Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Changed life! - Prolog

18.12.2010 (19:00) • Caira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1767×

Popravila jsem si vlasy a laškovně našpulila rty natřené temně rudou rtěnkou. Naposled jsem v zrcátku zahlédla doutnající hromádku popela. Byl to jediný důkaz mého předchozího boje s upírem. O jednoho hnusného parazita míň, napadlo mě se škodolibou radostí. Nechala jsem to tam ležet bez dalšího pohledu a rozeběhla jsem se zpět do motelu, kde jsem dočasně bydlela. Jelikož mám běh v genech z obou stran, nemusela jsem se jím vůbec zaobírat. Místo toho jsem svou mysl pustila na chvíli na procházku.

Posledních pět let cestuji po celé Evropě a čistím ji od parazitů. Asi před týdnem jsem se dostala do Londýna. Narazila jsem tady na jejich pach. Okamžitě jsem začala vymýšlet plán, jak je zničit. Byli dva.

Ženu jsem zabila první. Nebylo to těžké. Stačilo, aby ji její partner pustil na chvíli z očí. Vůbec neuměla bojovat. S ním to bylo trochu složitější. Dokonce jsem musela použít svou schopnost přeměňování. To nečekal. Za pár minut bylo po boji.

Kéž bych tu schopnost objevila před matčinou smrtí, pomyslela jsem si sklesle. Vrátila jsem se ve vzpomínkách o pět let zpět.

Šly jsme s mamkou na procházku do lesa. Milovala to tam. Vzpomínala tak na svůj domov a na mého otce, kterého jsem nikdy nepoznala. I když tohle mi nikdy nepřiznala.
Byly jsme už docela hluboko, když se objevil muž v dlouhé šedé kápi. Máma ho evidentně poznala, protože mě skryla za sebe. Vrhnul se po ní a odhodil ji na nejbližší strom. Tehdy jsem zvládla jen vyděšeně zírat. Třes po celém těle jsem přikládala strachu. Nevýhoda pro upíra, domýšlela jsem si zpětně.

Přiklekl si k mamince a těsně před tím, než se jí zakousl do hrdla, něco jí pošeptal. Ona mu plivla do obličeje a vzdorovitě otočila hlavu. On se posměšně usmál a začal jí sát krev. Poslední slova, která jsem od své matky slyšela, mi navždy uvízla v paměti.

„Miluju vás. Vyřiď to Charliemu a Billymu, miláčku.“ Potom vydechla naposled. Moje milovaná maminka. Můj nejbližší člověk. Zemřela. Už tam nebyla. Bylo tam jen prázdné tělo bez duše, která byla právě na cestě do nebe. Moje maminka ani jinam nemohla.

V tom okamžiku mě přemohl nekontrolovatelný smutek a hlavně vztek na tu příšeru. Plakat jsem mohla až potom, nejdřív jsem ho musela zničit. Vrhla jsem se na něj jako člověk, ale tomu se jen přiblble usmál a odhodil mě deset metrů do lesa. Zvedla jsem se upíří rychlostí a rozběhla jsem se znovu, ale v mém těle nekolovat pouze zředěný upíří jed, nýbrž také pradávná kouzelná schopnost. Čím blíže jsem k němu byla, tím se můj vztek stupňoval a třes se zesiloval. Uběhla jsem další krok a mé tělo explodovalo. Místo mě útočila na upíra obrovská vlčice.

Nikdy nezapomenu na upírův měnící se výraz. Úlisný usměv vystřídal nejdříve šok, potom strach a nakonec ukrutná bolest. Trhala jsem ho na malinkaté kousíčky a nemohla jsem přestat.

Až byl roztrhaný na takové kousíčky, že by se nejspíš ani tím svým jedem nedal dohromady, přemohl mě můj smutek kvůli mámě. Nevěděla jsem jak z toho těla a ani jak v něm truchlit. Zaklonila jsem hlavu a zavila na zataženou oblohu, ale nepomáhalo mi to. Byl to takový nával emocí, že jsem se nakonec proměnila zpět v člověka. Ležela jsem nahá na zemi uprostřed lesa, ale bylo mi srdečně jedno, jestli mě tam někdo uvidí. Vyčerpáním jsem usnula.

Ráno po probuzení jsem si vzala máminu bundu, protože moje oblečení bylo roztrhané. S kamennou tváří jsem kusy té příšery zapálila, kdyby se přece jen snažil dát dohromady. Jediné, co jsem si od něj vzala, mimo věčné nenávisti k upírům, byl stříbrný přívěšek s písmenem V.

Potom jsem vzala maminčino tělo do náručí a odnesla jsem ji prozatím k nám domů. Věděla jsem, kde by chtěla být pohřbená, ale netušila jsem, jak ji tam dostat. A pak jsem dostala nápad.

Zavolala jsem svému strýci Charliemu, kterého jsem viděla jen párkrát v životě. Živil se jako právník, vydělával dost. Žil v malém městečku Forks, kdy žije doteď. Je to poloupír, jako byla moje maminka, a má fajn schopnost. Dokáže si měnit podobu, takže může žít na určitém místě jak dlouho chce.

Nikdy jsem nevěděla, proč vlastně maminka z Forks utekla i se mnou, protože strýc může měnit podobu i lidem (a dalším stvořením) kolem sebe, ale nikdy mě to nějak zvlášť nezajímalo. Teď byl nejdůležitější můj plán. Dostat maminku domů.

Jak jsem doufala, poslal mi své soukromé letadlo, kde se nikdo nevyptával na můj náklad. Než jsem doletěla, byl pohřeb zařízený. Sotva jsem vypadla z letadla, vrhla jsem se Charliemu do náruče. Zpočátku byl trochu rozpačitý z mého návalu emocí, ale pak mi objetí vroucně vracel. Byl to v tu chvíli můj jediný příbuzný. Teda, když jsem nepočítala tátu, jehož jsem znala pouze bydliště a jméno. Billy z La Push, protože jinde na světě jsem na měniče nenarazila. Rozhodla jsem se, že ho najdu, ale až poté, co se vypořádám s tolika pijavicemi, s kolika to jen půjde.

I hned po pohřbu jsem se rozloučila s Charliem, který můj lov na upíry nijak zvlášť neschvaloval, ale uvědomil si, že mi ho stejně nevymluví. Donutil mě aspoň slíbit, že mu budu minimálně každý týden volat, s čímž jsem ochotně souhlasila.

Pak jsem se vydala zpět do Evropy na svůj lov. Jednou za čas jsem navštívila Charlieho, ale vždycky to bylo jen na chvíli.

Taky jsem se dozvěděla, co bylo zač to V, které jsem ukradla tomu zmetkovi. Pár upírů mi, těsně před tím než jsem je sprovodila ze světa, ochotně prozradilo, že ten znak patří Italské spodině – upírské královské rodině Volturi. To jsem se ostatně dozvěděla i osobně. Několikrát za mnou poslali ještě pár svých nohsledů. Ze začátku byli jen dva nebo tři a s těmi jsem si v pohodě poradila, ale postupně se ty skupinky začaly zvětšovat a já jsem před nimi raději utíkala, protože jsem se nechtěla nechat neuváženě zabít.

Pomalu jsem se musela vrátit zpět do přítomnosti, protože jsem už dobíhala k motelu. Dovnitř jsem skočila oknem, poněvadž mě nikdo neviděl odcházet a bylo by trochu divné, kdybych se najednou zjevila na recepci.

Podívala jsem se do zrcadla. Z fleku bych mohla jít šlapat chodník, pomyslela jsem si, když jsem se spatřila. Krátké černé vlasy s ofinou přesně po obočí, temně rudé šaty těsně pod zadek, vysoké kozačky do půlky stehen a černá kožená bunda. K tomu všemu téměř černé oči.

Rychle jsem se převlékla. Nebo by se dalo říct, spíš odmaskovala.

Sundala jsem černou paruku, která na světle házela fialové odlesky, a rozpustila jsem si své dlouhé mahagonové vlasy, které se mi vlnily do pasu. Bylo vždycky hrozně těžké, než jsem je nacpala do drdolu pod paruku. Pak jsem sundala ty příšerné boty a shodila to nepohodlné oblečení.

Oblékla jsem si šedé jeany, bílé lodičky na nízkém podpatku, bílé triko s potiskem a černé sako. Do vlasů jsem si dala bílou čelenku. Pohlédla jsem do zrcadla. Vypadala jsem skoro tak sladce jako jahodové lízátko, ale zároveň tak nějak dospěle. Teda skoro. Ještě jsem si musela z obličeje smýt to příšerné líčení. Potom jsem si dala jen řasenku a lesk. Pořád tomu něco chybělo. Moje oči. Vyndala jsem temně černé kontaktní čočky a konečně jsem to byla já.

Nevinná, mladá dívka s dlouhými hnědými vlasy a světlounce modrýma očima, které v určitém světle vypadaly téměř stříbrně. Isabella Camille Black Swan. Dívka, která prošla ztrátou matky, která se jí nezapomenutelně zapsala do nesmrtelného srdce. Dívka, která nikdy nepoznala svého otce, ale to se mělo změnit. Lovu na upíry byl konec. Tedy aspoň v Evropě. Bylo na čase splnit jeden úkol. Vzala jsem telefon a vytočila jsem jediné číslo, které jsem tam měla. Vzal to hned.

„Ano?“ ozvalo se rozespale. Neuvědomila jsem si, kolik je právě teď ve Washingtonu.

„Ahoj Charlie. Mám na tebe prosbu. Mohla bych se k tobě na nějakou dobu nastěhovat?“ vysypala jsem ze sebe hned. Nemám ve zvyku chodit kolem horké kaše.

„Ale jistě, holčičko. Víš, že budu jedině rád, když se ke mně konečně nastěhuješ, i když jen na čas.“

„Děkuji, strýčku. Děkuji za všechno.“

„Nemáš za co. Kdy přiletíš? Vyzvednu tě na letišti.“

„Ani nevím. Objednám si letenku a pak ti dám vědět.“

„Dobře. Za pár hodin se uvidíme.“

„Ahoj.“

„Tak to by bylo,“ řekla jsem si a začala jsem balit. Nebylo to těžké. Měla jsem jen jeden velký a jeden menší kufr. Potom jsem zavolala na letiště a zamluvila jsem si letenku na nejbližší let z Londýna do Seattlu.

Zaposlouchala jsem se do zvuků v okolí. Na recepci bylo slyšet jen klidné oddechování a pravidelný tlukot srdce. Vzala jsem si své věci a šla jsem tam. Položila jsem na pult peníze s nějakým dýškem navíc. Vedle jsem položila klíče od svého pokoje.

Venku byla teplá, letní noc. Přesně taková, jakou byste očekávali na konci srpna, nikoli v polovině září. Vydala jsem k podzemním garážím, které byly asi kilometr od hotelu. Přece jen je tam šance na půjčení nějakého slušného auta větší než na parkovišti před motelem.

Měla jsem štěstí. Pár minut po mé návštěvě veřejné půjčovny jsem si to uháněla k letišti Heathrow, kde na mě čekal přímý let do Seattlu. Auto jsem nechala na letištním parkovišti s tučnou odměnou za půjčení. U přepážky jsem si pouze vyzvedla letenku a za půl hodiny jsem už čekala na start.

Když už letadlo konečně vzlétlo, uvelebila jsem se pohodlně do sedačky, protože jsem před sebou měla velmi dlouhý let. Vzlétli jsme v pět ráno světového času, takže očekávaný přílet do Seattlu by měl být někdy kolem sedmé místního času. Let měl trvat přes devět hodin. Musela jsem si ujasnit, co vlastně chci ve Forks dělat.

V první řadě jsem musela požádat Charlieho, aby mě přihlásil na střední. Vypadala jsem na sedmnáct a bylo by zvláštní, kdybych nechodila do školy. Nechtěla jsem nějak vyčnívat, a proto by nebylo dobré, kdyby se o neteři prominentního právníka vedly nějaké nepěkné klepy.

Pak jsem měla ještě jeden úkol. Chtěla jsem najít otce. Musela jsem mu říct, že má dceru, protože jsem od maminky jednou zjistila, že on o tom nikdy nevěděl. Máma určitě měla své důvody, když byla na živu, ale už se mnou nebyla, a tak jsem ho konečně mohla najít.

Zrovna jsme byli na neznámém místě nad Atlantikem, když jsme se propadla do nevědomí a snila o novém životě.

Autor: Caira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Changed life! - Prolog: