Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 32. díl

20.05.2011 (19:30) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1921×

Náhle mě něco velkého, silného povalilo na zem. Bill. Nedaleko té velké hroudy živoucího kamene ležící na mně, se objevila Caroline.

„Sis myslela, že nám utečeš, co,“ zakvokala Caroline klečíc u mé hlavy.

***

Pohled Edwarda:

Konečně se Tanya rozhoupala odstěhovat se a mně tím pádem spadl obrovský balvan ze srdce. Jenže mému štěstí odebíralo intenzitu to, že jsem nikde nemohl najít Bellu. Tanya, která ji viděla naposledy, říkala, že si musí něco promyslet a především zůstat sama. Ale tak dlouho? V žádném případě jsem nechtěl přeceňovat ženskou mysl. Ale tak dlouho přemýšlet?!

Zrovna teď jsem sháněl Alice, jestli neviděla někde Bellu ona. Domníval jsem se, že jsou na zahradě, když nebyli ve své ložnici.

Měl jsem pravdu. Prakticky vzato jako vždy. Seděli na lavičce poblíž barevných záhonků.

„Nechci rušit, ale musím,“ suše jsem prohlásil a tím přerušil jejich špitání a objímání. Přiznám se, že mi to nebylo ani moc líto.

„Ty vždycky musíš,“ povzdychl si nabubřele Jasper. „Co chceš, Edwarde?“

„Alice,“ oslovil jsem jeho družku a nedbal jeho poznámce. Nemohl jsem se zaobírat hloupostmi, protože jsem byl natolik nervózní Bellinou nepřítomností.

„Viděla jsi někde Bellu?“ Doufal v kladnou odpověď.

„Ne, měla bych?“ Okamžitě se vymrštila do stoje. Mé obavy se vyplnily.

Co se stalo? mysleli si oba, evidentně byli také ze mě vyděšení.

„Nemůžu ji nikdy najít. Viděla jsi něco?“ zeptal jsem s nadějí. Když sklopila zrak a pak ho přemístila zahanbeně na Jaspera. Bylo mi to jasné. Nezaměřovala se na ničí rozhodnutí, prostě si užívala. Ale nemohla si najít jinou, vhodnější dobu na muckání?

„Zkus to. Já zatím opět jdu prohledat okolí, kdyby něco, tak mi to přijďte říci,“ rozhodl jsem a má sebekontrola se začala bořit. Abych nedal najevo všechnu frustraci, strach, obavy a výčitky, tak jsem se otočil a šel pryč.

Proč by ode mě odešla? Já myslel, že to se smrtí Angely skončilo a budeme konečně šťastni. Co přesně by mohlo vést k tomu, že by mě tu nechala? Dokonce ani Tanya zatím není. Kdyby nic jiného, tak myšlenky by ji zradily. Edwarde, přemýšlej... Počkat, co když vůbec neodešla dobrovolně? Úplně jsem se zděsil. Ihned jsem se zastavil a nadával si, co nejpeprnějšími nadávkami. Jak je možné, že tato možnost mě nenapadla dříve? A přitom je to nejpravděpodobnější možnost.

Bella by nikdy neudělala nic neuváženého a nikdy by neopustila osoby, které miluje. A do té skupiny se hrdě počítám.

„Ale kdo... ?“ uvažoval jsem nahlas a v tom mi to došlo. Jako na povel jsem se otočil a uháněl k Alice zpátky. Ve vteřině jsem byl na místě, kde jsem před chvílí stál.

Jenže Alice nebyla Alice. Měla vizi. Nahlédl jsem do její vize, ale viděl jsem jen šmouhy. Snad ona viděla lépe.

A Jasper? Ten mě snad ani nezpozoroval, že stojím vedle nich. Měl oči jen pro Alice.

Najednou se Alice vzpamatovala, upřela na mě vystrašený pohled. Přestože jsem se snažil zkoumat její vizi, tak to nepomáhalo, bylo to všechno tak rozmazané a tmavé.

„Je v nebezpečí, umučí ji, Edwarde,“ mumlala a natiskla se na Jasperovu hruď. „Je to strašné.“

Nevydržel jsem to a mé rostoucí napětí se uvolnilo, i přesto, že mne Jasper uklidňoval svým darem. Třásl jsem Alicí jako s hadrovou panenkou. A to byla chyba, poněvadž mě Jasper od ní odhodil s rozhněvaným vrčením. Mohl jsem si za to sám, ihned jsem se postavil a automaticky přešel do útočné pozice.

„To je špatně. Všechno je špatně!“ zaječela Alice pozorujíc naše vzájemné pozice. Vymanila se zpod Jasperovy paže. „Edwarde, ty agresivní sklony si nechej, laskavě, na někoho, kdo si to zaslouží.“ Pohoršeně kroutila hlavou a zkřížila ruce na prsou. „Jaspere, nebuď tolik vztahovačný. Nic by se mi nestalo. Musíš toho... pomatence pochopit, je jen starostlivý,“ přikázala laskavým tónem. Při vyřknutí té urážky jsem se nadul a zlověstně přimhouřil oči. Prý pomatence.

„Tak a teď přejďme k osvobození Belly,“ dodala a znovu se opřela o Jaspera. Mé původní obavy se opět vynořily a počastoval jsem Alici zpytavým pohledem.

„Jsou za tím Bill a Caroline, že jo?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem a pro jistotu jsem zavřel oči, aby moje návaly rozzuřenosti nevypluly na povrch.

„Ano, ale pro řeči teď není moc času. Protože musíme zjistit, kde jsou,“ potvrdila mé chmurné domněnky. Ale jak je možné, že Volturiovi je nechali? Měli je přeci zlikvidovat.

„Počkat,“ vydechl jsem opožděně, když mi došel význam slov. „Jak nevíš. Přeci musíš vědět, kde se skrývají!“

„Ano, viděla jsem místo, ale je to místo mně neznámé,“ vysvětlila zadumčivě a v její mysli jsem zbádal tmavou místnost, jež si velmi oblíbila vlhkost, špína a různý hmyz. Na první pohled určitě odpudivá místnost. Ale jediné světlé místo bylo u oblého vchodu. V ten moment mi to došlo. Jeskyně. Velká, smrdutá, ošklivá díra ve skále ještě napůl přikrytá vodopádem. A jeskyně je tu v okolí jen jedna.

„Já asi vím, kde jsou,“ spěšně jsem prohodil přes rameno než jsem přešel do nadlidského běhu. Nemusel jsem se ohlížet a věděl jsem, že jsem jimi následován.

„Jaspere, pamatuješ na tu starou jeskyni za vodopádem?“ řekl jsem a doufal, že mu dojde, proč jsem to řekl.

Začali si mezi sebou šuškat a já raději přepnul, abych ještě chvíli zdržel nahromaděný vztek, který byl určen některým jiným.

Už se ani Jasper nesnažil mě uklidňovat, což bylo v téhle chvíli dobré.

Bill a Caroline. Ti kteří mi už jednou sebrali mou lásku a teď opět. Minule jsem byl natolik štědrý, že jsem je přenechal Volturiovým, kteří s nimi měli udělat krátký proces. Jenže všemocní vládci zklamali. Možná by neuškodilo zvolit už někoho jiného. Už jsou možná přepracovaní. Ale to je přirozeně neomlouvá.

Nicméně teď je nijak neušetřím. Zkřiví Belle třeba i jeden vlásek a bezlítostně je zavraždím. Možná budu i mučit. Avšak to bude záležet na okolnostech.

Nemůžu uvěřit, že se znovu pokusili mi uškodit a ještě prostřednictvím Belly. Tentokrát to pro ně jistojistě bude ponaučení. Určitě se mi chtěli mstít a věděli, jakou nejvhodnější možností to udělat.

Byli jsme na místě. Zvuk zurčení vody se rozléhal všude okolo mě. Navzájem jsme se na sebe podívali.

„Už jsme tu, měli bychom si tedy vymyslet plán,“ zahučela Alice a v mysli ještě jednou zkoumala tu jeskyni. Asi to jediné viděla jasně.

„Přece jenom si nejsme jisti, jestli jsou zrovna tu, tak bychom je měli vylákat z jeskyně, a jestliže vyjdou, tak my je zabavíme a Edward zachrání svou milou,“ váhavě vypověděl svůj plán Jasper, když jsem se neměl k vyjádření mého názoru. Neustále jsem pokukoval po vchodě. Byl jsem tak moc netrpělivý, a tak moc rozzuřený.

„Dobrý, jednoduchý plán, který může vyjít,“ zhodnotila Alice Jasperův plán s rozzářeným úsměvem, který přesto nebyl jako její obvyklý úsměv.

„Ale mám jednu námitku. Přenecháte je mně. Já je zabiji,“ namítnul jsem pohotově.

Souhlasně přikývli, chápali mě.

„Jdem na to,“ navrhl jsem hned na to neústupně a už se hnal skrýt za ohromný balvan, aby mohli Jasper s Alicí splnit svou úlohu.

Vybral jsem si místo poblíž otvoru s krásným výhledem a především místo, které mě naprosto skrylo.

„Bille, Caroline! Vylezte, víme, že tam jste! Pojďte bojovat jako praví upíři, takovou dobrou příležitost, jak Edwardovi ublížit, už pravděpodobně nedostanete!“ křičel Jasper s bojovným odhodláním, který i mě donutil postoupit několik krůčků.

Chvíli se neslo nepříjemné ticho, které nevěstilo nic dobrého. Poněkud jsem ztrácel naději, že má dedukce je správná. V jeden okamžik jsem už poraženecky chtěl vystoupit a rezignovaně sklopit hlavu. Avšak...

„Chceš bojovat, tak dobře. Ale dostaneš za vyučenou,“ zahalasil Billův povýšený hlas. Najednou vystoupil z jejich úkrytu. Náhle se zarazil, když uviděl Alice. Zřejmě nevěděl o Alice, to by vysvětlovalo, proč si tolik nedali záležet na svém úkrytu. Vlastně je to jedině dobře.

„Další otrokyně? Bratři Cullenovi mají tedy vkus,“ neodpustil si jedovatý komentář a vlekle postupoval vpřed.

Jeho komentář mě probudil z náhlé strnulosti. Okamžitě jsem si všiml, že Caroline není s ním, to znamená, že nebudu mít tak lehkou práci při osvobozování Belly.

„Hele, jestli se bojíš, tak zalez zpět do nory,“ podotkla Alice uštěpačně a posunula se taky dopředu a přesunula se do bojové pozice.

„Já se nebojím!“ zaječel jako smyslů zbavený a každá opatrnost byla pryč. Rozeběhl se přímo na Alice, jež už chránil bystrý Jasper. To byla má šance.

Sice jsem byl pořád trochu šokovaný z toho, jaký pitomec mi mohl sebrat mou nejmilejší osobu. A to hned dvakrát. Ale měl jsem takové tušení, že šéf těch všech akcí byla Caroline. A proti ní jsem musel jít, abych osvobodil mou Bellinku.

Nečekal jsem na vhodnější příležitost a vydral jsem se ze svého místa a rychlým klusem jsem si to mířil přímo do jeskyně lemované malým vodopádem. Určitě by ten vodopád poskytoval úžasný úkryt před všemi nepovolanými, ale byl moc malý. A nebo ta jeskyně měla prostě moc velký vchod.

Se zatajeným dechem jsem stál konečně v jeskyni. Vize Alice vůbec nelhala, bylo to odpudivé místo, kterému by se normální člověk vyhýbal.

Opatrně jsem postupoval vpřed. Záhy byla přede mnou křižovatka. Ale světlo, které se linulo z jedné cesty, mi napovědělo, kam se vydat. Docela mě překvapilo, že tu je křižovatka. To by znamenalo, že to tu upravili. A to znamená, že ten únos měli naplánovaný. Velice překvapující u těch hlubokomyslitelů.

Chtěl jsem se ještě zaobírat takovými nesmyslnými myšlenkami, ale následující okamžiky mě naprosto odrovnaly...

předchozí * další

A příště bude poslední dílek (opravdu poslední :D) i s epilogem. Samozřejmě můžete očekávat znovu pohled Belly. Copak se asi dělo v té jeskyni, když tam Edward nebyl?

Autor: Jennush (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý život otrokyně - 32. díl: