Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta ke konci - 9. kapitola

08.02.2010 (10:00) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1220×

9. kapitola – Výjimka potvrzuje pravidlo

Edward na mě nechápavě zíral. V jeho očích byl znát údiv. Bála jsem se, co tomu řekne. Popravdě jsem ani já sama nevěděla, co bych na to měla říct. Tohle přece nebylo možné, nebo snad ano? Nikdo neříkal, že by si i upíři měli radši pořídit kondom. Byli jsme snad úplně první pár, kterému se tohle podařilo? Fajn, hned je mi o něco lépe…

„Edwarde, já… nechápu to, nevím jak je to možné,“ mumlala jsem si spíš pro sebe. Edward nedával najevo žádné konkrétní pocity, tvář měl dočista kamennou, zbavenou veškerých emocí. Po chvíli mi však pohlédl do očí a oba nás stáhl na okraj postele, kde si mě posadil vedle sebe a s tázavým pohledem se zeptal:

„Proč si myslíš, že to tak je?“ jeho slova mě udivila, čekala jsem buď radost, nebo zlost, ale na takovéhle otázky jsem nebyla připravená.

„Já, já nevím… od rána mi je špatně, nemám chuť na věci, které jsem předtím zbožňovala a pokud dobře počítám, zpozdila se mi menstruace. A navíc… Alice už volala, že to ví. Viděla to. Musí to tak být, Edwarde. Já to sama nechápu, ale už to tak bude,“ odpověděla jsem mu roztřeseným hlasem a do očí se mi pomalu hrnuly horké slzy. Měla jsem z toho všeho divný pocit.

„Ale upíři nemohou počít dítě,“ oponoval mi. Stále tomu nechtěl uvěřit. Chápala jsem ho, ale přesto mě jeho chování zraňovalo. I za tu kratinkou dobu, kdy to vím, jsem k tomu dítěti uvnitř mě cítila určitý cit. Velmi hluboký cit. Až později mi došlo, že to je mateřská láska.

„Upíři mezi sebou možná ne, ale co člověk a upír? Edwarde, já tomu nerozumím stejně jako ty, ale snažně tě prosím, zamysli se nad tím.“ Edward se zamyslel. Vlastně byl zamyšlený už od telefonátu s Alice. Z jeho výrazu bylo poznat, jak mu to v hlavě šrotuje. Svraštěné obočí se stávalo stále svraštěnějším z toho, jak Edward stále nenacházel logické vysvětlení. Užíralo mě, že nevím, co si o tom doopravdy myslí. Užíralo mě, že nevím, jestli to dítě chce, nebo ne.

Po chvíli zvedl telefon a mně bylo jasné, komu volá.

„Carlisle?“ promluvil k telefonu. Můj obyčejný lidský sluch mi nedovoloval poslouchat, co mu Carlisle říká, a proto jsem se k Edwardovi přiblížila, objala ho a pak už jen poslouchala, co si o tom myslí Carlisle.

„Edwarde! Ach Edwarde! Měli jsme o vás strach! Alice je celá nesvá z toho, že Bella je prý těhotná! Je to pravda?“

„To jsem právě potřeboval zjistit od tebe. Je to vůbec možné?“

„Je pravda, že i nás to velice překvapilo, ale když se nad tím zamyslím, nezbývá mi, než tomu věřit. Výjimka potvrzuje pravidlo. Možná, že člověk s upírem jsou schopni počít dítě.“ Carlislův hlas zněl zamyšleně, ale také nadšeně.

„Co máme dělat? Nemůže to Bellu nějak ohrozit?“ ptal se Edward se svým typickým ochranitelským tónem.

„Zatím ti nemůžu nic říct, uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Ale rozhodně by bylo nejlepší, kdybych vás měl doma.“

„Samozřejmě, okamžitě se vrátíme. Měj se.“ Rozloučil se Edward a zaklapl telefon. S obavami jsem mu pohlédla do jeho nejisté tváře a čekala. Edward mě pohladil po tváři a políbil na čelo. Ale stále nic neříkal. Poté se ode mě odtáhl a šel balit věci. Příliš toho na práci neměl, protože ze včerejška jsme toho nestihli tolik vybalit. Pozorovala jsem ho se značně zmučeným pohledem a snažila jsem se potlačit proudy slz, které by se nejraději vydraly na povrch a brázdily mou tvář. Edward se stále nijak nevyjadřoval, neřekl ani že ho to těší, ani že se mu to nelíbí. A z toho jsem já dokázala vyčarovat jediný závěr – nechce to.

Když Edward naskládal zpět do kufrů všechno naše oblečení, které bylo nutno zapakovat, posbíral kufry a táhl je před chatu. Přitom celou dobu stále jen mlčel. Myslela jsem, že zešílím. Mlčky jsem ho následovala a tichá jako myška si nasedla do auta, kterým nás sem Edward minulou noc dovezlo. Naposledy jsem si prohlédla překrásné okolí a v mé mysli se rýsovaly nenaplněné touhy, kterým bylo toto místo původně určeno.

Za celou dobu naší cesty na letiště nevypadlo ani z jednoho z nás žádné slovíčko. Edward předstíral, že se soustředí na jízdu, a já zase, že spím. Ale věděla jsem, že ani jedno, ani druhé, nebyla ve skutečnosti pravda. Každý jsme byli ponořeni ve vlastních myšlenkách. Ty mé se zmítaly kolem jediného tématu – dítěte, které jsem opravdu chtěla, které bylo moje se vším všudy už od samého počátku a samozřejmě kolem tichého Edwarda, o jehož myšlenkách jsem si mohla nechat zdát. Kamenná maska na jeho obličeji mi dávala najevo, že se o tom nechce bavit, nebo to nedokáže. Vlastně to bylo jedno, protože já byla přesvědčená, že on o žádné miminko nestojí.

Dojeli jsme až na letiště, kde jsme zjistili, že budeme muset skoro celé odpoledne čekat, než nám poletí letadlo. To naši náladu samozřejmě nezlepšilo a na nás obou to bylo jasně znát. Když už jsem nevydržela jen tak sedět a plkat, obořila jsem se na mého manžela:

„Edwarde, tak už kruci něco řekni! Ty si ani nedovedeš představit, jak je strašné jen plkat a čekat, až se tvůj novomanžel laskavě vyjádří k věci! Víš, pro tebe to skoro nic neznamená, můžeš klidně odejít a nic se ti nestane, ale ve mně to dítě roste, je mou součástí a já budu jeho matka, ať už s tebou nebo bez tebe!“ Pustila jsem se do něj, a snaha zadržet slzy byla náhle pryč. Jednou rukou jsem si objala svoje bříško, zatím stejně ploché jako předtím, a druhou rukou jsem si utírala slzy, stékající mi po rudých tvářích. Edwarda to značně vyděsilo. V očích měl zmatek a smutek, že mi ubližuje svým mlčením. Přitáhl si mě k sobě a pevně mě objal. Jeho ruce mě hladily po vlasech a já mu plakala na rameno.

„Ššššš, to bude dobré…“ konejšil mě svým nejlaskavějším tónem hlasu. Ale to mi nepomáhalo. Chtěla jsem znát jeho názor. A on to moc dobře věděl.

„Bello, ničeho se neboj, neopustil bych tě nikdy v životě. Nedokázal bych bez tebe žít. A moc se omlouvám, za to, že nekomunikuji, jen si to nějak snažím poskládat v hlavě.“

„Ale ty to dítě nechceš!“ obvinila jsem ho a jeho tričko zalila dalším přívalem slz.

„Cože?“ ptal se nechápavě.

„Od rána, kdy jsme se to dozvěděli, jsi na to vůbec nic neřekl. Chápu, že je to něco nového, ale je to především NAŠE dítě a ty jsi ani neprojevil žádný zájem a vlastně ani nezájem. Tak co si mám pak myslet?“

„Bello, lásko, jak bych mohl to dítě nechtít? Jak už jsem řekl, nikdy bych tě neopustil a to ani v případě, že bychom spolu měli mít deset dětí! Ani si nedovedeš představit, jak jsem šťastný. Kdybych mohl, tak budu skákat po celém letišti a řvát to na všechny strany. Ale taky si uvědomuju, co to obnáší. Vždyť my budeme rodiče, Bello! A proto jsem tak zamlklý. Já… já nevím, jestli budu dobrý táta…“ Nestačila jsem vycházet z údivu. Tak on si nevěřil? On?! Nejdokonalejší muž světa?! Navzdory okolnostem jsem se musela smát.

„Edwarde, to snad nemyslíš vážně! Už zase o sobě pochybuješ?“ Slzy a vzlyky nade mnou ztratily svou moc a já se konečně cítila zase v pohodě. Chtěl mě. Chtěl nás oba. Budeme rodina! Edward se ke mně přidal a usmíval se spolu se mnou. Pak se ke mně naklonil a dlouze mě políbil. Svou ruku poté přesunul k mému klínu a uchopil tu mou, stále objímající mé bříško. Věděli jsme, že ten mrňous ve mně se zatím ani zdaleka nepodobá žádnému dítěti, ale i tak jsme se oba dva cítili skvěle. Pohlédli jsme si do očí a zaklesli se do sebe pohledem. Tahle chvíle byla natolik kouzelná, dojemná a krásná, že mi už ani nebylo líto naší malé chatky, kterou jsme skoro vlastně ani nestihli patřičně využít. Náš pohled plný lásky nám to všechno vynahradil. Tuhle chvíli zkrátka nemohlo nic pokazit.

„Nemáte náhodou někdo kapesník? Myslím, že se asi brzo rozteču!“ Za námi se ozval neznámý hlas a Edward najednou na místě strnul a ani se neodvažoval pohlédnout na toho blbečka, který nás vyrušil. Jenže všechno možná není tak, jak se zdá…

„Felixi…“ pronesl Edward tiše skrz zaťaté zuby.

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta ke konci - 9. kapitola: