Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Charlieho andílci - 7. kapitola

06.10.2012 (10:15) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1718×

7. kapitola - Převezmi kontrolu

Šla jsem k helikoptéře. Měla jsem na něj takový vztek. Kdyby nebylo jeho, tak bych tu teď vůbec netrčela. Kouknula jsem se na obě tašky a zkontrolovala, jestli jsou tam ampulky. Nebyly tam. Rychle jsem začala prohledávat celou helikoptéru, ale nikde nebyly. Můj vztek začal nabývat na síle. Měla jsem žízeň a byla jsem dost naštvaná. Moje chuť někoho zabít se také stupňovala.

„Můžu se zeptat, co hledáš?“ zeptal se.

„Ty ampulky, neviděls je tu někde?“ zeptala jsem se ho a dál prohledávala celou helikoptéru ještě jednou.

„Nevím, kde jsou ty tvoje ampulky. To bys měla vědět ty, ne?“ řekl hnusným tónem. Skočila jsem na něj a přidržela ho na zemi.

„Tak ty nevíš, kde jsou, jo?“ zeptala jsem se a nahmatala jednu ampulku u něj.

„A co je tohle?“ zeptala jsem se. V té chvíli vytáhl z druhé kapsy jehlu a píchl mi do těla jednu z ampulek. Okamžitě mě pohltila neuvěřitelná bolest a začala jsem se svíjet na zemi.

„Chci ti jen pomoct. Jsi ke mně tak zlá od té doby, co jsme přistáli na tomhle ostrově. Teď můžeme být spolu, ale ty mě vůbec neposloucháš, a tak jsem musel udělat tohle, abych si s tebou mohl promluvit. Jsi ke mně tak chladná, jako kdybys mě nemilovala,“ řekl. Já se ale rychle zvedla a dala jsem mu přímo pěstí do obličeje. Hned se svalil na zem a zůstal ležet překvapeně.

„Ale jak to? Ten jed měl zabrat,“ řekl.

„Jsem vůči němu imunní. Dávali jste mi tolik jedu, že jste si nevšimli, že jsem si na to začala zvykat a moje tělo se mu přizpůsobilo,“ zašeptala jsem mu do ucha. Silně jsem ho kopla do břicha, až skoro přestal dýchat. Párkrát bouchl do země a potom se z posledních sil usmál a zvedl.

„Nic lepšího neumíš?“ zeptal se. Jenže já jsem na to nereagovala. Vzala jsem si na sebe mikinu a zase od něho odešla.

„Už to děláš zase,“ zařval na mě a tentokrát se rozhodl mě následovat.

„O čem mluvíš?“ zeptala jsem se, jako kdybych nevěděla, o čem mluví. Upřímně jsem moc dobře věděla, o čem mluví, jenže se mi to s ním nechtělo řešit. Pokaždé, když se schylovalo k hádce, radši jsem odešla pryč. Nechtělo se mi s ním hádat. Ano, škádlili jsme se v jednom kuse a podráželi si nohy, ale skutečné hádce s ním jsem se vyhýbala. Ubíralo mi to tolik energie a věděla jsem, že na konci hádky vynikne zase ta jeho otázka… Jestli ho miluju… A já to nechtěla řešit, protože ve svých pocitech se poslední dobou nevyznám, a kdybych mu jen naznačila, že pochybuju, tak si pomyslí, že má vyhráno a že mě má jistou, což nechci. Nikdy nesmíte muži ukázat, že vás má jistou. Jinak se přestanou snažit a vy z nich nedostanete to nejlepší.

„Nedělej, že nevíš,“ řekl a podíval se mi hluboce do očí. Jenže než jsem se stačila nadechnout, řekl to, co jsem chtěla říct, za mě.

„Nezačínej zas, nechci se o tom bavit. Nech mě bejt,“ řekl znuděně a pokračoval, „Nebo jsem se snad spletl?“

„Ne, znáš mě přímo výborně, takže teď si tu hádku můžeš představovat… A já si zatím můžu zalovit, jo?“ navrhla jsem mu, ale vlastně to ani návrh nebyl, jen jsem se ho chtěla zbavit. Jenže z nějakého důvodu se stále držel u mě a nechtěl si hledět svého.

„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se ho asi po hodině, když jsem číhala na kořist v lese přikrčená. On stál a culil se na mě jak nějaké děcko.

„Jsi tak roztomilá, když se soustředíš,“ pošeptal.

„Fakt? Ježiš, to je tak romantický,“ řekla jsem zasněně.

„Já vím, že to myslíš ironicky, ale i tak se mi nepřestaneš…“

„Proč teď?“ zeptala jsem se naštvaně a stoupla si naproti němu, abych mu viděla přímo do obličeje. Měl karmínové oči a bylo vidět, že už tak dva týdny neměl krev.

„Nevím, jak to myslíš.“

„Proč mi tohle říkáš až teďka,“ odpověděla jsem mu a vydechla jsem, jako kdyby mi vzduch způsoboval bolesti a já ho musela rychle dostat z těla. Ruce jsem si dala do kapes od mikiny a čekala na to, až mi odpoví. Ovšem jsem nepředpokládala, že mi na to nic neřekne a bude na mě jen smutně koukat.

„To, že mi říkáš tak pěkný věci… Já… Na tom se nic nezmění, chápeš?“

„Proč ne?“ zeptal se překvapeně.

„Protože je pozdě,“ řekla jsem s povzdychem a cítila jsem, jak se moje ruce plní mou mocí. Měla jsem takovou chuť něco rozbít… něco zničit. Rychle jsem se otočila a vybouchla jsem jak sopka. Z mých rukou šlehaly paprsky energie a zasáhly vše, co bylo přede mnou. Nešlo s tím přestat. Měla jsme v sobě tolik smutku a vzteku najednou, že to prostě ze mě všechno chtělo vyšlehat.

„To stačí, Alice!“ řval Dylan, ale já nemohla spustit ruce. V té chvíli mě chytl zezadu a snažil se mi dát ruce dolů… Jenže marně.

„Dost, zničíš všechno okolo… celý ostrov!“ řval dokola. Najednou se mi podlomila kolena a já mu vpadla do náruče. Dylan seděl a já mu ležela v klíně. Otevřela jsem oči a hned jsem uviděla ty jeho… Jenže v nich nebylo nic, kromě smutku.

„Nedívej se na mě tak!“

„A jak se mám na tebe koukat, Al. Zničila jsi skoro polovinu ostrova a nebudu se tě ptát, protože už dávno znám odpověď,“ zašeptal.

„Znáš?“ zeptala jsem se.

„Ano, znám. Nevíš, co mezi námi je. Jestli mě miluješ nebo ne. A víš, že pokud ano, tak je to špatně, protože se bojíš, co bude potom následovat,“ řekl smutně.

„Umíš číst myšlenky?“ zeptala jsem se smutně.

„Ne, jen to cítím úplně stejně.“

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Charlieho andílci - 7. kapitola: