Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta ke konci - 5. kapitola

19.12.2009 (12:15) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2821×

5. kapitola – A žili šťastně až navěky?! To těžko…

Pohled – Edward

„Bello, vezmeš si mě?“ vyslovil jsem tu otázku s patrným strachem v hlase. Byl jsem si jistý tím, že mě Bella opravdu miluje, ale to neznamená, že jsem si byl jistý její odpovědí. Kdyby to šlo, mé srdce by teď bilo splašeně jako o závod, stejně jako to Bellino. Bella na místě zkameněla a překvapeně vydechla. Tohle jsem plánoval už dlouho, v hlavě jsem si milionkrát přehrával, jak by to mělo vypadat, ale ani jedna má představa se zdaleka nepodobala tomu, co se dělo ve skutečnosti.

Čekal jsem, netrpělivě jsem čekal a čekal, až se Bella vyjádří. Ale ona nic. Nijak nereagovala. Byl jsem si jistý, že by nebylo tak úplně vhodné teď najednou změnit téma rozhovoru, takže jsem ji tak nechal a doufal, že ještě mám alespoň malinkou šanci.

Po více jak deseti minutách jsem to už prostě nevydržel, přitáhl jsem si ji k sobě a políbil jsem ji na rty. Pak jsem se od ní odtáhl a se sklopenýma očima jsem pověděl: „Nemusíš říkat ano, pokud nechceš. Nebudu se zlobit, pochopím to. Taky vím, že dnes je jiná doba, než ve které jsem žil já, určitě…“ Ale Bella mi jen přitiskla ukazováček na rty a tiše si povzdychla.

„Edwarde,…“ nechtěl jsem ji nechat domluvit. Ať už by řekla cokoliv, tušil jsem, že to nebude nic příjemného.

„Nebo jestli je to tím, že mě už nemiluješ, můžeš mi to říct. Smířím se s tím. Odejdu a nechám tě žít. Slibuju, že…“ znovu to gesto, znovu mě umlčela.

„Přestaň plácat nesmysly, buď tak laskav. Jsi to jediné, co pro mě má cenu, jsi smysl mého života. Nemohla bych bez tebe žít, nemůžu na to ani pomyslet,“ Čekal jsem, že teď přijde nějaké ale. „A samozřejmě s tebou chci strávit zbytek života, i když to už má být jen nějakých pár měsíců. Takže… ano, říkám ano.“ Její slova mne natolik zaskočila, že teď jsem to byl já, kdo nemohl překvapením promluvit. „Konec konců, myslím, že by to byl další krok, který bych chtěla před svým… ehm, odchodem… podniknout.“

„Bello, to je... nemám slov, prostě... vůbec jsem to nečekal. Já, já tě miluju, miluju tě, lásko.“ Slova se mi motala a dát je do smysluplných vět byl najednou oříšek. „Ani nevíš, jakou jsi mi udělala radost!“

Bella se zasmála a znovu mne políbila. Tentokrát to byl daleko lepší polibek než ten první. Bylo v něm více emocí, více citu, lásky, kterou jsme k sobě navzájem chovali, a která měla být u brzy navždy zpečetěna svazkem manželským.

„Takže, kdy to podnikneme?“ zeptal jsem se, když jsme na chvíli přestali v zajímavé hře našich jazyků.

„Příští měsíc?“ zeptala se Bella s nadějí v hlase. Její nadšení mě opravdu překvapovalo. Pospíchala, protože se bála, že jí mnoho času nezbývá, nebo protože se upřímně těšila, že bude mou ženou a já jejím mužem?

„Fajn, tak tedy příští měsíc. Už teď se nemůžu dočkat, až budeš jen má.“

„Už teď patří mé srdce jen a jen tobě. A nejen mé srdce, má duše, celé mé tělo.“ pronesla tajemně a mně došlo, z čeho má tak velkou radost. „Edwarde, doufám, že jsi promyslel všechny důležité body, které nás díky svatbě čekají.“

„Bello,... zrovna tohle by ještě mohlo počkat.“ Měla pravdu, přemýšlel jsem nad tím, ale nijak určitě jsem se nedokázal rozhodnout. Co by bylo lepší, fyzická, nebo psychická bolest? Nechtěl jsem pro Bellu ani jedno z toho.

„Ale já už nechci čekat. Pokud se máme vzít, pak jedině se vším všudy. A svatební noc k tomu neodmyslitelně patří.“ A co teď? Říct ne znamenalo konec všem mým vroucným přáním uzavřít s Bellou právoplatný sňatek, ale říct ano znamenalo vystavit Bellu nebezpečí. Budu sobec, nebo budu laskavý a snažit se předstírat, že z toho nemám strach?

„No fajn, tak to tedy bude svatba se vším všudy. Ale nemůžu ti zaručit spokojenost, Bello.“ rozhodl jsem se ji učinit alespoň na chvíli šťastnou. Vlastně to byl takový kompromis.

Bella se znovu zasmála. „Nemůžeš mi zaručit spokojenost? Prosímtě, s tebou budu naprosto dokonale spokojená vždy! Miluju tě, Edwarde.“ Jen co má nastávající choť znovu přitiskla své rty k těm mým, všechny starosti ze mě jako mávnutím kouzelného proutku opadly. Byl jsem ten nejšťastnější upír pod Sluncem.

Pohled – Bella (červen)

Den, na který jsem se tolik těšila, a kterého jsem se děsila zároveň byl najednou tady. Čas utíkal jako voda, snad dokonce rychleji než kdy dřív.

Ležela jsem v posteli a přemítala o tom, jak to asi dnes bude probíhat. Kupodivu, Charlie i René přijali tuhle novinku celkem dobře. Bála jsem se, co mi na to řeknou, přece jenom, v mém věku se obvykle holky nevdávaly. A ani já bych potom netoužila, kdyby mým manželem neměl být Edward.

Věděla jsem, že ho dnes uvidím až u oltáře a hned mne píchlo u srdce. Být bez něj znamenalo starost a stesk. Tak nerada jsem byla bez něj. O to víc jsem se těšila na to, až se příští ráno probudím u něj v ložnici a budu přemýšlet o předešlé noci. Což byl další bod, kterým jsem si nebyla tak úplně jistá, ale přesto jsem naprosto jistě věděla, že to chci zažít.

Ťuk, ťuk, ťuk, ozvalo se ode dveří. Do místnosti vtančila Alice, na tváři měla jako vždy krásný výraz. Přiběhla ke mně a začala mě tahat z postele.

„No tak, Bello, je to tvůj velký den! Nemůžeš přece zůstat v posteli, ty ospalče,“ Jak se sem vlastně dostala? Řekla bych, že i Charlie ještě spal. „I Charlie už je vzhůru!“ Aha, tak ne...

„Alice, viď, že na mě dnes budeš hodná?“ zeptala jsem se a povinně vylezla z teplého pelíšku.

„Já jsem na tebe přece hodná pořád.“ bránila se udiveně.

„Já myslela ohledně make-upu, účesu a podobně.“

„Je mi líto, Bello, ale dnes tě ničemu neušetřím. Snad nechceš na své svatbě vypadat jako strašidlo!“ Alice zavrtěla hlavou a protočila oči, a já si jen povzdechla.

Po krátké, ale vydatné snídani jsme se vydali ke Cullenům. Charlie měl mezitím jet na letiště pro mámu a Phila. Alice mne nenechala ani minutku samotnou, pořád byla u mě a vyprávěla mi o svých plánech na dnešní den. Ani jsem se nesnažila ji poslouchat, bylo mi jasné, že se to všechno bude týkat oblečení, doplňků a výzdoby.

Když jsme dojeli na místo, ze všeho nejdřív mě překvapila krása, kterou jsem spatřila jakmile jsme vystoupily z vozu. Z auta jsem okolí příliš nepozorovala, ale jakmile jsem vyšla na čistý vzduch a uviděla nádherně vyzdobenou verandu a cestičku z okvětních lístků růži, nenašla jsem vhodný výraz, kterým bych to mohla nějak pochválit. A to nebylo všechno. Jen, co jsme vešly dovnitř domu, oněměla jsem úžasem podruhé.

Nábytek byl postaven jinak než býval normálně, místnost zdobily mísy naplněné až po okraj květy růží, všude byly romantické svíčky a neuvěřitelně nádherná vůně, která se linula pokojem všechny úplně ohromila.

„Nerozhlížej se kolem sebe, pak nebudeš vůbec překvapená!“ zasyčela Alice a táhla mě za sebou nahoru do koupelny, kde mě postavila před její obrovské zrcadlo přes celou jednu stěnu, a hned se pustila do práce. Jen co mi umyla, vysušila a rozčesala vlasy, přiběhly taky Esme s Rosalií a i ony se zapojily do mého “mučení“. Přiznávám, neměly to se mnou jednoduché, pořád jsem se vrtěla a nebylo mi zrovna po chuti sedět tři hodiny v jedné poloze a nechat na sebe patlat tuny make-upu. Vůbec jsem o jejich péči nestála, bylo mi jedno jak budu na své svatbě vypadat, pro mě bylo hlavní, že Edward bude konečně jen můj. Ale když bylo dílo dokonáno, změnila jsem názor.

„Eeeeee...“ na víc jsem se nezmohla, když jsem spatřila tu okouzlující dívku, která si mě podivně prohlížela ze zrcadla. Až asi po minutě mi došlo, že to jsem vlastně já. Ale bylo to vůbec možné? Jak se jim povedlo udělat ze mě někoho tak krásného? „Páni, já nevím, co říct... ehm, děkuju vám, moc vám děkuju,“ Sama jsem se tomu divila, ale nemohla jsem se na sebe vynadívat. „Myslíte, že se takhle budu Edwardovi líbit?“

„No jestli ne, tak přísahám, že tvého manžílka rozcupuju!“ zasmála se Alice zvonivě. I ona, Esme a Rosalie se na mě se zájmem dívali, jako bych tam snad ani nestála já. Byla jsem tolik šťastná, tohle bude ten nejlepší den v mém životě.

„Myslím, že už je skoro čas, abychom ti oblékly i šaty.“ řekla Esme a v mžiku už zase stála přede mnou s mými svatebními šaty v náručí. Ještě ani jednou jsem je neviděla, Alice okolo nich dělala pořád tajnosti, chtěla, abych byla překvapená. A to jsem teď tedy opravdu byla.

Byly to ty nejhezčí šaty, jaké jsem kdy viděla, a to si nemyslím jen proto, že to byly MÉ svatební šaty, ale protože i Rosalie závistivě mlaskla, když je uviděla. Měly úzká ramínka a jednoduše, ale přitom krásně tvořený vršek. Od boků dolů se šaty mírně rozšiřovaly a v určitém bodě byly nabírané a sepnuté pásem bílých růží. Pak už následovala jen vrstva medově béžové sukně, která sahala až ke kotníkům. (http://www.salonchantal.cz/content/obrazky/svatebni_saty/fortuna.jpg)

Jen co jsem si ty šaty oblékla, už bych je nejradši nikdy nesundala. Byly tak příjemné na těle, skoro jako peříčko. A i přesto, jaký jsem já měla strach z dlouhých šatů, protože bych na ně mohla šlápnout a zakopnout, dnes jsem se v nich cítila kupodivu bezpečně.

„Teda Bello, moc ti to sluší, vážně!“ pochválila mě Rosalie, a já byla ráda, že to řekla zrovna ona. A musela jsem uznat, že to byla pravda. Sedly mi perfektně.

„Bello, pojď, už musíš jít. Charlie na tebe čeká u schodů.“ Do koupelny vstoupil Jasper a jen co mě uviděl, i on oněměl úžasem. „No páni!“ žasl. Vážně mi to dělalo obrovskou radost. A ještě větší radost jsem měla z toho, že už za moment budeme s Edwardem svoji. Z té radosti jsem se rozběhla ven z koupelny, ale ihned jsem zase musela zastavit. Přišlo to z ničeho nic, náhle, jako bych dostala pěstí do břicha. V bolesti jsem padala k zemi. Jasper, který stál jen kousek ode mě naštěstí byl natolik pohotový, že mě chytil, než jsem stačila udělat cokoliv dalšího.

„Bello, jsi v pořádku?!“ ptala se vyděšeně Esme. Ne, v pořádku jsem rozhodně nebyla, bolest se vrátila a zrovna v tu nejnevhodnější dobu. Ale nehodlala jsem už svatbu dále odkládat, chtěla jsem to mít dnes za sebou.

„A-ano.“ řekla jsem roztřeseným hlasem. „Neříkejte to Edwardovi, to nic není.“ prosila jsem. Bylo mi jasné, že jestli se to Edward dozví, žádná svatba dnes nebude, a já bych místo toho musela jet do nemocnice. A to jsem ani za nic nechtěla. Pokusila jsem se vstát, i když bolest byla příšerná. S každým pohybem jako by mi někdo bodal dýku do břicha, stále hlouběji a hlouběji. Ale já měla pevnou vůli, se kterou jsem to prostě musela zvládnout. Opatrně jsem vyšla a snažila jsem se co nejlépe skrýt tu bodavou bolest, která by jinak byla určitě vepsaná v mé tváři.

Šla jsem dál, až jsem došla ke schodům, kde na mě čekal táta.

„Bello,... jsi krásná,“ řekl jen. I jemu jsem vyrazila dech tím, jak jsem dnes vypadala. „Jsme na řadě, zlatíčko.“ Když mi nabídl rámě, vděčně jsem se do něj opřela a pomalu jsem s ním začala scházet schody. Trvalo to snad celou věčnost. Byla jsem nedočkavá a bolest mi to příliš nezlehčovala. Jeden schod... druhý... třetí... bolest... bolest... propadání se do bezvědomí...

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta ke konci - 5. kapitola: