Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 5. díl

23.10.2010 (07:45) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2897×

„No, přeci za Dominique. Ta nám pomůže,“ řekla ostražitě. Vedla mě pořád rovně. Přitom jsem se automaticky otáčela, jestli neuvidím to, co bych nechtěla vidět – Joshe.

Konečně jsme se dostaly ke dveřím. Rose spěšně zaklepala na dveře.

„Už jdu. Ach jo, vždyť už je noc. Aspoň v noci může být klid,“ zamručela rozespale Dominique za dveřmi.

„Rose,“ vydechla překvapeně, když otevřela dveře a uviděla nás na prahu nervózně přešlapovat. Tedy asi spíš v mém připadě.

Dominique měla na sobě dlouhé, bílé, jednoduché šaty, které kontrastovaly s jejími dlouhými, inkoustově černými vlasy. Vypadala velice krásně, ale trochu vyděšeně, když nás spatřila. Musím říct, že jí trochu kazil vzhled ty velké kruhy pod očima.

„Pojďte dovnitř, děvčata.“ Pobídla nás, abychom vstoupily s potlačeným zívnutím.

Byla to malá kajuta, ale útulná.

Roztřeseně jsem dopadla na jednu ze dvou postelí, které tu byly. Divné, že tu stály 2, asi kdyby se něco stalo. Rose se posadila vedle mě.

„Tak spusťte, co se stalo?“ zeptala se starostlivě. V tom si všimla mých ran od rozbitého skla, když si nás nenápadně prohlížela. Jen mi je ošetřila, bez toho, aniž by vyzvídala a za to jsem jí byla vděčná. Až teď si Rosalie všimla mých ran a trochu se začervenala, že mě sama neošetřila, ačkoli nebylo čím.

„Ehm... prosím, můžeme tu zůstat i přes noc?“ předběhla jsem Rose, která už chtěla vysvětlovat. Ale námaha mě přemohla a klížily se mi víčka.

„Asi se divíte, že tu jsou 2 postele, ale dostala jsem jednu navíc darem za pokornou službu,“ odpověděla na mou otázku, která mi jistě blikala z očí. „Jistě, že tady můžete spát... Ello?“ dodala mile, ale trochu se začervenala, protože jí bylo trapné, že si nevzpomněla na mé jméno.

Proti své vůli jsem zívla. Opravdu mě to velice unavilo, že jsem jen stačila při lehnutí do měkkého zamumlat:

„Jsem Bella.“

Postřehla jsem přikrývku, kterou na mě někdo něžně hodil, s doprovázeným hlasem Rose:

„Ani se nedivím, že je unavená. Byla skoro celý den uzamčená v nějaké díře a...“ začala líčit, jak jsem se trápila. Ale zbytek jsem neslyšela, protože jsem usnula vyčerpáním.

Přesto se mi zdál sen.

Svíjela jsem se v bolestivých křečí u nohou Edwarda. Ten jen nečinně hleděl na mou neskonalou bolest. Bušila jsem okolo sebe pěstmi a všemožně se kroutila.

Najednou tíživé ticho rozřízl posměšný smích, linoucí se z jeho hrudi. Ano, dokázala jsem být potichu.

„Tak mi přeci pomoz!“ zakřičela jsem už namáhavě v jedné silné křeči. Jediné reakci, ke které jsem s tím docílila bylo, že se rozesmál ještě více. Udivovalo mě, že se směje, tak jsem více otevřela oči a spatřila jsem jen neproniknutelnou temnotu, s jediným světelným bodem – Edwardem.

Z té tmy mi až zamrazilo za krkem.

Náhle ke mně přiklekl a tvrdě přirazil své rty na mé. Té chuti jeho rtů se nic, co jsem ochutnala, nemohlo rovnat. Jen co jsem se probudila z překvapení tohoto činu, jsem si to začínala plně užívat. Podle mého vkusu se odtrhl příliš brzy od mých hladových rtů. Omamně jsem toužila po tom sladkém opojení jeho rtů.

„Brzy to přejde. Ta bolest,“ zašeptal mi do mých, lehce pootevřených, úst.

Až teď jsem si uvědomila, že jsem zapomněla na bolest. A překvapivě se ani nevracela. Usmála jsem se na něj a on se pak ještě více odtáhl a nenuceně, zvonivě, se opět rozesmál, když odcházel někam do tmy.

„Ne...“ vydechla jsem šokovaně a zhrozeně, protože mi teď obzvlášť chyběla chuť, vůně, tvrar jeho rtů. Zároveň jsem si uvědomila, že mi chybí celý, i jeho někdy ošklivá maska...

„Copak se ti, prosím tě, zdálo?“ zeptala se mě Rose s doprovázeným chichotáním. Promnula jsem si oči, ve snaze se plně probudit. Automaticky jsem si sáhla na ústa. Zrudla jsem, když jsem si připomněla sen, kde mě Edward líbal a díky tomu se u mě rozhořel plamen chtíče.

Proč se mi pořád musí zdát o něm? Cítím se trochu provinile, protože jsem byla zaslíbena Joshovi a tak lehce jsem se zamilovala do jeho vraha. Trochu, je velmi slabé slovo.

„Vypadáš, jako by jsi udělala něco hrozného,“ připomněla se Rosalie a trochu se ušklíbla.

„Byla to noční můra,“ odpověděla jsem teď já s úšklebkem.

Už otevírala pusu, když do kajuty vstoupila Dominique. Překvapivě s nějakým jídlem a vodou.

„Přinesla jsem bramborové placky s vodou. Jezte! Pak půjdete, jako normálně, do kuchyně,“ rozkázala přívětivě.

Pak nám to pohoštění dala. Byla to pochoutka. Shltla jsem to velmi rychle.

„Chutnalo vám?“ zeptala se nás Dominique, když jsme dojedly.

„Ano a moc. Děkujeme,“ odpověděla jsem hbitě.

Už jsem chtěla vyskočit ze židle, pomoct Dominique s nádobím, když jsem uprostřed pohybu strnula. Někdo přímo bušil do těch zasloužilých dveří kajuty.

„Otevřete. Vím, že jste tam!“ přikázal naštvaně Edward, který mi celou dobu mého pobytu v té kobce chyběl. To jsem si musela přiznat.

Rose ještě více zbledla. Já se jen polekaně shrbila a překvapeně mrkala. Dominique si jediná z nás ponechala chladnou mysl.

„Rychle do skříně,“ zašeptala úpěnlivě. A dostrkovala nás do nepříliš velké, dřevěné bedny.

K mému údivu jsme se tam nějak vešly. Bylo tam těsno. Dominique nám tam nechala škvíru na dýchání a tu jsem i použila na pozorování, co se děje. S Rose jsme se bály i dýchat, tak jsme byly hrůzou bez sebe.

Dominique si těsně před otevřením dveří nasadila vyrovnanou, klidnou masku.

Uniklo jí zalapání po dechu, když uviděla mého piráta. Musela jsem si zakrýt ústa, abych nezareagovala jako Dominique. Vždy je to šok, když uvidíte tak dokonalého člověka. Až by vás napadlo, že to není tak úplně normální...

„Pane, co pro vás smím udělat,“ zeptala se opět ovládaně.

„Určitě přišli k ní. Prohledal jsem vše,“ zaječel John – náš věznitel – schovaný za zády našeho pána.

Na to Edward hrubě odstrčil Dominique z cesty a hnal se přímo k nám. Nechápala jsem, jak to mohl vědět, kde jsme byly ukryty.

Otevřel skříň a zabodl své, teď bodající, oči do mých.

Naznačil nám, abychom vyšly ven ze skříně.

„Takže ty, černá divoško, jsi utekla, když jsi byla uzamčena pod podmínkou trestu. Tím si zasloužíš trest mnohem větší. A ty, ty bílá mrcho, jsi jí pomohla a spolu jste utekly před žalářníkem,“ začal nás posuzovat a přitom střídavě ukazoval na mě, na Rose a na Joshe.

Pak se obrátil na zsinalou Dominique. „A ty jsi je před spravedlností kryla, ale kvůli tvé dlouhé, věrné službě tě nepotrestám,“ řekl přísně. „Ale nějaký malý trest vymyslím,“ dodal nekompromisně.

„Odvést,“ přikázal Joshovi. On samozřejmě ihned poslechl.Vedl nás rovně dopředu. Kousek před námi šel můj hrubý, zamyšlený pirát. Doprovázela ho zděšená Dominique.

„Smilujte se přeci, pane,“ zaprosila a vrhala na nás omluvné pohledy. „Prosím.“

„Ne a buď ráda, že to neschytáš ty, ačkoli bys měla,“ zavrčel podrážděně.

„Moc vás prosím,“ zakňučela znova.

„Buď zticha!“ okřikl ji a přitom udělal něco hrozného. Uhodil Dominique do tváře až zavrávorala. Uraženě a poníženě odcupitala k Joshovi a něco mu špitala.

„Mějte slitování,“ ozvala se Rose se svým medovým hlasem. Nemyslela jsem si, že ji uslyší, vždyť i já měla velké problémy a to jsem byla jen krok od ni. Ale překvapil.

Zprudka se otočil. „To určitě, ne,“ zavrčel jí do obličeje. Vypadal velmi hrůzostrašně a děsilo mě jen se na něj teď dívat. Rose se jen zašklebila a sklopila pokorně hlavu, když na ni zavrčel. Opravdu zavrčel.

„Edwarde, prosím. Nedělej to,“ zamumlala jsem kajícně. Všichni okamžitě ztuhli nad mou opovážlivostí a já jen bojovně vystrčila bradu.

Jeho obličej střídal hned několik emocí – překvapení, údiv, zlost – až přešel do chladné, nedobytné masky. Ale jeho oči mi napovídaly, že se už rozhodl, co s námi bude.

Vyrazil ke mně. „Ty kurvičko, co se to opovažuješ? Za to tě nechám více trpět, to si piš,“ zahučel nevraživě. Pořád mu z očí vyzařovala až zvířecí zuřivost.

„Nedělej to,“ sykla jsem mírně vystrašeně.

K mému zděšení se rozpřáhl, aby mi dal facku, jako Dominique.

„Ne, pane!“ vykřikla rozhozeně Dominique.

Nechal pomalu svou ruku spadnout a mlčky zamířil dál rovně chodbou. Všichni jsme pokračovali, jako oněmělí až jsme došli k mě hodně známých dveří. Rose se také lekla blížící se hrozby, která sálala z oněch dveří.