Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Charlieho andílci - 5. kapitola

24.07.2011 (17:15) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1760×

EDIT: Článek neprošel korekcí

5. kapitola – Záchrana nebo past?

Nemohla jsem tomu uvěřit. Naletěla jsem. To jsem ty ampulky mohla rovnou dát před sebe, aby si je hned vzali. Nemusela jsem vymýšlet tak složitý plán. Každý den mi vpravovali do těla jed, který vytvořil Dylan. Byla jsem tak otupělá, že jsem ani nevěděla, kdo jsem. Měla jsem pocit, že umírám. Jako by mě sžírala kyselina zaživa. Celé mé tělo bylo zevnitř prázdné. Jediné, co jsem v té chvíli nepotřebovala, byla krev. Cítila jsem, vedle sebe Dylana, ale měl málo energie. To bude asi tím, že přestal brát ty prášky. Stárnul a hodně rychle. Jediné, co by mu pomohlo, je, že by ho přeměnili, což taky udělali. Potřebovali té látky víc a jen on věděl, jak se vyrábí.

Měl ale podmínku. Chtěl se stát upírem. Takže nakonec jsem zůstala v cele úplně sama a jen díky Dylanovi pořád otupělá. Po několika dnech mi začal vpravovat drogu přímo on. Nevím, jestli jsem to rozpoznala správně, ale moc nadšený z toho nebyl. Každým dnem jsem si připadala víc otupělá. Cítila jsem se vyzáblá. Jed, který do mě vpravovali, se postupně stával mou drogou. Byla jsem na něm doslova závislá. Jednou, když jsem se ale pořádně soustředila, otevřela jsem oči. Každým dnem si moje tělo na drogu zvykalo a já začínala být imunní. Musela jsem tedy začít předstírat, že mi není dobře a mít stále zavřené oči, abych se odtud dostala ven. Pokaždé, když odtud Dylan vypadl, jsem vymýšlela plán, jak se odtud dostat.

Cítila jsem pachy různých upírů, začala jsem si je vrývat do paměti a oddělovat si je do určitých kolonek. Stráže, Dylan, pak ten upír, co neznám jeho jméno a potom pach, který jsem nedokázala rozpoznat. Nevím, jestli to byl upír nebo člověk. Určitě ta bytost měla od každého trochu. Poloupír? Možná, ale co chtěl tady? Nevím, jak dlouho jsem tu byla, ale bylo to určitě už několik měsíců. Možná rok, což pro mě bylo přesně ideální. Dylan by totiž už nebyl novorozený, což se mi náramně hodilo. Jednou, když mi Dylan dal ranní dávku a já už v něm necítila žádnou jeho krev, jsem se rozhodla. Musím odtud vypadnout. Otevřela jsem oči a zvedla se. Ohmatala jsem dveře.

„To půjde,“ řekla jsem. Roztrhla si tričko, omotala jsem si ho tak, aby byla ve tvaru podprsenky a šla dozadu. Vystartovala jsem proti dveřím a vykopla je nohou.

„To už je lepší,“ řekla jsem a hned jsem dostala ránu do břicha. Kopla jsem upíra do tváře a skrčila se, protože druhý upír, mě chtěl kopnout. Prvnímu jsem odtrhla ruce i nohy a potom hlavu. Druhý byl trošku větší oříšek. Vzal si silný řetěz a švihal s ním proti mně. Uhýbala jsem, jak to šlo, ale stále měl navrch. Potom mi ho omotal kolem krku a začal mě škrtit. Viděla jsem příležitost, jak se z toho vykroutit. Dala jsem nohu na zeď, která byla přede mnou a stoupala vzhůru, potom jsem udělala skok dozadu a teď jsem to byla já, kdo někoho škrtí. Škubla jsem provazem a tím mu utrhla hlavu. Hodila jsem ostatky do cely, vzala kámen, škrtla s ním o zeď a jiskra zapálila tělo. Nemusela jsem ani zavírat dveře.

„Sbohem,“ řekla jsem a běžela pryč. Slyšela jsem výbuch, ale to už mě netrápilo. Narazila jsem na malý problém, nedokázala jsem najít cestu ven. Po chvilce jsem uviděla, jak někdo ke mně běží. Byl to upír a tvářil se dost naštvaně a drsně. Byl něco jako hora svalů. Tak jo, Alice, použij svoji schopnost. Přiběhl ke mně a nebýt toho, že jsem mu uhnula před pěstí, tak bych už teď byla na zemi. Odhodila jsem ho, zvedla ho za krk a přimáčkla ke zdi.

„Kde je Dylan?“ zeptala jsem se.

„Rovně… pořád rovně,“ lhal.

„Na tohle nemám čas. Kde je Dylan?“ křičela jsem.

„Tady, miláčku,“ řekl, „je krásné vidět tě zase v plné formě.“

„Nápodobně, stařečku,“ řekla jsem, utrhla upírovi hlavu a hodila ho z útesu. Byly jsme v jeskyni? Nejspíš ano.

„Co tím myslíš?“ zeptal se překvapeně.

„Už nejsi novorozený, což znamená, že jsi vůči mně zranitelný,“ řekla jsem a chtěla ho odhodit, jenže na něj to nepůsobilo.

„Jak to?“ zeptala jsem se.

„Mám schopnost,“ přiznal.

„Štít?“ zeptala jsem se.

„Přesně tak, ale slabý… Dokážu zaštítit jen sebe, ale i tak je to supr.“ Na nic jsem nečekala a vrhla se na něho. Kopnul nohu do vzduchu, skrčila jsem se a podtrhla mu nohy. Rychle se zvedl a vrazil mi facku. Vzala jsem ho za ruku a odhodila ho taky dolů. Chytil se skály, udělal salto a stál jen tak tak na cestičce. Vyrazil proti mně. Byla jsem ve slepé uličce. Udělala jsem salto vzad a on proběhl pode mnou.

„Působivé,“ řekl a tleskal.

„Díky,“ řekla jsem. Znovu si razil cestu ke mně. Podrazila jsem mu nohy a kopla ho nohou, kdy byl na zemi, přímo do lebky. Věděla jsem, že dlouho v bezvědomí nebude. Vzala jsem si ho na záda a běžela odtud pryč. Najednou jsem uviděla laboratoř. To přesně potřebuju. V laboratoři jsem našla dvě tašky. Jednu jsem naplnila jeden a druhou tašku jsem naplnila protilátkou. Vzala jsem jednu ampulku, naplnila jí injekci a píchla to Dylanovi.

Teď, když je upír, bude to na něj působit stejně, jako to působilo na mě. Našla jsem v jedné dóze nějakou černou tekutinu. Namočila jsem do ní obě dvě ruce a napsala na zeď vzkaz. Umyla jsem si rychle ruce a podívala se do druhé místnosti, kde byly obrazovky. Vyřídila jsem upíra a kouknula se, jestli je vzduch čistý. U brány asi tucet upírů, dobrá… V tom případě musím vymyslet plán B, ale žádný jsem ale neměla. Ten plán si vymyslím cestou a tak jsem to taky udělala. Hodila jsem si obě tašky přes rameno a Dylana si vzala do náručí.

„Kdybych tě, ty idiote, nepotřebovala, tak bys už dávno hořel.“ Běžela jsem a pak mě něco napadlo, když jsem uviděla sklad plný letadel.

„Mamma mia,“ řekla jsem vesele. Vzala jsem ze skříňky klíčky od helikoptéry, naložila jí taškami a Dylanem a bylo. Pro jistotu jsem mu dala ještě jednu dávku toho jedu, aby nevyváděl a nastartovala tohle zlatíčko. Otevřela jsem svojí schopností vrata a vzletěla. Slyšela jsem rány a tak jsem se kouknula dozadu. Dva upíři přistáli na téhle krásce. Fajn, máte to mít. Přepnula jsem na autopilota a šla dozadu. Otevřela jsem tlačítkem dveře od helikoptéry a schytala kopanec přímo do hlavy. Chytla jsem se rukama tyče, která byla v helikoptéře a kopla upíra do břicha. On mě vzal ale za nohy, když padal a tak jsem padala s ním. Chytla jsem se tyče, která byla pod helikoptérou a jen tak tak vysela. Vyhoupla jsem se a opřela se nohama o druhou tyč, která byla rovnoběžná s tyčí, na které jsem se držela rukama. Pustila jsme ruce a držela se jen za nohy. Vyhoupla jsem se, shodila druhého upíra, který byl v druhém otvoru helikoptéry, a ocitla se uvnitř helikoptéry. Rychle jsem zavřela dveře tlačítkem a oddechla si.

„Tak, to bychom měli,“ řekla jsem a vrátila se zpátky k řízení.

4. kapitola - 6. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Charlieho andílci - 5. kapitola: