Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 7. díl

07.11.2010 (10:45) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3726×

Jenže jsem nevěděla, kam přesně mám jít. Můj problém vyřešila Rosalie, která se najednou objevila a přicupitala ke mně.

„Ou, Bello, jak ses to oblékla,“ vydechla pohoršeně, když si mě prohlížela. „Vypadáš jako kluk.“

„Cože?“ optala jsem se zmateně. Jako kluk? Tyto pohodlné, slušivé šaty nosí muži?

Pro změnu jsem si teď Rose prohlížela. Měla pravdu. Já měla na sobě kalhoty s košilí a ona noblesní, falkové šaty, ale vybledlé a trochu ušmudlané. Vypadala v nich roztomile. Mohly sice vypadat přenádherně, ale pohodlné moc být nemohly. Tudíž u mě vyhrálo moje mužské oblečení.

„Vždyť ve skříni máš připraveno několik šatů,“ zaúpěla Rose, „příště ti pomůžu, ale teď už nemáme čas. Musíme do kuchyně jít na službu. Ani nevíš, jak jsi nám chyběla poslední tři dny. A Bello,“ oslovila mě pořád dotčená mým výběrem šatstva. „Poděkuj Dominique za tu kajutu. Doslova se za ni prala,“ prohlásila hrdě s širokým úsměvem na tváři. Dost mě zaskočila má nepřítomnost v kuchyni. První den jsem byla uvězněna, druhý jsem byla zbičována a zbytek jsem prospala a třetí den jsem byla taky mimo. Velice překvapující fakta. Jen co jsem pomyslila na tu skutečnost s bičem, tak jsem se otřásla.

Potom jsme mlčky došly ke dveřím kuchyně.

„Honem, honem. Máme plno práce. Jedly jste?“ vypálila na nás Dominique, když jsme vstoupily do kuchyně.

„Hmm... ne,“ odpověděla jsem překvapeně.

„Tak si něco vemte a pak šupajdy do práce,“ zatrylkovala s úsměvem, když si mě doprohlížela. Zjevně si dělala kvůli mému zmrskání pořád starosti.

Bylo to legrační, jak Rose klidně odcházela s vážnou maskou, ale přitom její oči plály mlsností a nedočkavostí.

„Dominique, ještě jednou děkuji za tvou pomoc a moc děkuju za kajutu. Mám pro tebe taky něco udělat?“ zavolala jsem na ni, když se začala vlnit těma šaty pryč. Nechápu, co všichni mají s nošením nepohodlných šatů. Její byly modré. Pak je zakrývala šedá, všední zástěra.

„Ale, zlatíčko, nemáš nač děkovat. A už vůbec nic nechci,“ řekla dojatě, jakmile se ke mně otočila. Aby dala svým slovům váhu, tak mě pohladila po vlasech. Pak mě jemně popostrčila dopředu. Nemusela jsem se nechat dlouho pobízet. Uvědomila jsem si, že mám ohromný hlad s žízní.

Objevila jsem Rose, jak sedí u stolu a hltá s takovou nedočkavostí bramborové placky. Ty měli jíst ostatně všichni poddaní. I v té kobce, kde jsem ještě tehdy pobývala, jsme je dostávali. Lepší jídlo jsme jen měli možnost vidět na podnosech pro pány, ale i to jen, když jste měli štěstí. Díkybohu mě to štěstí nepotkalo. Jedla jsem už i buchty a tím se moc otrokyň nemohlo chlubit. Ale to jenom díky Dominique. Dlužím jí toho hodně...

„Tok precie jiz,“ zamumlala Rose s plnou pusou. Ani jsem se nemohla zlobit, když mě vytrhla z myšlenek, protože mě rozesmála, jak mluvila.

Hladově jsem se k jídlu přihrnula.

Ty placky byly výborné. I ta voda se zdála lepší než obvykle.

„Dneska budeš mýt nádobí, loupat brambory a poklízet kuchyni a dostala se na tebe řada na odnášení jídla pro pány a musíš odnést jídlo i zbylým pirátům,“ oznámila mi mou dnešní práci poněkud lítostivě.

Byla to střídavá služba – donášení jídla pro posádku a pro pány. Nevěděla jsem, co mám očekávat, protože každá otrokyně o tom zarytě mlčela. Přesto se mi udělalo zle z toho, že na mě padla služba.

Rose mi jemně stiskla rameno. „Všechno bude v pořádku, Bello,“ prohlásila přesvědčivě.

Hrdě jsem se narovnala. „Ano, to bude,“ odvětila jsem pozitivně. Nebylo mi do zpěvu, ale když umíte dobře přesvědčit o opaku, tak jde vše o hodně líp.

Jedním obratným pohybem mě Rose posunula před horu špinavého nádobí, když jsem vyčistila celou kuchyni a oloupala jsem 5 hrnců brambor.

Šrub, šrub – tyto zvuky vycházející drhnutím jednoho hodně zanedbaného talíře, mi připomnělo moje první setkání s Edwardem. Trhla jsem sebou. Nenávidím ho. Jen tak mě nechá zbičovat a já husa jsem ještě do něj zakoukaná a radši opomenu fakt, že zabil mého budoucího manžela a vlastně vyvraždil celou mou rodnou ves. Z toho zbičování mě ukrutně bolí záda. Doufám, že nebudu mít jizvy.

Proč to musí být vše tak složité? Aha, city jsou složité... Kristepane, proč já? Proč ho musím nenávidět, ale zároveň mít ráda? Čemu mám dát přednost? A chci vůbec něčemu dát přednost?

Stopla jsem svoje zmatené úvahy a uvědomila si, že už mám konečně půlku z té špíny hotovou.

„Tak jídlo pro hladové piráty je hotové. Můžeš se i s Reginou pustit do práce,“ zavolala na mě Rose. Aspoň v tom nejsem sama. Regina byla malá, útlá dívenka, bylo jí sedmnáct let a málokdo si jí všiml. A přišla skoro o celou svou rodinu tak tragicky jako já. Ach má rodina...

Vzala jsem naráz tři talíře a dva džbány něčeho tekutého. Divila jsem se, že jsem tolik věcí vůbec pobrala. Ihned se ke mně připojila Regina. Vzala taky toho tolik jako já. Neslyšně se k nám připojilo i její dvojče – Angela. Vzala zbytek jídla. Ony byly ve všem stejné. Jak vzhledem, tak i povahově. Dokonce byly pořád spolu.

Trochu jsem sebou škubla závistí, poněvadž měly na sobě naše rodné oblečení. A já měla na sobě cizí. Bylo mi, jako bych zradila.

Povzdychla jsem si, když jsem si uvědomila, že vím, kam mám jít. Což znamelo, že se tu už vyznám a to znamenalo, že jsem tu už dlouho.

„Bojím se a vy?“ špitla Regina skepticky.

„Neboj! Nedovolím, aby se ti cokoliv stalo,“ odpověděla rázně Angela. Málem přesvědčila i mě. Díky Regině mi došlo, jak se moc bojím.

Došly jsme na palubu a trochu jsem sebou vyděšeně cukla. Všichni stáli v kruhu a o něco se opírali. Ale naprosto všichni na nás hladově zírali. Rentgenovali každý sebemenší pohyb, který jsme udělaly. Svižně jsme rozdávaly jídlo a pití. Docela mě zaráželo, že je tak málo pirátů na takové velké lodi, ale asi nebylo potřeba. Cvak. Přeci tu jsou otroci. Pravda byla, že tu převládaly dívčí otrokyně, ale nacházeli se tu i mužští otroci.

Zatím jsem ještě nikoho nepotkala, ale jsou tu. Vím to od Rose. Detailně mi popsala, jak to tu chodí.

„Zas takový sračky! Kdo má furt žrát ty placky?“ zahřměl jeden obtloustlý, zuřivý pirát.

„To je pravda. Bez nás by ta zasraná loď neplavala,“ přitakal nějaký pohublý, ale nebezpečně vyhlížející pirát.

Nevydžela jsem to. Tady má každý stejné jídlo, až tedy na pány. Co si o sobě myslí. Většinu práce stejně odnášejí otroci a ty jsou na tom značně hůře. Například jsou denně bití (jako já, když jsem skončila zbičovaná) a pravidelný přísun potravin a pití nemají (přiznávám, že jsem ve výhodě díky Dominique). Za to oni ano. Oni jen dohlížejí! Jaký mají právo si stěžovat?

„Pokud se vám to nelíbí, tak vypadněte,“ štěkla jsem na ně poněkud rozzuřeně. Stačila od nich jen jedna věta a ve mně se zvedl adrenalin a tím zatlačil všechen strach do kouta. Ale jak rychle se neohroženost objevila, tak taky rychle zmizela.

Záchvaty smíchu těch špinavých bělochů mi až ucpávaly mé uši.

„Ouh. Kotě, copak jsi říkala? Ještě jednou něco podobného vypustíš z pusy a slibuji ti, že poznáš můj bič,“ vyhrožoval mi ten tlustý, teď usmívající pirát. Opravdu to byl ošklivý pohled na ty zkažené zuby. Zvážila jsem svou situaci a rozhodla, že bude moudřejší, když se už nijak neprojevím. Má záda by mi moc vděčná nebyla. Už nikdy nechci zakusit takovou bolest a zároveň potupu.

Dál jsme mlčky rozdaly jídlo a tu zatuchlou žluč. Kupodivu je hltavě polykali, tudíž jim asi moc chutnala.

Oddychla jsem si, když jsme opět mířily do kuchyně, ale nebylo by normální, kdyby se něco nestalo. Silné paže mě zatáhly do tmavého kouta. Hned na to mi ty mohutné ruce zakryly ústa, abych nevolala o pomoc. S úkosem jsem se jen dívala, jak dvojčata odcházejí. Nevšimly si mé nepřítomnosti – jak politování hodné.

„Nevím, co na tobě vidí. Znám hezčí. Ale máš jít po večeři k panu Edwardu Cullenovi a máš o tom pomlčet. A moje doporučení zní, že by sis měla na sebe vzít něco víc sexy, protože mužské šaty ho asi moc neokouzlí,“ pravil znuděně hlas, ve kterém jsem poznala mého bývalého žalářníka. Zvedla se ve mně vlna znechucení a nenávisti. Kvůli němu jsem měla tolik trápení. Prudce jsem se mu vytrhla.