Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta ke konci - 1. kapitola

10.11.2009 (09:00) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2317×

1. kapitola - Ach ti doktoři!

Už měsíc mi není dobře. Jsem stále unavená, a přitom nedělám nic extrémně zatěžujícího. Občas usínám už i ve škole, a to chodím spát brzy. Ale to nejhorší, čeho se každý další den bojím, je ta ukrutná bolest břicha. Je nesnesitelná, vždy když ráno vstanu, už dopředu vím, co nastane. Zhroutím se zpátky na postel v jediném okamžiku, stočím se do klubíčka a pevně obejmu své břicho rukama. Děsí to nejen mě, ale taky Edwarda, mého upířího přítele. Vždycky je mi ještě hůř, když vidím ten jeho ztrhaný obličej plný hrůzy a strachu. A tak tu bolest jako vždy překonám, a vymluvím se na nízký krevní tlak.

Ale v poslední sobě je mi čím dál tím hůř. Přestávám mít chuť k jídlu a potlačovaná bolest se zvyšuje každým dnem. Ale nechci před Edwardem přiznat, že mi není dobře. To by totiž znamenalo, že by mě okamžitě hnal do nemocnice, kde bych musela přežívat bez něj, a s tím jsem se nehodlala smířit. Měla jsem pevnou vůli, a proto jsem si usmyslela, že to jednoduše vydržím.

Jednoho dne odpoledne, když jsem šla ze školy, ruku zapletenou do té Edwardovi, na něco jsem si vzpomněla.

„Páni, teď mě něco napadlo! Pamatuješ na den, kdy jsme měli naše první rande?“ zeptala jsem se ho nadšeně.

„No jistě. Vidím to jako dnes. Ta louka byla nádherná.“ Trochu mě zklamal, čekala jsem jinčí informaci.

„A vzpomínáš, kdy to bylo?“ napověděla jsem mu. Myslela jsem si, že až na to přijde, rozveselí ho to, a to Edward nutně potřeboval, protože má přetvářka začínala být nedůvěryhodná.

„Bello, já jsem nezapomněl, že máme výročí. Jen jsem tě chtěl překvapit, ale když už to víš, fajn, můžeme si tam zajít hned,“ řekl naprosto normálním, obyčejným tónem. A já vykulila oči. Vzal mi můj nápad! To já ho tam chtěla vzít. Na louku, na tu nejkrásnější louku jakou jsem kdy viděla.

„No tak dobře, hodím si domů věci a můžeme jít,“ odvětila jsem mu stejně všedním hlasem. Mrzelo mě, že z toho Edward nemá radost, že se chová dokonce chladněji než jindy. Začala jsem přemýšlet nad tím, co jsem zase vyvedla.

Došli jsme na naši louku a já znovu oněměla úžasem. Vypadala úplně stejně jako tenkrát, možná byla dokonce krásnější. Ale ani její krása se nemohla rovnat kráse Edwarde. Nejspíš nikdy nepřestanu téměř omdlívat, když ho vidím. Na chvilku jsem dokonce zapomněla na svou bolest.

Chytla jsem Edwarda za ruku a přitulila se k jeho dokonalé hrudi. Klidně bych tak zůstala už navždy. Pak se mi ale udělalo mdlo. Hlavu jsem měla jako na kolotoči, a bolest břicha se znovu ozývala s větším úderem. Neubránila jsem se malému usyknutí. A Edward si toho samozřejmě všiml.

„Už zase? Jak ti můžu pomoct?“ zeptal se mě tím svým starostlivým hláskem.

„To je v pořádku, jen se mi trochu motá hlava, to bude zase dobré,“ zakrývala jsem svůj zdravotní stav, ale jen co jsem to dořekla, bolest jako by se mi za to chtěla pomstít, a já ucítila tak silné břišní křeče, jako ještě nikdy dřív. Chtě nechtě jsem se musela pustit Edwarda a pomalu jsem se mu svezla k nohám. Ten byl okamžitě vystresovaný snad víc než já. Jemně si mne položil do náruče.

„Bello, prosím, dovol mi dovézt tě do nemocnice, prosím. Carlisle tě vyšetří a třeba budeme moct jít ještě dnes domů,“ snažil se mě ukonejšit, ale já se jen tak nedala. Nemocnice byla až poslední řešení.

„Edwarde, ne. Já budu v pořádku, to je jen taková chvilková slabost, nic to není.“ Ale ani můj nejmilejší to nevzdával.

„Chvilková slabost, která trvá už přes měsíc. Prostě tě tam dotáhnu, a hotovo!“ Na důkaz svých slov mě zvedl ze země a běžel se mnou jako s ranečkem na zádech do nemocnice. Nechtěla jsem tam, kopala jsem ho a bránila se, ale byl to upír, takže jsem způsobovala větší bolest sobě než jemu.

Nakonec jsme přece jen stanuli před vchodovými dveřmi doté budovy plné doktorů, kterým jsem se snažila do této chvíle celkem úspěšně vyhýbat. Edward vzal mou ruku do své a táhl mě dovnitř.

Už jen z toho nemocničního pachu se mi zvedal žaludek. A když jsem uviděla tu spoustu lidí, kteří opravdu potřebují pomoct, zdál se mi můj problém celkem malý. Co když to jsou jen nějaké zažívací potíže, nějaká malinká drobnůstka? Jak bych si pak musela připadat?

Šli jsme rovnou ke Carlislovi, Edward to chtěl mít odbyté stejně tak jako já. Jeho adoptivní otec nás přivítal s neskrývaným úsměvem od ucha k uchu, a hned souhlasil, že se na mě podívá. Popravdě řečeno, byla jsem z toho trochu nervózní.

Po slabé půlhodince jsem měla vyšetření za sebou, a celá šťastná cupitala s Edwardem zase domů. Carlisle říkal, že výsledky se dozvím zítra, do té doby jsem na tuhle nemocniční situace nechtěla myslet. Ještě pořád jsme s Edwardem měli den našeho prvního výročí, a já se mu chtěla věnovat jak jen to šlo.

Charlie seděl dole u televize a my s Edwardem jsme si zalezli ke mně do pokoje. Měli jsem s ním v plánu něco kapku peprnějšího.

Edward si sedl do křesla a já jemu na klín, přičemž hlavu jsem si znovu opřela o jeho hrudník. Začal mě laskat ve vlasech, milovala jsem to. Po chvilce napjatého mlčení jsem se k němu otočila obličejem a lehce ho políbila. On mi polibek oplatil s daleko větší vášní. Brala jsem to jako signál. V tu chvíli jsme se už vášnivě líbali, přitisknuti k sobě tělo na tělo, a z křesla, které nám najednou nestačilo, jsme se přesunuli na mou měkkou postel. Edward drtil mé rty, jednu ruku měl zapletenou v mých vlasech a tou druhou objížděl mé křivky stále dokola a dokola. Hned mi bylo lépe. Ale když jsem se snažila sundat si tričko, zastavil mě a přestal. Odtáhl se a znovu se usadil o křesla.

„Bello, víš, co si o tom myslím,“ zašeptal smutně. Z jeho hlasu jsem poznala, že by chtěl, ale jeho svědomí mu to nedovolí. Paličák jeden.

„To teda nevím. Zatím si to vykládám spíš tak, že se ti hnusím,“ řekla jsem naštvaně, ale udělala jsem to schválně. Předvídala jsem totiž jeho další reakci. A předvídala jsem ji správně.

Edward okamžitě seděl zase u mě a objímal mě ve svém chladném náručí.

„To není pravda. Víš, že tě neskonale miluji, víš, že bych pro tebe udělal první poslední, ale tohle po mně nechtěj. Jsi příliš slabá, mohl bych ti ublížit.“ No jistě, těmihle řečičkami se mě snažil opít vždycky.

„Ale já vím, že bys mi neublížil. Je to i moje rozhodnutí, moje svobodná volba,“ nedala jsem se.

„Ale já nevím, jestli se dokážu ovládat. Nemáš ani ponětí jak moc mě vzrušuješ, jak moc tě chci i po téhle stránce, ale zatím to nejde, takže se o tom zatím nebudeme bavit, ano?“ Proč musí být vždy po jeho? „Navíc, je ti snad špatně nebo ne?“ Jen co to vyslovil, uvědomila jsem si ostrou bolest v dutině břišní. Bylo zvláštní, že když jsem naplněna touhou po Edwardovi, a když ho mám u sebe, vůbec ji nevnímám.

„Takže ty to nechceš zkusit ani kvůli mně? To je ti to tolik proti srsti?“ vyjela jsem po něm. Začínala mi docházet trpělivost, kterou spolehlivě nahrazovala bolest.

„Ale ty to vidíš úplně jinak než já. Copak nechápeš, že bych tě taky mohl zabít? To bys radši umřela?“

„Tak mě proměň! Hned teď! Víš, kolik bys mně i sobě ušetřil trápení? No tak, Edwarde, prosím!“ Jeho výraz zkameněl jen co jsem to vyslovila. Tohle téma nesnášel už vůbec.

„Tak na to zapomeň rovnou. Nezbavím tě duše jen pro to, abychom si spolu mohli užívat.“

„Takže je to pravda?! Ty si se mnou nechceš užívat, že ano?!“ najednou jsem byla nepříčetná a zklamaná. Myslela jsem, že když budu hrát na city, povolí, ale ještě jsem to víc pokazila. Měla jsem na sebe vztek.

„A dost. Moc dobře víš, že to tak není. Já se s tebou nechci hádat, nechci kazit tenhle den. Miluji tě Bello, celým svým srdcem, a to i přesto, že už dávno nebije. Miluji tě víc než svůj vlastní život, moc pro mě znamenáš, nedovedl bych bez tebe žít. Proto mám na tyhle věci takové názory, jaké mám. A už to prosím nerozebírejme, stejně na tom nic nezměníš.“ Konec. Tečka. Tímto náš rozhovor skončil. Naštvaně jsem se schovala pod haldou polštářů a pod přikrývkou, doku nepřišel Edward k mé posteli a nezačal mi broukat mou ukolébavku. Za chvilku už jsem byla v limbu.

Druhý den ráno po mém probuzení nastal šok. Otevřela jsem oči a Edward nikde. Tohle mi nikdy nedělal. Vykoukla jsem z okna a i jeho auto bylo pryč. Kde jen mohl být? Bez něj se bolest znovu vrátila a stíhala mě ještě celé ráno, než jsem se oblekla, upravila a nasnídala.

Když jsem se chystala odejít do školy, zazvonil zvonek. Charlie byl už v práci, takže jsem šla odevřít. Hned se mi trochu ulevilo, když jsem zjistila kdo to je. A pak se mi zase přitížilo, když jsem viděla jeho ztrhaný obličej.

„Edwarde, panebože, co se stalo?!“ zeptala jsem se ho vyděšeně a ani jsem se nesnažila uhádnout odpověď.

A Edward jen zarytě mlčel a očima, plnýma strachu, mi hleděl do těch mých očí. Nasucho jsem polkla a pocit mdlob se vrátil.

„Tak co je, řekni už něco!“ nakázala jsem mu a pozvala ho dál. Ale Edward nebyl schopný ani pohybu. Jen tak stál v těch dveřích a stále mi koukal do očí. V jeho výrazu bylo plno smutku a soucitu, a taky zoufalství. Kdybych měla tu sílu, tak s ním zatřesu, aby se vzpamatoval, ale už tak jsem měla dost modřin a bolístek. Radši jsem netrpělivě čekala, až se vymáčkne.

„Edwarde, ty mě děsíš!“ Do třetice všeho dobrého. Mírně otevřel ústa a chtěl něco říct, ale předtím ještě musel sklopit zrak. Když promluvil, jeho hlas byl tak zoufalý jako ještě nikdy dřív.

„Máš rakovinu tlustého střeva. A protože jsi to tak dlouho neléčila, zbývá ti už jen přibližně rok života.“

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta ke konci - 1. kapitola: