Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Changed life! - 2. kapitola

17.02.2011 (20:30) • Caira • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2186×

Jelikož jsem neměla odpolední vyučování, nasedla jsem do auta a jela domů k Charliemu, připravit se na dnešní odpoledne. Musela jsem přehodnotit svůj názor. Najednou jsem se moc těšila. Nejen na Alice a zbytek rodiny, ale hlavně na další příležitost osladit Edwardovi život.

Pořádně jsem šlápla na plyn, abych se mohla důkladně připravit.

„Bello, už je čas vyrazit,“ volal na mě Charlie ode dveří. Naposledy jsem se prohlédla v zrcadle a zhodnotila jsem se.

Vlasy se mi v přirozených vlnkách kroutily po zádech. Zářivě modré oči, orámované hustými řasami a šedým kouřovým líčením, mi vystupovaly z obličeje. Světle šedý dlouhý top, který jsem využila jako šaty, mi doplňovaly černé legíny a šedé balerínky. Vypadala jsem jako hodná holka.

Náhle jsem se rozpomněla na svůj slib ‚osladit Edwardovi život‘. Zářivě jsem se usmála na dívku v zrcadle. Ta elegantně pohodila ramenem a top jí vytvořil velice sofistikovaný výstřih. Stačí se správně natočit a… Nechala jsem svou myšlenku vyznít do ztracena, protože si Charlie v přízemí odfrkl.

„No jo, už jdu,“ houkla jsem na něj při sbíhání schodů.

Došla jsem až k němu a otočila jsem se kolem své osy.

„Sluší ti to,“ řekl, „ale co ti tak dlouho trvalo?“ Usmál se na mě.

„To bys nepochopil. Holčičí věc,“ zazubila jsem se na něj tentokrát já.

„To máš asi pravdu. Radši pojedeme.“

Jeli jsme společně Astonem. Charlie řídil a já se na pár minut ponořila do svých myšlenek. Cesta ke Cullenům nám netrvala dlouho. Bydleli sice také v lese, avšak na druhé straně od města, takže jsme museli nejprve přejet přes Forks, a pak znovu do lesa, ale s Charlieho stylem jízdy jsme u nich byli za chviličku. Pořádně jsem si jejich dům prohlédla.

Byla to moderně vypadající vilka, obklopená starými stromy. Celá přední stěna byla prosklená. Za domem byla garáž, zajisté přeplněná jejich luxusními auty. Upřímně, nesplňovalo to přesně mé představy o upírském doupěti.

Charlie mi pomohl z auta a společně jsme vyšli ke dveřím. Nejspíš nás slyšeli přijíždět, protože sotva jsme přišli ke schodům vedoucím na verandu, dveře se otevřely a já spatřila poslední členy té upírské rodinky. Byl to mile vypadající blonďák a žena s karamelově hnědými vlasy a mateřským úsměvem. Carlisle a Esme.

„Ráda tě poznávám, Bello. Jsem Esme. Tohle je můj muž Carlisle,“ představila nejprve sebe a potom svého muže, který se vítal s Charliem.

„Těší mě, Esme. Carlisle.“ Otočila jsem se na toho muže a potřásla si s ním rukou. Esme objala Charlieho.

„Moc rád tě poznávám, Bello. Myslím, že bychom měli jít raději dovnitř. Přece jen, tady na verandě není nejlepší místo na povídání.“

„Ano, jistě. Samozřejmě máš pravdu. Prosím, pojďte,“ řekla Esme a uvedla nás do domu. Zevnitř byl snad ještě krásnější než zvenčí.

Velký otevřený prostor laděný do světlých barev, především do bílé a různých odstínů béžové. Celé to bylo velmi světlé. Velký podíl na tom měla asi ta skleněná stěna. Na zdech visely nádherné obrazy. Některé z nich bych dokonce byla schopná pojmenovat. Musely být velmi drahé, protože to nepochybně byly originály. Po celém pokoji pak byly rozmístěné vázy se spoustou květin. Vůně růží, lilií a orchidejí se linula celým domem. Opravdu to byla nádhera.

Když jsem se dost vynadívala na tu nádheru, ne že by mi to trvalo nějak dlouho, zaměřila jsem se na ostatní osoby stojící v místnosti. Rose a Emmett byli u pohovky a usmívali se na mě. Edward stál u zdi vedoucí nejspíš do kuchyně – na co upíři potřebují kuchyni?! – a velmi znuděně zkoumal strop. Alice s Jasperem stáli nejblíže ke mně. Jasper už nebyl tak zachmuřený jako ráno. Myslím, že byl šťastný, že je Alice šťastná. Ta se usmála ještě víc a rozběhla se za mnou. Objaly jsme se.

„Moc ti to sluší, Bells,“ pochválila mě a já se konečně mohla nadechnout.

„Děkuji, Alice. Máte moc krásný dům.“

„To je zásluha Esme. Ona nám vždycky osobně zařizuje všechny domy,“ oznámila mi Alice a já se otočila na Esme. Vzpomněla jsem si, že jí chci za něco poděkovat.

„Máte opravdu skvělý vkus a smysl pro design. Ten pokoj, který jste zařídila, je nádherný. Myslím, že se mi v něm bude dobře bydlet.“ Musela jsem se na ni usmát. Trochu mi připomínala maminku. V duchu jsem si povzdechla.

„Jsem ráda, že se ti líbí, zlatíčko. A prosím, tykej mi. Připadám si moc staře, když mi vykáš.“ Taky se usmála.

Posadili jsme se a po počátečních rozpacích se z toho vyvinulo docela příjemné odpoledne. Esme i Carlisle byli velmi milí a já pomalu přehodnocovala svůj pohled na upíry. Emmett nás bavil svými vtípky a historkami. Edward se tvářil jako u mučení, ale to mi paradoxně ještě víc zvedlo náladu. Zdálo se, že všichni ostatní si mě docela oblíbili.

Bylo zvláštní poslouchat, za jakých okolností byli proměněni. Začínala jsem ke Carlisleovi pociťovat velkou úctu. Byl to sice upír, ale nikdy nevzal život nikomu, kdo by měl jinou možnost.

Soucítila jsem s Esme, když jsem se dozvěděla, že ztratila miminko. U mě to sice bylo opačně, já jsem byla dítě, které ztratilo matku, ale věděla jsem, jak se asi cítila. Litovala jsem Al i Rose. Alice se rodiny zřekla a dala ji do blázince, Rosalie skoro zabil její snoubenec. Kdyby už nebyl mnoho let po smrti, asi bych ho zabila sama.

Postupně se vypovídali všichni a přišla řada na mě. Začala jsem tedy vyprávět, jak jsem s maminkou cestovala po Evropě a jak jsme jednoho dne narazily na toho hajzla. Zaníceně jsem lícila, jak jsem ho roztrhala na malilinkaté kousíčky. Pak jsem vyprávěla o svém cestování a o ničení příšer. Myslím, že ze mě byli trošku vykulení, ale já to ze sebe musela všechno dostat ven. Nakonec jsem jim řekla, proč jsem vlastně tady. Svěřila jsem se jim, že mě Volturiovi pronásledovali, a že jsem potřebovala na chvíli vypadnout z Evropy.

Po skončení mého vypravování všichni seděli jako sochy. Bylo slyšet pouze moje a Charlieho srdce. Ani jsem si nevšimla, že by se pohla, ale v nepostřehnutelném okamžiku u mě byla Alice a objímala mě. Za chvíli se k ní přidala i Rosalie.

Museli jsme asi vypadat docela vtipně, protože se Emmett po chvíli vzpamatoval a začal se smát. Byla jsem mu vděčná. Odlehčil situaci a já se musela taky začít smát. Postupně se k nám všichni přidali a já si připadala konečně doma.

Má radost trvala jen do chvíle, než jsem uslyšela Edwarda odfrknout si. Nejdřív jsem chtěla vyletět jako čert z krabičky, ale nakonec jsem si řekla, že lepší bude zůstat v klidu. Prozatím. Jen počkej, chlapečku. Máme spolu ještě nějaké nevyřízené účty… Tuhle myšlenku jsem však radši nechala pod štítem.

Když se konečně všichni přestali smát, Rose a Al mě pustily, ale zůstaly sedět každá z jedné strany vedle mě. Cítila jsem se v bezpečí. Byl to dávno zapomenutý pocit, přesto velmi příjemný. Všude kolem mě panoval klid, láska a porozumění. Teda skoro všude.

Po chvíli se konverzace opět uvolněně rozběhla a o mém předchozím životě už nepadla ani zmínka. Kluci se vypravili na lov. Charlie si povídal s Carlislem a Esme a já na něm viděla, že by byl hodně nešťastný, kdybych s Cullenovými nevycházela. Alice do mě neustále hustila něco o plánovaných nákupech a Rose jí přikyvovala. Já je ale téměř nevnímala. Větší část mé mysli se zabývala zcela jinou věcí. Pomstou!

Vůbec jsem netušila, co nebo jak bych měla Edwardovi udělat. Malý hlásek v pozadí mé mysli sice šeptal, že mi přece nic tak hrozného neudělal, ale větší část, tvořená mou výbušnou povahou a sebeúctou, ho zatlačila do pozadí a vymýšlela vhodný plán. A pak to konečně přišlo. Téměř jako blesk z čistého nebe. To je ono! blesklo mi hlavou.

„Alice, ehm, kde bych našla toaletu?“

„Po schodech nahoru a potom vpravo, druhé dveře vlevo,“ odpověděla s úsměvem.

Omluvila jsem se všem a odešla jsem nahoru. Pochopitelně, že jsem onu inkriminovanou místnost vůbec navštívit nepotřebovala. Místo toho jsem se vydala přímo k největšímu zdroji Edwardova pachu. Zdálo se, že by to mohly být poslední dveře na konci chodby. Přišla jsem k nim a otevřela je. Bingo! Od toho okamžiku jsem musela jednat rychle, aby nikdo nepobral nějaké podezření. Dost velký průšvih bude, až na to přijde Edward.

Vešla jsem do pokoje a pořádně se rozhlédla. Vlastně to měl docela pěkně zařízené. Stěna naproti dveřím byla celá prosklená. Nalevo od ní byla knihovna zabírajíc celou další stěnu a pohovka natočená k obrovské hifi věži. Napravo od prosklené stěny pak byla další knihovna zabírající celou stěnu, jen nebyla zaplněná knihami, nýbrž CD a několika vinylovými deskami. To byl můj cíl.

Se zájmem jsem si prohlížela jeho sbírku. Nepochybně tam měl spoustu kousků velké finanční i citové hodnoty. Co by se asi stalo, kdyby nějaká Edwardova kamarádka utrpěla trvalé poškození? Své vlastní otázce jsem se jen ušklíbla. S přehnanou opatrností jsem jednu desku vytáhla z obalu. Ten byl hodně opotřebovaný a mně napadlo, že to asi bude jedna z Edwardových oblíbených. Jedním nehtem jsem zkusmo jemně rýpla do okraje desky. Zanechal tam zřetelnou stopu. Výborně! Pustila jsem se do vzkazu.

Mílý Edí,
máš moc pěkný pokoj. Tvoje knihovna i sbírka hudby mě uchvátila. Nechtěl bys mi o ní někdy popovídat? No, třeba se někdy dočkám. Teď bych ti chtěla sdělit ještě něco.
Nikdy si nezahrávej s Isabellou Camille Swan Black! Nemusel bys dopadnout nejlíp. Věř mi. Ti, kteří to zkoušeli, už ti rady nemohou poskytnout.
No, to bude všechno. Měj se hezky.

Tvoje kamarádka Bellinka

P.S. Doufám, žes tu desku neměl nějak rád.

Tak to by bylo. Jakože jsem si došla na záchod, a poté jsem se vrátila dolů. Celý můj malý incident v Edwardově pokoji proběhl upíří rychlostí, takže se nikdo nevyptával, kde jsem tak dlouho byla.

Alice se na mě ušklíbla, jakmile jsem se usadila na pohovku, a já věděla, že mě viděla. Usmála jsem se na ni a udělala jsem psí očka. Rose nás nechápavě pozorovala.

„Neboj, brzo pochopíš,“ šeptla jí Alice. Usmála jsem se a znovu jsme se pustily do plánování nákupů.

Zanedlouho nastal čas jít domů. S Al a Rose jsme se nakonec dohodly na pátku. Dokonce mi nabídly, abych u nich přespala. S radostí jsem přijala. Všichni jsme se rozloučili a poobjímali. Nakonec jsme já a Charlie nasedli do auta a vyrazili jsme vstříc domovu.

„Tak co? Nebylo to tak hrozné, ne?“ zeptal se Charlie dost daleko od Cullenovic domu.

„Asi ne,“ přiznala jsem nakonec.

„Mám nápad. Co kdybychom si v sobotu udělali výlet do rezervace? Tvoje máma to tam měla moc ráda.“

„Tak j-jo,“ vykoktala jsem. Tiše jsem doufala, že si Charlie nevšiml mého počátečního šoku.

„Pokud nechceš, tak nemusíme-“ snažil se to rychle zamluvit, ale já ho zadržela.

„Špatně jsi to pochopil, strýčku. Pojedu tam moc ráda. Jen jsi mě překvapil. Máma mi o tom místě mnoho vyprávěla. Moc se těším.“ Usmála jsem se.

„To jsem rád. Chci ti tam toho hodně ukázat. Pláže, útesy a samozřejmě mé a máminy staré přátele.“

„Koho například?“ zeptala jsem se zvědavě. Kéž bych tu otázku nikdy nevyslovila.

„Harryho a Sue Clearwaterovi, Quila Atearu a Billyho Blacka.“ V tu chvíli jsem ztuhla.

Autor: Caira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Changed life! - 2. kapitola: