každopádně mě dostalo, jak stál před tím zrcadlem. Kdyby se to zfilmovalo... to by to bylo dobrý psycho. A pak, to co řekla Renesmé. Fuj!
Nejdřív jsem si myslela, že to mluví Jacob, ale ona to řekla jeho maminka. Sama je to zrůda, když se takhle chová. Doufám, že se do změní a nějak dobře odůvodí.
Taky jsem dostala šok z toho, že ho odmítá i Rose. Vždyť ta má děti ráda... Na druhou stranu je dobře, že si ho všímá aspoň jeho dědulka ( ).
Taď půjdu na další kapitolu, protože je ve mě opravdu moc zvědavosti a asi mě brzy zabileje, tak když mě omluvíš...
no,nevim... prvni dva dily byly zajimavy, ale tenhle... klasika - je jiny, nikdo ho nebere, nova studentka. proste cullenovic rod... pripada mi to bez napadu. jedina obmena je o ze neni peknej
Jenom dvě slova. Chudák Ailen...
Chudák Ailen. Krásná kapitolka.
Nechápu proč jsou na něho najednou hnusní všichni?
Ella by snad mohly být jeho kamarádka, někoho takovýho by si zasloužil...
Já teda doufám, že další kapitola bude brzy!!! A ne žádné: "Kapitolka nebude tak brzy." Tuhle povídku jako miluju, takže si počkám dlouho, ale stejně se neomlouvej, protože ty to napíšeš rychle, i kdy bych tě k tomu měla donutit.
Jinak kapitola se mi líbila. Sice kvůli tobě, jak už jsem říkala, nenávidím Ness a Jacoba, ale nevadí. Já se s tím smířím a s tím SE jsem se nějak smířila. Ne pokaždé může být HE, i když ho mám ráda. A stejně doufám, že ta holka bude aspoň trochu milá, ne jak ti ostatní. A jestli v dalším díle vyplyne, že kvůli ní to nakonec skončí blbě... tak nevím, nevím, ale je to tvoje povídka, takže se s tím musím smířit. Každý si konec představí jinak a sem se ten SE hodí, i když to nerada uznávám. Kapitole byla ale moc povedená a můj koment můžeš počítat tak za 10 a jestli chceš tak ti těch 10 komentů napíšu.
Táto poviedka je tak zvláštne uletená. Keď som si prečítala prvú a druhú kapitolku, tak so hovorím, že fu-ha. Teraz som prečítala tretiu a musím povedať, že sa mi to páči. Veľmi pútavo písané.
No, abych pravdu řekla, připadá mi to zvláštní. Myslela jsem si, že to bude spíš naopak, že jako malýho ho Jacob neměl rád, ale postupem času se s tím smíří. Ne, že ho zavrhne i Ness. Tak by se podle mě nikdy nechovali. Ale co už, píšeš to ty
Ella... no, zatím se moc nepředvedla, ale snad se dají dohromady, protože Alien by si zasloužil alespoň dobrou kamarádku.
Jinak moc hezká kapitola
Paes: To pochopíš... Neboj, mám vše promyšlené.
Veubella: Bohužel... I toto se občas stává. Děkuji ti za komentář.
zuzinecckaa: Přáteli se určitě stanou, ale bude to... komplikované.
patulka13: "Až nemožný"? Vše je možné... Jinak ti děkuji, že sis to přečetla a zanechala komentář, i když máš zaracha. Jsi zlatá!
Twins: Máš pravdu - není to rodina. Teda aspoň podle mě. Proč se k němu takto chovají pochopíš v dalších kapitolách.
MartinaBlack: Díky za chválu. Jsem ráda, že se ti to až tak líbí. Přeskočila jsem to, protože by nebylo zajímavé a myslím, že i o ničem pořád psát, jak ho Jacob nemá rád, ignoruje ho a vyhýbá se mu. Díky za komentář.
UV: Díky.
BetulinkaBlack: Děkuji za komentář.
lied: Je to dítě, ale je jiné... Opět - pochopíš v dalších dílech.
JoheeeCullen: Ááááá! Ty jsi mi udělala radost! Jsem ráda, že jsem tě pobavila a.. .Víš, že jsem si to neuvědomila? (Bella, Ella) Prostě jsem tetičky Wikipedie na nějaké cizí jméno a líbilo se mi toto. Moc ti děkuji.
Upřímně... Po minulých kapitolách jsem čekala větší ohlas. Jinak... Počet komentářů je skutečně malý, takže kapitola nebude tak brzy. Omlouvám se...
PS: Připravte se na SE.
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!