Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 9. díl

14.11.2010 (19:45) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2799×

Alice na Edwarda vyplázla jazyk, když ji Jasper pustil. Jasper se jen potutelně smál. Šokovalo mě, že si i s Edwardem tak náramně rozumí. Trochu jsem sebou škubla žárlivostí. Pak všichni mlčeli až byli hotovi s hodováním. Potom nás poslali pryč se špinavým nádobím.

Zaúpěla jsem námahou, když jsme konečně dorazily ke kuchyni.

„Běž si lehnout. Musíš být úplně vyčerpaná,“ řekla Angela a smutně zakroutila hlavou. Obě jsme věděly, co naznačuje. Má záda už naštěstí přestala bolet a ani jsem nenarazila na jizvu, což se mi ulevilo. „Já to uklidím,“ dodala energeticky. V tu chvíli bych ji nejraději objala.

„Děkuji, Angelo, příště to vemu já ze tebe,“ řekla jsem místo toho a doufala jsem, že uslyší tu vděčnost v mém hlase. Na to jsem položila nádobí do umyvadla a cupitala k mé nové kajutě. Musela jsem si dávat pozor na myšlenky, protože některé byly nesnesitelné a aspoň chvilku jsem chtěla být bez nich. Rychle jsem dorazila ke dveřím. Rozrazila jsem je v domnění, že skočím do té hebké postele a nechám se unášet snovým světem, ale nevědomky mi to překazila Rose.

„Rose, co tu...“ vydechla jsem udiveně, ale uprostřed věty mi došlo, že bych stejně nespala, ale někde sloužila tomu neznalci lásky.

„Přeci jsi říkala, ať příjdu.“ Jen jsem mávla rukou a naznačila jí, ať si sedne na postel a sama jsem se k ní připojila.

„Pomůžeš mi vybrat šaty? Mám teď jít za... pánem,“ zeptala jsem se mile, jakoby nic. Pořád mi vadí vyslovovat pane. Ne, ono mi to nevadí. Ono se mi to příčí. Proč je někdo víc jenom kvůli penězům? Nebo kvůli moci? Jednoduše, protože to tak je...

Rose na mě hleděla s otevřenou pusou. „Páni,“ zaskučela opravdu překvapeně, když se trochu vzpamatovala. „A to mi řikáš, jako by se nic nědělo? To je... nepřirozené. Ještě žádnou černou služebnici k sobě nepozval. Gratuluju, můžeš slavit k nové práci,“ prohlásila nadšeně.

„Jakou, prosimtě, práci?“

„No, přeci postelovou.“

„Cože?“ přeptala jsem se celá zkoprnělá. To mě nenapadlo. Že by měla pravdu? To nemůžu připustit! Ale co já zmůžu proti vrchnosti.

„No, mysli, Bells. Proč by tě jinak chtěl do své kajuty?“ Lehce nadzvedla jedno dokonalé obočí. Myslím, že jsem v jejím hlase ucítila stopu po žárlivosti.

Ztěžka jsem polkla. „To nevím. Ale potřebuju pomoct s šatama,“ připomněla jsem jí hlavní záchytný bod, proč jsem chtěla, aby sem přišla.

„No, jistě. Počkej,“ přistoupila k mé skříni a následně k šatstvu. „K tobě by šly tyto bledě modré šaty s výrazným lemem.“ Ukázala na šaty, které jsem myslela, že vůbec nemám. Málem mi spadla čelist jak byly skvostné.

„Hmm, ale musíme je upravit. Přeci musíš zaujmout,“ řekla laškovným tónem, aniž by se ohlédla, jestli se i mi líbí. Naštěstí se mi zalíbily.

„No, ale tím je zničíš,“ namítla jsem pohoršeně.

Nevěřícně si poklepala na čelo. „Neboj, já to zvládnu,“ odpověděla mi dost sebejistě. A aby zabránila mým dalším protestům, tak si vzala nůž, který si schovávala do výstřihu.

„To víš, nikde není bezpečno,“ vysvětlila, když jsem na ni vrhla pohled plný údivu. Dokonce jsem se divila, že mi nevypadly oči z důlků.

Vyskočila jsem z postele, snažíc jí zabránit tomu prostopášnému činu. Ale marně, už ustřihla rukávy.

„Věř mi, Bello. Běž se do koupelny upravit a umýt. Já to tu zatím dokončím,“ rozhodně přikázala a přitom razantně zamávala nožem.

„A potom ti něco řeknu,“ zašvitořila za mnou, když jsem vcházela do koupelny – jak to nazvala Rosalie.

Nechtěla jsem vidět znesvěcení těch šatů, tak jsem využila možnost, která se mi vyskytla. Ale trochu mě děsilo, co mi chce říct. Nechala jsem volně téct vodu po mé pokožce.

Schválně jsem svou procedúru zdržovala. Z koupelny jsem vyšla svěží a odpočinutá. Mé veškeré méněcenné obavy rychle vyprchaly, když jsem uvázla pohledem na výtvoru Rose. Ty bledě modré šaty jsem skoro vůbec nepoznávala. Rose ustřihla rukávy a zvýraznila výstřih. A předtím tak krásně dlouhé, jako závoj a teď byly asi stěží ke kolenům.

Pak jsem svůj udivený pohled upřela na Rose, která je pyšně držela v rukou.

„Líbí, co? Já ti řikala, že to zvládnu,“ prohlásila triumfálně.

„Páni, Rose. To je tak krásné a odvážné,“ vychrlila jsem ze sebe přiškrceně, protože jsem si definitivně uvědomila, že své rodné oblečení na sebe už nikdy nevemu.

Myslím, že Rose odtušila, co mi je a rychle ke mně přiskočila a objala mne. „To zvládneš. Určitě tě třeba chce povýšit na jeho hlavní služku,“ tišila mě Rose. Samozřejmě můj smutek pochopila jinak. Nejhorší bylo, že mi připomněla po těch neskonalých, nevědoucích 5 minutách tu nervozitu a strach z následujících chvil, kdy uvidím Edwarda o samotě.

„Je mi dobře, Rose,“ povzdychla jsem si. Naše vzájemné objímání skončilo a přikročila jsem beze slov k těm šatům.

„Ne, Bello. Nejdřív si musíš vzít spodničku. Pak je na řadě kozet, se kterým ti pomůžu a až pak jsou samotné šaty,“ poučovala mě Rose s bílou látkou v ruce. Lehce jsem vyzvedla své jemné obočí. Lehce pokývala hlavou ve znamení, že pochopila, že se chci sama převléct.

Když zapadly dveře za Rose, tak jsem se pustila do boje se spodničkou. Obklékla jsem si ji - doufám - správně se značnou námahou.

„Uff,“ funěla jsem námahou. Připadala jsem si hůře, než když jsme museli ukradnout vejce z pštrosího hnízda. Kdysi jsme v naší vsi kradli vejce těm přerostlým ptákům. Byla to lahůdka, ale člověk musel umět běhat, proto se vybírali ti nejrychlejší.

Věřím, že všem ze vsi je teď o mnohem lépe. Musím v to pevně věřit, jinak bych se zhroutila.

„Pak řikala korzet. A ten je... á tady je,“ začala jsem si povídat sama pro sebe, abych odehnala chmurné myšlenky. Musela jsem si ho pevně k sobě přitisknout, ale až teď jsem plně pochopila, proč by mi měla Rosalie pomoct s korzetem. To utahování vzadu bych sama vůbec nezvládla.

„Rose, můžeš na chvilku?“ houkla jsem na zavřené dveře.

Náhle někdo začal můj korzet utahovat. Ani jsem nezaregistrovala, že přišla Rose. Už se mi i otupily smysly. To bude tou nervozitou.

„Už jsem tu,“ broukla Rose.

Zalapala jsem po dechu. „Přestaň, ne... mohu dýchat,“ vydechla jsem zbytek kyslíku, který mi zbyl v plicích.

„Už to bude, vydrž. Aspoň poznáš, co musíme snášet,“ uklidňovala mě Rose.

„Tak a hotovo,“ prohlásila spokojeně Rose. „Korzet ti sluší.“

„Děkuju, ale asi to nevydržím,“ řekla jsem poněkud těžce.

„Musíš,“ odvětila Rose suše. I bez její odpovědi jsem věděla, že musím přetrpět tu hroznou, stahovací věc.

„Teď šaty. To už zvládneš sama, ne? A to, co jsem ti chtěla říct bylo, že jsem předtím potkala Joshe a on se úplně změnil. Prý, že na sobě pracoval a asi jsem se do něj zamilovala,“ přiznala mi lehce se červenající. „Já už bych si ráda šla lehnout,“ dodala spěšně, když uviděla mé rozpaky.

„Ano. To zvládnu,“ ujišťovala jsem ji sebevědomě po krátké pauze. Kvapně utekla, až jsem ji podezřívala, že nechce být se mnou v jedné kajutě. To jsou věci. On ji zmrská a ona se do něj zamiluje. Ta láska nemá logiku...

Soukala jsem se do těch šatů až jsem to nakonec zvládla. Pomalu v nevýslovném očekávání jsem se otočila do zrcadla. A co jsem viděla mi vyrazilo dech.

Jemné, krátké šaty vynikaly na mé pokožce. Můj plný, poodhalený výstřih doslova pobízel k pohlazení. Ale šaty byly tak krátké, že kousek odhalovaly spodničku. Pohled to byl rozkošný, ale trochu celkový dojem kazily rozčepýřené vlasy.

Netrpělivě jsem si tedy začala rozuzlovat ještě mokré vlasy.

„Trvalo to dýl než jsem měla v plánu. Ale on se přeci se mnou chtěl sejít, tak ať si počká,“ mumlala jsem si netrpělivě. Už začínám bláznit. Mluvím si sama pro sebe. To není normální.

„Vyčesat nebo nechat volně,“ přemýšlela jsem opět nahlas, když jsem dokončila bolestivé rozčesávání.

„No, určitě vyčesat. Tím ti vynikne tvoje šíje a michodem už se nezlobím, proč si měla takové zpoždění,“ ozval se za mnou sametový hlas. Nadskočila jsem leknutím, když jsem se otočila a spatřila ho u dveří ledabyle opřenýho o zeď. A především pozorujíc mě chtivým pohledem.