Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chceš válku? Máš ji mít! - 17

03.05.2010 (16:30) • ap94 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4698×

„Tak nasedat, máme plno práce a málo času,“ popoháněla nás Alice, když jsme šli po vyučováni na parkoviště.

„Alice, prosím tě, jsou tři hodiny. Času máme až až.“

„To si myslíš jenom ty,“ vyplázla na mě jazyk. Dál jsem tedy neremcala a nasedla do auta. U domu jsme byli téměř okamžitě.

„Takže kluci, zařiďte, co máte. My se podíváme po tom klubu a ty, Bello, si jdi dát sprchu, ať to všechno stihneš,“ rozkazovala Alice jako generál. S povzdechem jsem se vydala do domu. I když nechápu, co se mnou chce dělat asi tak pět hodin. Při pomyšlení na všechny možné věci, které je schopna se mnou udělat, jsem se otřásla.

Hned, jak jsem vešla do Edwardova pokoje, jsem zaplula rovnou do koupelny. Schodila jsem ze sebe všechno oblečení a vlezla do sprchového koutu. Teplá voda, která rozehřívala celé mé tělo, byla tak osvěžující po dlouhém dni ve škole. Vzala jsem do ruky šampon a vmasírovala ho do vlasů. Krásně voněl. A já si až teď uvědomila, že takhle voní Edwardovy vlasy. Pak jsem si vlasy opláchla a vymydlila se broskvovým mýdlem. Chtě nechtě jsem musela vodu vypnout a vylézt. Až teď jsem si všimla, že jsem si s sebou nevzala žádné oblečení. V rychlosti jsem i vysušila vlasy ručníkem, omotala kolem sebe osušku a vešla do pokoje. Na posteli ležel rozvalený Edward. Jakmile mě uviděl, oči mu bleskově ztmavly.

„To se nemůžeš obléct?“ vyjel hned na mě.

„Ne, nemůžu,“ vrátila jsem mu to, „ nevíš, kde je Alice?“

„U sebe v pokoji. Čeká na tebe.“

„Dobře,“ kývla jsem si hlavou na souhlas sama pro sebe. Vyrazila jsem chodbou přímo do Alicina pokoje.

„Teda, Bello, já nemít Rose, tak bych se asi neudržel,“ hvízdnul obdivně Emmett. Zřejmě poukazoval na můj ohoz. Z Edwardova pokoje se ozvalo varovné zavrčení. Do tváře se mi nahrnula červeň a to Emma pobavilo snad ještě víc než to vrčení. Se sklopenou hlavou jsem se tedy odebrala k Aliciným dveřím. Nestačila jsem ani zaklepat a Alice už na mě volala, ať jdu dál. Strčila jsem hlavu do dveří a rozhlížela se po místnosti.

„Alice, je tady Jasper?“

„Ne není, musel si něco, ehm... zařídit,“ podle jejího výrazu v obličeji se mi snažila naznačit, že je na lovu.

„Proč se ptáš?“ Při tom jsem vlezla do pokoje celá, a jakmile Alice viděla, co mám na sobě, její výraz se změnil na chápavý.

„Dobrý, nikdo tady není. Jenom já. I když myslím, že tě kluci viděli i v choulostivější situaci.“ To my připomnělo můj malý striptýzek v Edwardově pokoji. To už nechci nikdy zažít.

„Tak nestůj tady a pojď se mnou do šatny, mám tu už pro tebe něco připravený.“ Doloudala jsem se k šatním dveřím a čekala.

„Chytej!“ ozvalo se z útrob místnosti a ke mně přiletěly dva kousky černé látky. Kdybych nebyla upír, musela bych použít mikroskop, abych zjistila, že ty dvě šňůrky jsou tanga a to druhé nic je podprsenka. Natáhla jsem si to na sebe a zjistila, že zakrývají tak akorát to nejnutnější. Byla jsem přesvědčená, že kdyby tam bylo jen o milimetr míň látky, nenatáhla bych to ani na sebe. Po pár okamžicích se vynořila Alice.

„Tohle si zatím hoď na sebe, ať po domě nelítáš jen tak.“ Oblékla jsem na sebe černý, saténový župánek, který mi sahal sotva pod zadek.

„Sedni si tady na židličku a chvilku počkej, hned jsem zpátky,“ a vytančila z pokoje. Sedla jsem si na malou židličku přímo před velké zrcadlo. Za okamžik byla Alice zpátky a v ruce držela malou mističku. Už z dálky to odporně smrdělo.

„Proboha, Alice, co to je? Hrozně to smrdí.“

„To je velice účinná hydratační maska.“

„A je to vážně nutné?“ ušklíbla jsem se při pomyšlení na to, že mi ten sajrajt bude patlat na obličej.

„Ano je, takže neremcej a seď v klidu,“ vzala do ruky nějaký udělátko a začala mi matlat obličej.

„Tak, hotovo,“ zatleskala po chvilce. No bezva.

„Jak dlouho to tam budu muset mít?“

„Patnáct minut. Jdi zatím dolů a nech to působit. Já si zatím připravím další fázi.“ V duchu jsem, zasténala. Kolik mě toho probůh ještě čeká?

V obýváku jsem sebou plácla na gauč hned vedle Emmetta, který upřeně sledoval obrazovku.

„Co tam tak zajímavého dávaj?“

„Naučný dokument o zvířatech. Taky se dívej, je to velice zajímavé,“ odpověděl mi, aniž by se na mě koukl. Nedalo mi to a já se musela potichu uchechtnout.

„Co je?“ otočil na mě hlavu.

„Strašidlooo!“ zařval na celý dům, jakmile spatřil můj nový obličej.

„Pane bože, co se tase stalo?“ přiběhla ze shora Esme.

„Mamí, máme tu strašáka,“ běžel se schovat za Esmeina záda. Koukla se na mě, a pak si povzdechla.

„Emmete, kdy už konečně dospěješ?“ zakroutila hlavou, sebrala se a odešla nahoru do svého pokoje.

„Bello, Bello!“ přihnala se jak velká voda Alice, „na něco jsme zapomněly.“

„Ah a na co?“ zasténala jsem.

„Na tohle.“ V každé ruce držela kolečko okurky a usmívala se jako sluníčko.

„Alice, myslím že už to trochu přeháníš.“

„Ale kdepak, tohle se musí udělat, jak má.“ V rychlosti ke mně přiskočila a přilípla obě kolečka na oči.

„Ale takhle přece nic neuvidím!“

„No bože, těch patnáct minut to vydržíš,“ slyšela jsem Alicin hlas těsně vedle mě. Takže si zhodnotíme situaci. Sedím na gauči, v domě plném upírů, naneštěstí ještě k tomu vedle Emmetta. Na sobě mám pouze spodní prádlo a mini župánek, na obličeji mám nějakou páchnoucí kaši a k tomu nevidím. Prýýýč z tohohle baráku. Začala jsem vymýšlet plán nejlepšího úniku.

„Ať tě to ani nenapadne. Nejsem tak hloupá, abych nepoznala, že se chystáš zdrhnout. Nezkoušej to. Stejně tě chytnu a odvleču nazpátek,“ pošeptala mi do ucha pro ostatní neslyšně Alice. Hlasitě jsem si povzdechla a čekala, až uplyne patnáct minut.

„Zlato, Emmette, pojď ke mně na chvilku!“ ozvalo se z horního patra.

„No nic, tak ten dokument hold dokouká jindy. Zatím, Bello,“ rozloučil se a rozběhl se k Rose. A tak jsem jen tak seděla, čekala a neviděla. Po chvilce jsem zaslechla, jak kolem mě zasvištěl vzduch a někdo si sedl vedle mě na gauč. Zapla se televize a podle toho, že to byl ten dokument o zvířatech jsem usoudila, že je to Emm.

„To si to s Rose vyřídil teda rychle.“ A nic. Neodpověděl.

„Ty se mnou nemluvíš?“ Zase nic. Už jsem si chtěla sundat ty dvě protivný okurky a podívat se, co se mu stalo, když v tom se odněkud ozvala Alice.

„Ne, že tě napadne sundat si ty okurky. Musíš je tam mít stejně dlouho jako masku!“ Já ji vážně jednou roztrhnu.

„No tak, Emmette, mluv se mnou.“ Nic Pak jsem ale ucítila, jak se jeho chladné tělo přesunulo blíž ke mně. Vyvedlo mě to trochu z míry, nevěděla jsem, co se bude dít. Neviděla jsem a ty jeho vtípky jsem taky už znala. Nervózně jsem se ošila a čekala. Najednou se na má ústa přitiskla ta jeho a já překvapením tiše vypískla. Hrubě mě začal líbat, ale nebylo to nepříjemné. Bože, Bello, na co to myslíš? Vždyť je to Emmett! Přinutila jsem své ruce k pohybu a sundala si z očí okurky, abych ho mohla od sebe odstrčit. Jakmile jsem zase viděla, myslela jsem, že to se mnou švihne. Celou tu dobu mě nelíbal Emmett ale Edward. Začala jsem ho od sebe odstrkovat, ale to ho ještě víc pobídlo.

V mžiku seděl na druhé straně pohovky a upřeně sledoval televizi. Sakra, tohle se může stát jenom mně. Přes ten smrad z masky jsem ho necítila, a tak si myslela, že je to Emmett. Taky mi to mohlo být divné, Emmet nikdy jen tak nemlčel. Ale proč se najednou odtáhl? Tohle nebyl jeho styl. Důvod jsem zjistila záhy.

„Bello!“ přilítla Alice a tvářila se jako bůh pomsty.

„Jak to, že sis sundala tu okurku!“ zabíjela mě pohledem a já se jí vážně začínala bát.

„Ale Alice, já jsem... ,“ nevěděla jsem, co říct. Tvůj bráška po mně vyjel. Ale já myslela, že je to Emmett? To asi ne.

„Za to může on!“ kázala jsem prstem na Edwarda. Ten se tvářil jak největší neviňátko, ale v očích mi jiskřilo.

„Chceš mi snad říct, že ti to sundal můj bratr?“

„No, tak trochu.“ Bylo mi jasné, že tomuhle neuvěří. Erdward se svíjel na gauči v křečích smíchu.

„Do dvou minut ať jsi nahoře,“ vyprskla Alice pořád naštvaně. To mi ten blbeček zase zavařil. Otočila jsem hlavu na stále se smějícího Edwarda a měla jsem chuť po něm skočit a utrhnou mu tu jeho tupou hlavu. Když se trochu uklidnil, zjistil, že si ho měřím nenávistným pohledem.

„Promiň, ale já si nemohl pomoct.“ Jeho omluva nezněla vůbec upřímně. Začal mě hypnotizovat očima a natáhl ruku a pohladil mě od spánku přes tvář, až na krk. Pak se začal zase smát a to mě dopálilo ještě víc. Takže on si se mnou bude takhle hrát? Jen se těš! Naštvaně jsem vstala z pohovky a rozešla se ke schodům. Pak jsem se ale otočila a zezadu přišla k Edwardovi. Nahnula jsem se přes pohovku k jeho uchu.

„Za tohle mi zaplatíš!“ pošeptala jsem mu do ucha a lehce se otřela rty o jeho lalůček. Pak jsem v rychlosti vyběhla schody. Otevřela jsem dveře a čekala nejhorší. Uprostřed místnosti stála Alice a ve tváři měla neutrální výraz

„Isabello Swanová!"

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Shrnutí

Autor: ap94 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chceš válku? Máš ji mít! - 17: