Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta ke konci - 2. kapitola

23.11.2009 (08:30) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1468×

2. kapitola – Některé věci nezměníš

Pohled – Edward

Je možné aby se upírovi udělalo mdlo? Protože když jsem se dnes ráno dozvěděl, jak na tom Bella ve skutečnosti je  se svým zdravotním stavem, myslel jsem, že dostanu nejméně infarkt. Nemohl jsem tomu uvěřit. Vždyť byla celý život zdravá jako rybička! Pravda, trošku šikovnosti a zručnosti jí chybělo, ale jinak byla čiperná, zdravá a šťastná. Jednoduše nedávalo smysl, aby měla rakovinu tlustého střeva, ke všemu v tak těžkém stádiu. V životě jsem nebyl natolik vyděšený, jako teď. A ke všemu, když jsem se dozvěděl, že jí zbývá už jen asi rok života. Mým tělem zmítal neuvěřitelný pocit děsu a strachu. Pocit zmatenosti a zoufalství. Co teď budeme dělat? Jak jen budeme žít dál? Jak jen se budu moci dívat na to, jak pomalu umírá, jak z ní den ode dne vyprchává kousek života, jak jí ubývají síly? A přitom nebudu moci nic dělat. Něco bych vlastně udělat mohl, ale to jsem zamítl hned, jakmile mne tato možnost napadla. Přece Belle nevezmu její duši! Jak bych se jí pak jen mohl podívat do očí? Ne, ani v tom nejhorším scénáři bych ji neproměnil, to jí neudělám. Ale nebude nakonec horší dívat se nato, jak umírá, než sledovat její proměnu v netvora jako jsem já?! Věděl jsem, že na tuto otázku si nikdy jednoznačně neodpovím.

Když jsem to Belle oznámil, byla překvapená stejně jako já. Kdo by taky nebyl, že?

Ale na rozdíl ode mě, se zdála být celkem v klidu, aspoň na povrchu. Možná své city jen skrývala, snažila se nepropuknout v hysterický pláč, ale když promluvila, všechny tyto mé spekulace tím popřela.

„Rok života? Ještě? Tak, tak to není zase tak špatné, ne? Budeme to muset nějak překlenout.“ Zíral jsem na ni jako na blázna. A popravdě, opravdu jsem na moment pochyboval o jejím duševním zdraví (no to by nám tak ještě scházelo!). Nemohl jsem uvěřit tomu, jak v pohodě může po takovém sdělení zůstat. Samozřejmě, byla udivená a zaskočená, ale i přesto tuto skutečnost brala trochu na lehkou váhu.

„Bello, neboj se projevit své city. Vím, že tě to určitě hodně zasáhlo. Nemusíš se přede mnou stydět, já tě naprosto chápu.“ Má slova byla k ničemu, Bella mne jen objala, hlavu pevně přitiskla k mému rameni, ale žádné výlevy smutku a strachu se nekonaly. Obdivoval jsem ji. „Nemusíš se bát, my to nějak zvládneme. Carlisle určitě přijde na to, jak tě vyléčit.“

„Nesnaž se mne utišit, Edwarde. Já to beru tak jak to je. Řekl jsi, že mám jen rok života, což znamená, že asi nemám moc šancí na uzdravení, tak mě tady neopíjej rohlíkem, ano? Prostě se to tak stalo a já to tak musím přijmout. A ty taky, pokud chceš být se mnou.“ Absolutně vůbec jsem ji nechápal. Copak chtěla umřít? Těšila se, až si pro ni přijde chladná smrt? Chtěla se mě snad zbavit?

„Bello, jestli už mne nemiluješ, řekni to prosím na rovinu, a nepokoušej se doufat v to, že brzy umřeš a budeš mít o starost míň.“ Řekl jsem to naprosto vážně, ale Bella se na mě významně podívala a pak se začala smát. Jak se v takovéhle situaci může smát?!

„Ty můj hlupáčku! V žádném případě tě nehodlám opustit. Jen jsem řekla, že pokud mi zbývá jen rok života, nechci ho zbytečně promarnit truchlením a litováním sama sebe. Chci si ho užít. Chci dělat věci, po kterých celý život toužím, chci si splnit všechna svá přání. Takhle jsem to myslela, Edwarde. Miluji tě, a chci být s tebou. I kdyby to měl být už jen jeden společný rok.“ Nemohl jsem poslouchat tahle pesimistická slova. Bella byla vždy silná osobnost, ale tohle bylo už i na upíra příliš.

„Takhle nemluv. Však my najdeme nějaký způsob jak tě zachránit! Carlisle je skvělý doktor!“ Ale Bella jen zavrtěla hlavou a znovu se mi přitiskla k tělu.

„Prodloužit mi život o pár dnů nebo měsíců? Na co? Jsou to zbytečné snahy, mrhání drahocenného času. Některé věci nezměníš, Edwarde. Krom toho, já znám jeden způsob, jak by si mě mohl mít u sebe pořád, i když je mi jasné, že na tohle ty nikdy nepřistoupíš.“ Najednou jsme sklouzli na tenký led. Tohle téma jsem neměl rád. Nechtěl jsem, aby si myslela, že ji u sebe nechci mít na pořád, na věčnost, protože to ani nebyla pravda, ale přeměnit ji v netvora, vysát z ní duši – to se mi nelíbilo. Přál jsem si, aby mohla mít plnohodnotný lidský život.

„Bello, prosím, musíme se o tom bavit. Ty znáš můj názor na tuhle věc. Nechci to být já, kdo tě zabije první.“

„Nemusíš to být ty. Máš velkou rodinu...“ Nadhodila, ale když uviděla můj obličej, radši zmlkla.

„Já se o tom s tebou bavit nebudu. Ty to prostě budeš muset přežít i bez proměny v krev sající příšeru.“

„Víš co, radši pojďme řešit, co bude následovat teď, ano?“ Změna tématu byla příjemná, i když jsem se bál jakou další hrůzu budeme muset řešit nyní.

„Dobře, takže, co chceš dělat? Jak se chystáš pomoct si k záchraně života?“

„Nech toho, vždyť jsem ti řekla, co chci. Nebudu trávit mých posledních 12 měsíců marnými snahami a prodloužení si života maximálně o pár týdnů, nic takového. Chci dělat věci, po kterých toužím celý život.“ No jistě, naše tvrďačka se rozhodla vzdorovat.

„Nemůžeš vystudovat vysokou za jeden rok.“ řekl jsem jí, ale ona jen nespokojeně mlaskla.

„Nemyslela jsem zrovna vysokou.“ Tón její řeči byl tajemný, záhadný. Netušil jsem, co má v plánu.

„A co tedy?“ Bella se ode mne odtáhla a já ji jen nerad pouštěl z náručí. Váhavě se mi zadívala do očí a pak přitiskla své rty na mé. Nejprve byla obezřetná, něžná, ale postupem času přitvrdila a byla vášnivější. Nadšeně jsem jí polibky oplácel. V životě jsem nezažil krásnější pocit, než když jsem byl Belle takhle blízko a mohl ji líbat a vdechovat její nádhernou vůni, hladit ji ve vlasech a palcem jí přejíždět po jejích lícních kostech. Chvíli jsme tam jen tak stáli a líbali se, čím dál tím vášnivější, až jsem to nevydržel a vyhoupl si ji do náruče, načež jsem se tou nejvyšší rychlostí rozběhl k jejímu pokoji. Dveře byly pootevřené, stačilo do nic jen mírně strčit, ale já byl tak vzrušený a netrpělivý, že jsem to trochu přehnal a dveře vykopl. Ještě štěstí, že už doma nebyl Charlie.

Vyšel jsem s ní dovnitř a hodil ji na její měkkou postel. Hned na to jsem se na ni znovu přitiskl a drtil její rty, stejně jako ona mé. Čas najednou jako by se zastavil a nebylo nic víc než my dva. Chtěl jsem, aby ta chvíle mohla trvat věčnost, ale když mi Bella začala rozepínat knoflíčky u košile, jemně jsem ji zastavil.

„Bello...“ Tohle bylo další mé neoblíbené téma. Ovšem Bella by ho ráda řešila dost často.

„Edwarde, proč ne?! Vždyť jsem ti říkala, že chci udělat všechno, po čem celý život sním.“

„Ty sníš o upírovi, který tě v zápalu vášně a touhy rozdrtí pod svým tělem?!“ Byla to trochu ironie, samozřejmě, ale Bella jen smutně vzdychla a sklopila zrak.

„Ty mě nechceš.“ řekla potichu. Hned jsem zase seděl u ní a kolébal ji jako malé dítě ve svém náručí. Věděla jak na mě, mrška jedna.

„Ty víš, že to není pravda. Miluji tě tak jako nikoho a nic na světě. Jsi pro mě ta nejdůležitější bytost.“ Výskal jsem ji ve vlasech a snažil se ji utišit, ale ona se jen tak nevzdávala.

„Tak proč se se mnou nechceš milovat?“ Mrzelo mne, že si myslí, že o ni nestojí, zvláště když před chvílí zjistila jak moc špatně na tom je se svým zdravotním stavem.

„Právě proto, že tě tolik miluju. Nechci ti ublížit. A navíc mám nějaké své zásady...“ Jen jsem doufal, že to nebude chtít víc rozebírat.

„No jistě, jako kdybys mi ty dokázal ublížit. A o těch mravních zásadách už vůbec nemluvím... Vím, že jsi z jiné doby než já, ale nemůžu si vzpomenout na žádnou mravní zásadu ohledně sexu.“ řekla posměvačně.

„Vezmi si mě a pak uvidíme.“ Tím jsem ji překvapil. Zarazila se a vyděšeně na mě pohlédla.

„To byla nabídka k sňatku?“ zeptala se bázlivě a celá zkameněla.

„Ne oficiální, ale pokud chceš...“

„Ne! NE! Na svatbu jsem pořád moc mladá! Nezlob se, ale vzít si tě zatím nemůžu.“ Bylo vidět, že se jí ulevilo.

„Fajn, tak do té doby je téma sex naprosto zbytečné.“ Na chvíli zaváhala, ale pak jen pokrčila rameny. Ale mně bylo jasné, že se jen tak nevzdá. To by nebyla ona. Tolik jsem jí chtěl vyhovět, tolik bych si přál pro ni udělat vše oč by si řekla, ale tohle jsem jednoduše nemohl.

„Takže jdeme řešit to ostatní. To další, co bych chtěla stihnout, než umřu.“ Bodlo mne u srdce pokaždé, když něco podobného vyslovila. Nemohl jsem to vystát. Nehodlal jsem se smířit se skutečností, že Bella brzy zemře. Okamžitě jsem to zamítal. Musel jsem přijít na způsob, jak ji zachránit. A já na něj přijdu! Musel jsem v to aspoň věřit.

„Dobře, a to se týká čeho?“ Napjatě jsem očekával její odpověď a trochu mě děsilo, když se na dlouhou chvíli zamyslela. Ale řekl bych, že všechna nepříčetná témata jsme pro dnešek už vyčerpali – snad.

„Chtěla bych s tebou skočit bungee jumping.“ Zmýlil jsem se.

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta ke konci - 2. kapitola: