Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta ke slávě nebo Cesta ke Dnu - 4. kapitola

13.04.2010 (12:00) • 1NATALYYY1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2329×

Odhodlaně jsem přišla ke dveřím, zhluboka jsem se nadechla a zaklepala.

Chvíli jsem čekala, ale potom mi otevřel krásnej kluk, měl krásné bronzové vlasy a vypracovanou postavu.

„Dobrý večer co si přejete?“ Když mám ty brýle a to všechno, asi nepoznal, že jsem stejně stará jako on.

„Ahoj, no nerada obtěžuju, já... no, před Vámi tady bydlel takový strašně velký, jako myslím vysoký, svalnatý kluk. Jmenoval se Emmett. Nevíš, kde by tak náhodou mohl být?“ Už jsem si sundala brýle.

„No náhodou to vím, pořád tady bydlí.“ Spadl mi kámen ze srdce.

„No a nemohl by si mi ho zavolat?“

„No nevím jestli ho teď nebudu rušit, byl by potom hodně naštvaný.“ Co asi dělá??

„Prosím zavolej ho, v tomhle případě ti zaručuju, že naštvanej vážně nebude i kdyby nevím co dělal.“ A ukázala jsem uvozovky…

„Dobře, ale když tak je to na tebe.“ Krásně se na mě usmál… a já na něj.

„Jo, pojď dál, venku je zima,“ řekl zdvořile.

Když jsem vešla dovnitř, všimla jsem si, že to tady vypadá úplně jinak než vypadalo. Asi tady už Emmett s někým bydlí, teda spíš určitě, protože mi byl otevřít úplně cizí kluk, teda upír.

Když jsem přišla do obýváku, stálo tam sedm upírů, a uprostřed stál můj bratr.

Díval se na mě s překvapením, okamžitě jsem mu vběhla do náruče a spustila.

„Emmette prosím prosím prosím odpusť mi to, já jsem byla blbá puberťačka, ničeho jsem si nevážila, ale teď už vím že na světě není nic důležitějšího než ty. Prosím promiň mi to.“

Ale Emmett nijak nereagoval ani mě neobjal rychle jsem ho teda pustila a vytryskly mi slzy z očí.

„Aha takže už mi to nikdy neodpustíš. No já se ti vlastně ani nedivím, řekla jsem ti, že tě už v životě nechci vidět, a že tě nenávidím. No tak já asi půjdu. Vypadá to, že máš novou rodinu a si s ní šťastný, tak já ti to nebudu kazit. Jo a mimochodem, hodně štěstí k narozeninám.“ Pořád jsem strašně brečela a opět si brala svoje věci a šla směrem ke dveřím, když jsem zaslechla…

„Vůbec si se nezměnila, zase si myslíš že bych tě někdy nemohl mít rád, ale ty moc dobře víš, jak tě miluju.“

Úsměv se mi rozzářil na tváři a vběhla jsem Emmettovi znovu do náruče, on mě objal těma jeho svalnatýma rukama.

„Já jsem ten nejšťastnější upír na světe, já už tě v životě nikam nepustím nikdy, já tě miluju moc moc samozřejmě víš jak.“

„Já tebe taky a už nikdy ti neřeknu to, co sem řekla. Už v životě tě neopustím.“

Jenže někdo si odkašlal…

„Aha no tak to je úžasný Emmette, víš jak tě miluju a ty mě teď necháš kvůli nijaké holce a k tomu ještě lidské, to jsem si od tebe vážně nezasloužila.“

Nevím kdo to byl, ale podle tváří ostatních to vypadá, že si všichni myslí, že jsem Emmettova holka.

„Tak to byl vážně velký podraz Emmette,“ řekl naštvaně ten kluk, co mi otevíral dveře.

„Počkat, ale to není tak jak si myslíte, já vám to vysvětlím.“ No tak to je teda pěkný trapas.

„Tohle není moje holka!!“

„Jo a kdo teda, když ji říkáš jak ji miluješ a že ji už v životě neopustíš!!“ Slova se chytila drobounká holka, stejně stará jako já. No teda tak vypadala - doopravdy je určitě o hodně starší.

„Tohle je Isabella.“

Jen jsem si odkašlala, aby to napravil.

„Teda pardon Bella.“

„A to snad mění situaci?“ Zeptala se blondýnka podrážděně.

„Bella není moje holka ani nic jinýho, Bella je moje sestra.“ Všichni na mně začali zírat jako na Panenku Mariu.

„Cože, tak to je teda pěkná blbost,“ řekla zase ta Blondýnka. Asi je trochu namyšlená, jak jsem asi pochopila tak Emmettova holka.

„To teda není, Emmett je můj bratr, nevidíte tu podobu a je, nebo aspoň byl, tady můj pokoj, a Emmett má určitě fotky jestli nevěříte!“

„Pokoj, aha tak to je ta zamčená místonst kam nám zakazuješ chodit,“ řekla zamyšlěně ta drobná dívka.

„Jo já jsem o tom nechtěl mluvit, Bella mi strašně chyběla a vždy když jsem na ni pomyslel, tak jsem se utápěl ve vzpomínkám a nesnesl bych vaše lítostivý pohledy.“

„No tak to by jsme měli. Bylo to šťastné rodinné setkání a jak dlouho se hodláš zdržet?“ Vyjela na mě opět ta peroxidová Barbie.

„Cože Rose? To nemyslíš vážně, je to moje sestra, ta tady snad může být jak dlouho chce a kdy chce!!“

„No moje věc to není, zeptej se tady rodiny…“  A to slovo rodina zdůraznila a podívala se na mě.

No jak jsem viděla reakci ostatních, tak nebyli moc nadšení.

Tak jsem se zapojila do debaty.

„No vidím, že tady asi nikdo není rád že jsem přišla, ale uklidním Vás, nezdržím se dlouho, musím se vrátit zpátky do LA, mám tam spoustu práce.“

„Šlapat chodník?“ zašeptala potichu ta drobná dívka, ale slyšela jsem jí.

„Alice!! Co to mám být!?!“ zařval Emmet.

No nechtěla jsem tam stát jak solnej sloup, tak jsem se do toho pustila.

„Neboj šlapat chodník určitě nehodlám, to bych konec konců mohla dělat i tady a nemusela bych se stěhovat do LA!“

„A co jinýho ty by si svedla ?“ řekla naštvaně.

„Představ si to, že hodně. Co jsem přijela do Ameriky byla ze mě nula a ano jak říkáš musela jsem občas tancovat v nijakých smradlavých pajzlech, abych si vydělala aspoň na živobytí. Dělala jsem různý práce od prodavačky cédéček až po již zmiňované štětky, ale dostala jsem se hodně vysoko na to, aby si mě tady urážela!! Co ty si v životě dosáhla, najít si lásku svýho života a opakovat střední od roku 1,2,3 do roku nevím kolik?“

„Zaprvé mě tady nikdo nebude urážet a zadruhé, jestli pro tebe láska na celý život nebo věčnost neznamená nic, tak to si ubohá,“ řekla výtězně.

„Jak jinak, ty se totiž ničím jiným zaobírat nemusíš, ty máš peněz až nad hlavu a nemusíš při tom hnout prstem. Za to já jsem musel dělat rukama, abych dostala blbých pár dolarů na hodinu!!“

„Musela? Copak teď už nemusíš, nebo si dojela jen aby tě bratříček zasponzoroval??“

„Hej!! Tak dost už vy dvě, Bella přijela jen na návštěvu za svým bratrem, a ty se tady hned začneš hádat, co to do tebe vjelo Alice!!??!!“ řekl jakýsi blonďák.

„Doufám, že jen na návštěvu?“ oznámila namyšleně Rose, jak už jsem zjistila.

„Neboj dlouho se nezdržím!!!“ Bylo mi trochu líto, že jsem si je hned takhle rozhádala, ale oni si začali.

Najednou jsem si všimla, že jsme tady sami já a Emmett.

„Hele Emme promiň jestli jsem ti teď udělala nějaký problémy v rodině, ale vůbec jsem to netušila, že tady s někým jsi…“

„Ale prosim tě, kvůli tobě určitě problémy mít nebudu.“

„Já Tě mám tak ráda a mám pro tebe i dárek k narozkám!!“

„No Vážně a co to je? Víš co já mám nápad. Ať se mám na co těšit, tak mi ten dárek dáš až zítra, budu mít oslavu narozenin dobře??“

„Dobře už se těším.“

„Pokud vím, tak tu oslavu narozenin pořádám já, a je jenom pro zváné.“ Ta si nedá pokoj.

„Alice!!! Už dost, je to snad moje oslava narozenin!!“

„No jak myslíš, ale když tam bude ona, tak semnou a s Rose nepočítej.“

„Ale..“

„Ale co?“

„Emmette kašli na to, já se obejdu bez té tvé oslavy narozenin.“

„Jo a prosím tě, je tady ještě můj pokoj nebo si z něho tady slečna udělala šatnu?“

„Jo je.“ Sundal si klíček z krku a podal mi ho.

„A ještě jednou se omluvám za mou rodinu. Nevěděl jsem, že jim budeš tak vadit, ale jsem moc rád, že jsi přišla.“

„Já taky Emmette. Tak dobrou, nebudu Vás už dneska rušit.“ Objali jsme se a já jsem se vydala do mého království.

3. kapitola / shrnutí / 5. kapitola

Autor: 1NATALYYY1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta ke slávě nebo Cesta ke Dnu - 4. kapitola: