Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chceš válku? Máš ji mít! - 6

15.02.2010 (13:00) • ap94 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3186×

Poslední hodinu jsme měly spolu. Musela jsem se ještě vrátit do jídelny. Nechala jsem tam batoh. V jídelně už skoro nikdo nebyl. Jen pár opozdilců a Culleni. Přišla jsem k jejich stolu a vzala si batoh. Edwardova kamarádka už tu nebyla. Edward se na mě koukal velice zvláštním pohledem. Nebyl rozzuřený, spíš frustrovaný. Nechala jsem to být. Bůh ví, co se mu v té kebuli honí za prasárny. Pak jsem si ale na něco vzpomněla.

„Hele, Rosalie, nechtěla by si jet se mnou a Alicí dneska nakupovat?“

„Jo, jasně. Tak já na tebe a Alici počkám po vyučování.“ Pak jsem odešla s Alicí na naší hodinu.

„Tak jak to uděláme?“ ptala jsem se Alice o hodině, když profesor nedával pozor.

„No, ty pojedeš s ostatníma k nám domů a já ti odvezu auto domů. Pak vyjedeme nakupovat.“

„Alice a nebylo by jednodušší, kdybych jela normálně domů, a pak jste mě vyzvedly?“ Nechápu, proč by to měla dělat tak složitě.

„Ne, uděláme to tak, jak jsem řekla já. A neodmlouvej, nebude ti to k ničemu.“ Jen jsem si povzdechla a přetrpěla poslední hodinu. Po zvonění jsme se společně vydaly k jejich autu. Stáli tam už všichni.

„Fajn, takže já s Rose odvezeme Belly auto k ní domů a vy jí zatím vezmete k nám,“ vysvětlila jim svůj plán. Nikdo proti tomu nic neměl, a ten co měl, nic neřekl. Stejně by s tím nic nezmohl. Rosalie s Alicí hned nastoupily do mého auta a odjely.

„Moje auto, takže řídím já.“

„S tím nepočítej. Ty řídíš pořád.“

„Když chceš řídit, vezmi si svůj jeep.“

„Do jeepu bychom se ale všichni nevešli. To moc dobře víš.“ Už mě nebavilo jak se Emmet s Edwardem hádají jako malé děti. Jasper je jen potichu pozoroval, a tak jsem nasedla na místo řidiče já. Měla jsem štěstí. Klíčky byly v zapalování. Nastartovala jsem, ale ti dva blbci se tam pořád hádali.

„Kluci nerad bych vás vyrušoval, ale myslím, že už řidiče máme,“ uchichtl se Jasper a koukl se mým směrem.

„No snad nebude řídit ona?“ ptal se zděšeně Pan božský.

„A proč by ne? Umí řídit líp než ty. Ráno ti to nandala,“ zastal se mě Emmet.

„Děláš si ze mě srandu? Ona nebude řídit moje auto.“ A slovo moje zdůraznil.

„Máš smůlu. Přehlasovali jsme tě,“ a s vítězným úsměvem na tváři jsem si zapla pás.

„Moment. Ještě je tu Jasper.“ Sakra, ještě má šanci, když Jasper bude na jeho straně. Otočila jsem se na Jaspera a udělala psí oči.

„Promiň Edwarde, ale vidíš ty její oči? Dneska postě řídí Bella.“

„Jupííí, díky Jaspere,“ zatleskala jsem si.

„Fajn, ale sedím vepředu.“ Proti tomu nikdo nic nenamítal a já mohla být ráda, že řídím, tak jsem se radši neozvala.

„A dávej pozor,“ varoval mě Edward ještě než jsme vyjeli. Však já ti ještě ukážu. Prudce jsem sešlápla plyn a my jsme vystřelili jako střela ze školního pozemku. Měla jsem rychlou jízdu ráda. Díky mým upířím reflexům jsem si jí mohla dovolit. Jela jsem kolem 250 kilometrů za hodinu. Náhle jsem si uvědomila, že nevím kde bydlí. Naschvál jsem prudce šlápla na brzdu.

„Co je?“ ptal se mírně vyděšený Edward.

„Jen jsem si uvědomila, že neznám cestu. Musíte mě navigovat.“

„Fajn, tak bys možná mohla trochu zpomalit, ne?“ ptal se pořád ještě vykulený.

„Copak, nemáš rád rychlou jízdu? Nepoblinkáš mě, že ne?“ ptala jsem se pobaveně. V ten moment se Emmet s Jasperem začali hrozně smát.

„No, tak jedem.“ A znovu jsem se rozjela. Kousek za městem jsem najela na skoro neviditelnou cestu. Byla obklopena vzrostlými stromy a keři. Na konci cesty stál velký bílý dům. Zaparkovala jsem před domem a vylezla z auta.

„Ahoj, Bello. Moc ráda tě zase vidím,“ přivítala mě Esme.

„Ahoj Esme, taky tě ráda vidím.“ Šla a objala jsem ji.

„No, kde jste tak dlouho?“ Z domu vystřelila Alice a naštvaně se na nás koukala.

„Ale prosím tě. Tady tví úžasní bratříčci se nemohli dohodnout kdo bude řídit,“ vysvětlovala jsem důvod našeho zdržení.

„No a kdo vyhrál?“ ptala se Rose, která se právě objevila ve dveřích.

„Bella!“ vyprskl smíchy Emmet.

„Bella? A jak se ti to prosím tě povedlo? Edward svýho miláčka nikdy nikomu nepůjčí.“

„Jo, to víš. To se musí umět,“ mrkla jsem na ní.

„Jak malý děti,“ povzdechla si Esme.

„Tak pojďte dovnitř. Bello, za chvíli vyrážíme,“ nahnala nás Alice do domu. Dům byl nádherný. Velice světlý a prostorný.

„Máš moc hezký dům, Esme,“ pochvalovala jsem jí ho.

„Děkuju. Nedáš si něco?“

„Jen sklenici vody.“

„Za deset minut odjíždíme!“ vykřikla na mě odněkud z patra Alice.

„Prosím tě, Esme, kde máte toalety?“ ptala jsem se trochu rozpačitě.

„Oh, jistě musíš do patra a poslední dveře vlevo.“ Vydala jsem se tedy po schodech doleva. Nahoře bylo několik dveří. Došla jsem úplně na konec chodby a otevřela nějaké dveře. A trefa, byla to toaleta. Vykonala jsem svojí potřebu, trochu se upravila v zrcadle a vyšla ven. Až teď jsem si všimla dveří naproti. Byly pootevřené. Vím, že by se to nemělo, ale zvědavost mi nedala, a tak jsem vešla. Byl to něčí pokoj. Jedna celá stěna byla skleněná. Druhá měla po celé straně poličky s CDéčky a na další byla knihovna s nejrůznějšími knihami. Vstoupila jsem do pokoje a šla rovnou ke stěně s hudbou. Byla tu jak stará, tak novější muzika. Většinou to byla vážná hudba. Jako Mozart. Šla jsem ke stereu a pustila CD, co tam bylo vložené. Pokojem se rozlehla krásná melodie klavíru. Koukal jsem se na prázdný obal, který tam ležel. Toho skladatele jsem neznala, nějaký Debussy. Nechala jsem skladbu hrát a šla ke stěně s knihami. Byly tam staré, docela vzácné výtisky, ale i nové knihy. Ať to byl pokoj kohokoli, měl stejný vkus, jako já. Našla jsem mezi knihami i svoje oblíbené. Skladba pomalu doznívala když v tom jsem za sebou uslyšela nepatrné zašustění. Rychle jsem se otočila. Ve dveřích stál Edward. Koukal se na mě zaujatě.

„Promiň, já nevěděla... já jen... Alice už mě určitě shání.“ Protáhla jsem se kolem něj a rychle mazala dolů, kde čekala Alice.

„Kde si byla? Už jsem si myslela, že si na tom záchodě usnula.“

„Promiň, já jsem se tak trochu ztratila a... “ Mezitím přišel dolů i Edward a se zaujetím nás pozoroval.

„No, tak snad bychom už mohly jet, ne?“ Toužila jsem vypadnout od jeho rentgenového pohledu.

„No, určitě. Tak pojď, pojedeme mým autem.“ Rose už na nás čekala v garáži. Nastoupily jsme do Alicina žlutého porche a vydaly se na cestu.

Do nákupního centra jsme dorazily za dvacet minut. Holky byly báječný, vždy bylo o čem si povídat. Hlavně o klucích. Zjistila jsem, že Rosalie, která mi po nějaké době dovolila říkat Rose, chodí s Emmetem a Alice s Jasperem.

„A Edward?“ zajímalo mě.

„No, Edward je trochu zvláštní, ale ne, s nikým nechodím.“

„Ale jak to? Myslím, že zájemkyň by měl hodně.“

„A to je právě to. Každá chce Edwarda jenom kvůli tomu, jak vypadá. Žádná ho nikdy nemilovala kvůli tomu, jaký je uvnitř. Několikrát se takhle spálil, a tak se po nějaké době prostě změnil. Věř mi, dřív se nechoval tak, jak se chová teď,“ vysvětlovala Rose. Při jejím vypravování mi bylo Edwarda na chvíli líto, ale pak jsem si vzpomněla, jak se ke mně chová, a to se známe necelý den.

„Ale všechny nejsou stejný,“ namítla jsem.

„Edward je na druhou stranu paličák,“ zasmála se Alice.

„Aha, no to ledasco vysvětluje.“ Všechny jsem se zasmály.

„Holky , teď už klid. Jde se nakupovat,“ zavelela Alice. Tedy myslela jsem si, že mě už nic v mém životě nepřekvapí, ale mýlila jsem se. Alice byla jako tajfun. Prolítla snad všechny krámy, a také je všechny vykoupila. Chtěla my vše zaplatit, ale po mém nesouhlasu jsem se dohodly, že půlku platí ona a půlku já. Každá jsme si něco koupila. Od podprsenek a kalhotek po boty. Domů jsem jela naprosto znavená. Nevím, jak je to možné, ale v autě jsem usnula. Probudila jsem se, až když jsme stavěli u Cullenů doma.

„Alice, mohla by si mě odvézt co nejdřív domů? Jsem hrozně unavená.“

„Ani nápad, dneska spíš u nás. A zejtra jedeš s námi do školy. Když jsem ti byla odvézt auto, sbalila jsem ti i věci na přespání.“ Chvíli jsem protestovala, ale Alice mě jak jinak, než přesvědčila.

„A kde budu spát?“

„No, bohužel nemáme pokoj pro hosty hotový, takže budeš muset spát u Edwarda v pokoji.“

„Co! Ne! To nepřipadá v úvahu. Ihned mě odvez domů,“ začala jsem vyšilovat.

„Klid Bello. On bude spát tady na gauči.“

„Ne, ne, ne, na gauči budu spát já.“

„Bello, to je úplná hloupost.“

„Alice, já nebudu spát v pokoji toho namyšlenýho frajera.“ Doufám, že je někde poblíž, aby to slyšel.

„Ale návštěva přece nemůže spát na gauči. Prostě budeš spát v tom pokoji a nebudem o tom diskutovat.“

„Fajn, tak já jdu. Čau,“ vstala jsem a šla ke dveřím.

„Kam si myslíš, že jdeš,“ rozčilovala se.

„No domů, kam jinam.“

„To teda nejdeš.“ A stoupla si ke dveřím. Fajn. Trucovitě jsem došla ke gauči a rozhodla se, že s nikým nepromluvím.

„Bello, přestaň trucovat,“ snažila se mě přinutit k řeči po půl hodině Alice. Nedala jsem se. Po nějaké době to vzdala, a někam odešla. Já jsem koukala v obýváku sama na televizi. To nakupování mě přeci jenom vážně zmohlo, a tak ani nevím jak, ale na pohovce jsem usnula.

V noci jsem se probudila. Líně jsem se převalila na druhý bok a zívla. Ale moment. Neměla jsem se z toho gauče svalit na zem? Najednou mi bylo nějak až moc pohodlně. Ne, ne, ne. To neudělala. Rozmáchla jsem rukama kolem sebe. Já jsem vážně ležela v posteli.

„Já tu Alici roztrhnu,“ prskala jsem a po tmě hledala vypínač. Konečně jsem ho našla a rozsvítila. Chystala jsem se jít najít Alici bez ohledu na to, kolik je hodin, i když oni na sto procent nespí. Otočila jsem se a hledala boty, když v tom jsem zjistila, že v místnosti nejsem sama. V jednom z křesel seděl Edward a zřejmě se velice bavil.

„Úchyyyyl!“ ječela jsem na celý dům. Když to slyšel, rychle ke mně přiskočil a zacpal mi rukou pusu.

„Neječ jak hysterka. To ty jsi v mém pokoji, takže se laskavě uklidni,“ tvářil se nepřátelsky.

„Co se to tu děje?“ přilítla najednou Alice.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, jak jsem se dostala k němu do postele?“ naštvala jsem se.

„Snad sis nemyslela, že tě vážně necháme spát na gauči,“ kroutila hlavou.

„Rozhodně lepší než spát v posteli tohohle šaška. Jak jsi mě sem vůbec dotáhla?“ rozčilovala jsem se.

„Za to, že je můj bratr idiot, já nemůžu.“

„Hele, mohly byste se laskavě přestat o mě bavit, jako bych tu nebyl?“ ozval se nakvašeně Pan úžasný.

„Tohle je naposled, co jsem tu někdy spala!“ A vypochodovala jsem z pokoje.

„Bello, vždyť jsou tři ráno? Co tu děláš?“ ptala se zmateně Esme, když jsem se objevila v obýváku.

„Esme promiň, ale některé tvoje děti mi lezou na nervy.“ Esme se zasmála.

„Jo, tak to já dobře znám. Vím, že je asi pozdě, ale nedala by sis něco k jídlu? Klidně ti něco udělám.“

„No, jestli ti to nebude vadit.“

„A na co máš chuť?“

„Na palačinky. Nevadí?“

„Vůbec ne. Už jdu na ně.“ A odešla do kuchyně. Za chvíli byla zpátky i s talířem palačinek.

„Děkuji. Můžeš si jít klidně lehnout jsou teprve tři hodiny. Musíš být unavená.“

„Eh, jo jasně, tak dobrou,“ zatvářila se trochu rozpačitě, ale pak odešla někam do patra.

Spořádala jsem celý talíř a ten pak odnesla do kuchyně. Umyla a položila na linku. Nevěděla jsem, kam patří. Poté jsem se vrátila zpět na pohovku. Nevěděla jsem co dělat. Pak jsem na stolku spatřila nějakou knihu. Byla to velká encyklopedie květin. Začala jsem si jí se zaujetím prohlížet. Některé druhy rostlin jsem vůbec neznala. Když jsem byla už asi v půlce knihy, usnula jsem.

***

„Ahhhhh! Kterej debil!“ zařvala jsem a vyskočila z pohovky. Bohužel, někdo chytrý mě velice šikovně zabalil do deky, takže sotva jsem se postavila na nohy, zamotala jsem se do deky a svalila se na zem obličejem napřed. Vztekle jsem se vymotala z deky a stoupla si na nohy. Naproti mně stál Edward s širokým úsměvem.

„To máš v hlavě vážně úplný vzduchoprázdno?!“ rozeřvala jsem se na něj.

„Hele, proč na mě řveš? Jenom jsem tě budil. Protože musíme do školy,“ tvářil se, jak poloutopený štěně.

„Jo jasně. A nepřišel si na jinej způsob, než mě polejt studenou vodou, co?“

„Hele nechte se vy dva. Bello honem, nebo to nestihnem,“ vlítla do místnosti Alice.

„No jo, vždyť už jdu. A kde mám vlastně věci?“ ptala jsem se mezitím, co jsem šly nahoru po schodech do koupelny.

„U mě v pokoji, tak až se umyješ, přijď za mnou. Druhý dveře vpravo.“ Zalezla jsem do koupelny a rychle si vyčistila zuby.

„Alice?“ nakoukla jsem nesměle do pokoje. Ale tam nikdo.

„Jo Bello, pojď sem,“ ozvalo se z pootevřených dveří u levé zdi. Vešla jsem tedy dovnitř. Byla to šatna. Podobná té mé, ale byla skoro dvakrát tak velká.

„Na tady máš věci.“ A podala mi nějaký kus látky. Po podrobnějším zkoumání jsem zjistila, že jsou to modré šaty na ramínka, do půli stehen.

„Ale Alice, to nejsou moje věci.“

„Já vím, ber to jako dárek. Tak bez řečí. Oblékni si to.“

„Ne, to nepřipadá v úvahu. Mám tady svoje věci.“

„Bello, prosím, budou ti slušet, vážně.“ A udělala na mě takový ty štěněčí oči.

„Ach jo. No dobrá.“ Poté co jsem se oblékla, mě Alice a Rose, i přes mé velké protesty, učesaly a namalovaly. Shlídla jsem se v zrcadle a vykulila oči. To nemůžu být já? V zrcadle byla krásná dívka ve velmi krátkých šatech, které obepínaly její tělo, a tak vynikly dokonale její křivky. Po důkladné prohlídce jsem se usmála a vydala se po schodech dolů, kde na nás už čekali ostatní.

„Páni, Bello, tobě to sekne,“ hvízdnul Emmet.

„Ale jdi.“ A lehce jsem se začervenala. Všimla jsem si Edwarda, jak na mě čumí s pusou otevřenou dokořán. Ať si nechá chlapec zajít chuť. Já s ním ty jeho úchylárny dělat nebudu. Přišla jsem k němu a usmála se.

„Ať ti tam nevlítne moucha,“ zasmála jsem se a poplácala ho na tváři. Emmet s Jasperem se začali strašlivě smát, a tak Pan božský zavřel pusu a uraženě odkráčel do garáže. Poté, co se kluci uklidnili, jsme se vydali za Edwardem taky. Nemohli jsme se dohodnout, jak kdo pojede. Nakonec se rozhodlo, že Emmet s Rose si vezmou kabriolet a my ostatní pojedeme ve Volvu.

„Alice, prosím tě, nemohla bych jet vzadu?“

„ A proč? Vzadu pojedu já s Jesperem a ty pojedeš hezky vepředu.“

„Já s tím blbečkem vepředu nepojedu!“

„Ale no tak. On se bude chovat slušně, a přinejhorším ho spacifikuju. Slibuji.“ A tak jsem chtě nechtě musela jet vepředu. Naštěstí cesta šla hladce. Edward si všímal řízení a já se koukala z okýnka a úspěšně ho ignorovala. Do školy jsme přijeli akorát, a tak jsem se rozloučila a vydala se na první hodinu, kterou jsem měla s Jessicou.

 Zanechte prosím komentáře. Čím víc jich bude, tím rychleji tu bude další kapitolka. :)

5. kapitola - shrnutí - 7. kapitola

Autor: ap94 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chceš válku? Máš ji mít! - 6: