Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta ke konci - 7. kapitola

13.01.2010 (15:45) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1256×

7. kapitola – Cestovní horečka

Cítila jsem teplé sluneční paprsky na svých tvářích. Cítila jsem, jak mi Edward jemně přejíždí rukou po paži. Cítila jsem hebkost hedvábné přikrývky na mém nahém těle. Cítila jsem se skvěle. Oči jsem měla stále zavřené, ale už jsem nespala. Jen tak jsem ležela v té pohodlné posteli, vedle toho nejúžasnější muže této planety, vedle mého manžela. Užívala jsem si pocit volnosti a svázanosti zároveň, protože ačkoliv jsem byla svázaná svazkem manželským s Edwardem, cítila jsem se tak uvolněně jako nikdy dřív.

Pomalu jsem se obrátila čelem k Edwardovi, který samozřejmě vůbec nespal, a přitulila jsem se k němu blíž.

„Dobré ráno, paní Cullenová.“ Pozdravil mě a vykouzlil na svých rtech ten nejdokonalejší úsměv, jaký jsem kdy viděla. „Jak se vám spalo?“

„Jako v oblacích.“ Přivřela jsem víčka a snažila jsem se vybavit si všechny detaily z předešlé noci. „Děkuji, Edwarde, děkuji, ani nevíš, jak moc to pro mne znamená, bylo to báječné, pouhými slovy nepopsatelné.“

Edward se blaženě usmál, políbil mne a nasál vůni mých vlasů. „Ne, to já tobě děkuji. Za všechno. Nejen za včerejší noc. Miluji tě.“ Neodolala jsem mu a musela ho znovu políbit. Teď se mi už nebude bránit, tak jako dřív, pomyslela jsem si. A byla to pravda. Edward konečně pochopil, že nemá cenu hrát si na opatrné. Rukou zajel pod deku a hladil mne po křivkách mého těla. Už zase jsem se celá třásla blahem.

Na dveře našeho pokoje najednou kdosi zaklepal, a my byli nuceni v naší činnosti ustat. Ani jednomu z nás se nechtělo, ale člověk za dveřmi se nedal odbýt. Edward si natáhl kalhoty a přehodil přes sebe košili a pootevřel dveře. Já jsem se choulila pod peřinou a byla jsem zvědavá, co nám kdo chce.

„Dobrý den. Vy budete pan Cullen, že?“ ozval se hlas muže za dveřmi.

„Ano, to jsem já, potřebujete něco?“

„Mám tu pro vás vzkaz od vaší sestry. Prý, pokud budete nadále pokračovat ve vaší činnosti, kterou jste prováděli před tím, než jsem vás vyrušil, za což se vážně omlouvám, nestihnete váš let.“ Musela jsem vyprsknout smíchy, poslíček ze sebe slova chrlil tak rychle, až mu skoro nebylo rozumět, ale přesto jsme s Edwardem oba věděli, o co jde.

„Aha, děkuji, to je vše?“ zeptal se Edward a dělalo mu velé potíže také se nerozesmát.

„Ano, to je vše. Na shledanou.“ Poslíček zase odcupital a my s Edwardem jsme znovu vybuchli v další salvě smíchu.

„Alice!“ řekli jsme oba zaráz.

„Jen mi trochu uniká, o jakém letu to mluvil, Edwarde,“ zvážněla jsem. Nikam jsme letět neměli, nebo jsem o tom já aspoň nebyla informována.

„Překvapení.“ Řekl prostě a hledal zbytek svého oblečení.

„Jaké překvapení?“ vyptávala jsem se zvědavě. Popravdě řečeno, překvapení jsem neměla moc ráda.

„Svatební cesta. Úplně jsi na ni zapomněla, a proto jsem ji naplánoval já. Doufám, že se nezlobíš.“

„Svatební cesta?! A kam?“ ptala jsem se zděšeně. Edward mě vážně dost překvapil a já zatím nedokázala určit, jestli dobře, nebo špatně. S žádným cestováním jsem absolutně vůbec nepočítala. Neměla jsem sbaleno, nikdo o tom nevěděl,…

„Už jsem řekl, že to je překvapení, tak se nech překvapit. Neboj, o všechno jsem se postaral. Věci ti zabalila Alice a Charlie i Renné o tom vědí,“ pověděl, jako by mi snad dokázala číst myšlenky, i když jsem věděla, že je to nemožné. Počáteční šok mezitím vystřídal pocit zvědavosti. Jestliže svatební cestu naplánoval Edward, pak to bude určitě stát za to. Začala jsem horečně přemýšlet, kam by nás tak mohl vzít. Ale nic dost dokonalého a velkolepého mě nenapadalo. Radši jsem se vysoukala z postele a šla přímko do koupelny.

Umyla jsem se, učesala, lehce nalíčila, prostě každodenní normálka. Ale něco v tom dnes přeci jen bylo jiného. Dnes už jsem byla paní, paní Cullenová. Vdaná žena s tím nejúžasnějším manželem, jakého kdy mohla mít. A najednou mi zase bylo všechno jedno. Už mě nezajímala naše tajemná svatební cesta, hlavní bylo, že tam budu s Edwardem, s mým vyvoleným.

S úsměvem od ucha k uchu jsem zase vyšla z koupelny a v cukuletu se oblékla. Nejradši bych se s Edwardem celý den jen tak mazlila v posteli, ale tušila jsem, že toho se snad dosyta nabažím později, a proto jsem neotálela a co nejrychleji si sbalila všechny věci, které jsem měla v hotelu. Edward už byl hotový a se zájmem sledoval mé počínání. Nemluvili jsme, stačili nám pohledy a úsměvy.

Jen co jsme se dostali ven z hotelu, nasedli jsme do auta a rychlostí blesku ujížděli kamsi do dáli. Po chvíli jsem si všimla, že jedeme směrem na letiště. Edward mi nedovolil dívat se na letišti na velkou tabuli příletů a odletů letadel, abych nepoznala, kam máme namířeno. Ale ono to bylo stejně jedno, protože jen co naše první letadlo bezpečně přistálo, pospíchali jsme k dalšímu letadlu. A po druhé úspěšné cestě letadlem jsme ještě pořád nebyli na místě.

Edward mě dovedl až k pobřeží, kde kotvila nádherná a luxusní jachta. Na nic nečekal a nastoupil do ní, já jsem zmateně pořád stála u břehu.

„Bello, pojď, tohle je má vlastní loď. Za chvíli už tam budeme.“ Sdělil mi a já jsem poslušně nasedla do jachty. Teď jsem byla ještě zmatenější než předtím. Edward nastartoval a loď se začala velmi rychle vzdalovat od břehu. Za pár minut jsme se nacházeli na pustém širém moři a okolo nás nebylo nic než voda, spousta vody. Edward si svou zběsilou jízdu jako vždy užíval a já začala přemýšlet, jestli náhodou nemám mořskou nemoc.

Nejspíš jsem musela usnout, protože jsem kolem sebe najednou ucítila chladné paže. Otevřela jsem oči a zjistila, že už je tma. A opět jsme byli na pevné zemi. Kvůli černočerné tmě jsem toho moc neviděla, ale byla jsem příliš unavená na to, aby mi to vadilo. Ze všeho nejvíc jsem teď chtěla být na blízku Edwardovi.

„Jsme na místě, lásko,“ sdělil mi a nesl mne do nějakého domu. Pevně jsem se tiskla k Edwardově hrudi a vdechovala jeho vůni. Uvnitř jsme prošli několika pokoji, než mě Edward položil na měkkou postel a sám si lehl vedle mě. Byla jsem tolik šťastná a … tolik unavená. To dlouhé cestování mi dalo zabrat. Snažila jsem se to co nejvíc potlačit, ale bolest v břiše, která se vracela spolu s únavou byla stále silnější.

„Asi jsi dost vyčerpaná, že? Tak si odpočiň, lásko.Budu tu s tebou. Miluju tě.“ To bylo to poslední, co si pamatuji, než jsem opravdu tvrdě usnula. Vyčerpání mne úplně pohotilo na slušných 18 hodin. Když jsem se později probudila, nemohla jsem uvěřit, že jsem spala tak dlouho. Hned, jak jsem se probrala, chtěla jsem vidět okolí, chtěla jsem se dozvědět, kde to jsme. Edward mne chytl za ruku a vyšli jsme společně ven.

Ten pohled byl nádherný a nezapomenutelný. Navždy ho budu mít uchovaný ve své paměti. Přede mnou se třpytilo azurové moře, nad ním bylo vyhouplé Slunce a hřálo ostošest. Na chvíli jsem zaváhala, protože Edward se tu producíroval bez jakýchkoliv obav, ale pak mě napadlo, že tu nejspíš budeme úplně sami.

„Edwarde, to je nádhera! Je to dokonalé! Kde to jsme?“ptala jsem se dychtivě.

„Tohle je ostrov Esme. Carlisle jí ho kdysi daroval a ona nám ho pro naši svatební cestu propůjčila. Nádhera viď? Doufal jsem, že se ti tu bude líbit. Jsme tu sami, tedy pokud nepočítám zvířata.“ Zachichotal se. „Nechceš si jít zaplavat?“

„To bych moc ráda!“ usmála jsem se na něj a pověsila se mu kolem krku, přičemž jsem svoje rty přitiskla na ty jeho. Když jsem byla s ním, sama na ostrově daleko od lidí, svět byl náhle dokonalý. Mohla bych takhle žít věčně. Hmm – věčně, to mi připomíná, že já věčnost bohužel rozhodně nemám, že nemám ani dalších pár let. Uvědomila jsem si, že musím žít přítomností, a já chtěla zrovna teď být Edwardovi co neblíže, až na kůži…

Na ostrově Esme jsme strávili ty nejhezčí společné chvilky. Ve dne jsme chodili na procházky, koupali jsme se v moři a dělali si pikniky na pláži, a v noci ukojovali naše touhy a potřeby, ano, noci byly plné vášně a divokosti. Nic lepšího jsem si nemohla přát. Vše bylo tak, jak to má být. A když přišel čas odjezdu, jen těžko jsem se s ostrovem loučila. Ale nic jiného mi nezbylo, a my se museli vrátit do reality.

Následovala další zdlouhavá cesta, ale tentokrát mi to nevadilo tak jako poprvé. Už v letištní hale, když jsme dorazili domů, na nás čekal uvítací výbor v podání všech Cullenových a Charlieho. Celý den jsme pak s Edwardem neměli ani chvilku pro sebe a já jen sladce vzpomínala, jak úžasné to bylo, když jsme byli sami na ostrově Esme.

Až večer, když jsem se uládala ke spánku v Edwardově pokoji, mohli jsme si konečně užívat jen sami sebe.

„Edwrade, ještě jednou ti děkuji, celé to bylo nádherné a úžasné. Obyčejnými slovy to neumím popsat,“ řekla jsem a přitulila se k němu.

„I já tobě děkuji, dala jsi mi vše, po čem jsem kdy toužil a mnohem víc.“

„Víš, vlastně jsem s tebou chtěla ještě něco probrat.“ Začala jsem opatrně. Měla jsem na mysli svoje další přání, a i když jsem tipovala, že tentokrát z něj bude možná i nadšený, radši jsem si dávala pozor.

„Fajn, čeho se to týká?“

„Co kdybychom podnikli další cestu? Někam daleko?“ Pozorovala jsem jeho výraz a snažila se vyčíst z jeho tváře, co si o tom myslí.

„Koukám, že se ti zalíbilo cestování, že?“ usmál se a věnoval mi dlouhý pohled do očí. „Kam by to mělo být?“

„Co třeba někam do Evropy? Víš, stýská se mi po tom, že teď už nemůžeme být pořád jen sami.“

„Fajn, to není zase až tak špatný nápad. Ale pokud chceš k moři, musím tě varovat, že já bych směl vycházet až v noci.“ Byla jsem nadšená, protože on tím nápadem byl evidentně taky nadšený.

„Ano, s tím počítám, Myslela jsem si, že by to možná šlo udělat obráceně, než jsme to praktikovali na ostrově Esme. V noci procházky a plavání a ve dne… no však ty víš…“ zasmála jsem se. I Edwardovi se na tváři objevil náznak pobavení.

„A kam, že bys to přesně chtěla, miláčku?“

Nevím, jak jsem na to přišla, takhle konkrétně jsem ten nápad ještě nerozpitvávala, ale když se mě na to Edward zeptal, něco mi říkalo, že chci jedině tam. Neuměla jsem vysvětlit proč, nebo jak jsem na to vlastně přišla. Byl to takový popud, pocit potřeby. Nějak jsem tušila, že pokud budeme zrovna tam, stane se něco výjimečného. A v této chvíli jsem byla všem výjimečnostem nakloněná. „Chtěla bych do Itálie.“

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta ke konci - 7. kapitola: