Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 3. díl

09.10.2010 (08:15) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2896×

Otočila jsem se za hlasem, ale jestli byl hlas hezký, tak ona dívka byla přímo nádherná. Měla zlaté, lehce vlnité, vlasy. Dokonalý obličej. Oči měla jako ta nejčistčí voda na světě. Pleť měla bledou a bílou. Nádherný anděl přede mnou stál. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím.

„Jsem Rosalie Hale a ty?“ představila se s menším úsměvem. Udivovala mě jedna věc, kromě její krásy.

„Jmenuju se Isabella a ty jsi taky otrokyně?“ překotně jsem ze sebe vydala.

„Ano, bohužel. A ty jseš jenom Isabella?“ vyzvídala dál nenuceně. Postřehla jsem, že je smutná, když přikývla, že je taky otrokyně.

Němě jsem přikývla pořád ochromená její krásou.

„Dělejte a nemelte!“ zaječela na nás Dominique.

V tichosti jsme opět přešly do práce a mně bylo o trošku lépe. Přeci jenom není každý na téhle proklaté lodi tak hrubý a zlý.

Oloupala jsem 5 hrnců těch takzvaných brambor a už mě vše bolelo. Ale hezky jsem si popovídala s Rose. Zjistila jsem, jak se sem dostala. A jak to tu normálně chodí. Hodně mě toho překvapilo a zároveň zděsilo.

Nakonec jsem zjistila, jakže se jmenuje můj osobní pirát. Jmenuje se Edward Cullen a prý jsou tři bratři - Edward, Emmett Cullen – ten je v zemi, kam plaveme a čeká na nás. A pak Jasper Cullen – on je kapitánem této lodi. A můj pirát organizoval přepadení různých vesnic. Dost zajímavé.

A dokonce jsem měla štěstí, že jsem se dostala do kuchyně, protože tady mi nehrozí tak velké nebezpečí. K nevíře bylo, že mi tím vlastně Edward prokázal službu, aniž bych o tom věděla.

O západu slunce přišel věznitel a vyzvedl nás. Společně jsme pak došli do kobky. Akorát, že jsme byli rozděleni do dvou kobek. Proto jsem neměla příležitost Rosalií poznat. V naší kobce byly jen černošky.

Málem jsem dostala zástavu srdce, když jsem zjistila, že Alice nikde v kobce není. Což znamenalo, že je pořád s tím kapitánem. Hrozně jsem se o ni bála, proto jsem ani nemohla zůstat v klidu. Pořád jsem přecházela po místnoti jako lev v kleci.

Někdy po desáté se otevřely dveře. Konečně vstoupila má dlouho očekávaná osoba – Alice. Vypadala jinak, už neměla naše normální oblečení, ale hrozně moc nepohodlné šaty. Vypadala šťastně, což mě udivovalo.

„Co se ti stalo?“ vydechla zděšeně. Váhavě ke mně vykročila.

„Zrovna jsem se tě chtěla stejně zeptat,“ řekla jsem kapku sarkasticky. Při mých slovech jsem prudce a úlevně dopadla na mou postel.

Alice se posadila ke mně a pak spustila. „Kapitán lodi, tedy jmenuje se Jasper Cullen. Musíš uznat, že to je božské jméno. Zkráceně se uchází o mou ruku,“ zešeptala dojatě. Napjatě čekala mou reakci, tak jako i já.

Věděla jsem, že vztah s pirátem je nebezpečný a nepřípustný, protože nám vlastně vyhladili rodiny, zemi a tak dále. Ale já poučovat nemohu, protože vlastně – musím si přiznat – pociťuju určitou náklonost k Edwardovi. Hlavně díky jeho záchraně.

Odkašlala jsem si. „To je dobře, ne? Jestli ho máš ráda, tak jdi do toho,“ řekla jsem a snažila se potlačit rozhořčení. Kupodivu to nepoznala.

Vypískla nadšením. „Ty se nezlobíš! Děkuji, mám ho šíleně ráda.“

„Prosím, buďte konečně zticha, vy děvky,“ vyštěkla na nás jedna další černá otrokyně. Onu dívku jsem neznala.

„Starej se sama o sebe!“ vyštěkla Alice na oplátku na ni. Dál už nic neříkala, jen si mumlala tak, aby ji nebylo slyšet.

„A co ty?“ zeptala se mě starostlivě.

„A to nic. To není důležité,“ špitla jsem chlácholivě. Nevím, proč jsem Alice lhala, přeci té jediné důvěřuji. Ale lež ze mě automaticky vypadla.

Nevyzvídala dál, ale bylo vidět, že hoří zvědavostí.

„Já jdu spát. Jsem vážně vyčerpaná,“ Zívla jsem na důkaz mého tvrzení. A šla jsem konečně ulehnout do říše snů, kde skutečnost nemá žádnou roli. Alice mě po chvlice následovala.

„Edwarde?“

„Edwarde.“

„To ti neodpustím.“

„Mám tě ráda.“

„Edwarde!“ Teď už jsem křičela jeho jméno. Prudce jsem se probudila.

Alice nade mnou stála a zděšeně na mě zírala. Mírně zakroutila hlavou.

Samotný mně se zdálo, že je to už moc. Dvakrát po sobě se mi zdá o muži, který vše vyhladil, co jsem měla ráda. A který se mnou jedná jako s nejpodřadnějším blátem, ale zároveň, který mě zachránil.

Jak se mám vyznat ve svých citech, když se nevyznám ani v něm?

„Tak tohle jsi přede mnou tajila? Ty chceš druhýho bratra, který nám všem ublížil?“ zašeptala pohoršeně.

To se mě dotklo. Ona sama flirtuje s kapitánem téhle proklaté lodi a mně bude něco říkat jenom proto, že se mi jednou zdá o Edwardovi? No, dobře dvakrát, ale to nemusí vědět.

„My nic spolu nemáme a nehodlám na tom nic měnit. A mimochodem ty jsi ta, která si vezme kapitána lodi, který zničil naši rodnou ves!“ vykřikla jsem podrážděně, ale jakmile jsem to vypustila z úst, už jsem toho litovala.

Bolestně sebou při mých slovech trhla.

Zavrzaly dveře a z nich koukl „vrátný“. „Neřvěte tu jako v opičárně,“ rozkřikl se na nás. Zřejmě byl nějak mimo.

Škytl.

„Nevím, kdo tu řve,“ usmála jsem se sarkasticky, přitom koutkem oka jsem zahlédla jak Alice polekaně zakoulela očima.

„Jak... se vopuvazujís... vopovazujes,“ koktal překotně. Asi to měo vyznít zle, ale vyznělo to spíš legračně.

Ale hrozivě k nám dodupal a táhl nás pryč z kobky.

Chvíli jsme chodili, než jsme narazili na staré, oprýskané dveře. Ale řekla bych, že byly také silné.

Klopýtavě nás tam přivedl.

„Ne, prosím. Nedělejte to,“ prosila Alice úpěnlivě.

„To si ta druhá mala promýlati co riku,“ odpověděl velmi namáhavě. Písmenka se mu nějak pletla.

Pak jsem si zvlášť nevšímala, co povídá. Hypnotizovala jem totiž tuto místnost. Byla tu tma. Voda po kolena. A ležely tu různé provazy a lahve. Bylo to hrůzostrašně děsivé. Jestli jsem si myslela, že tamto byla kobka, tak jsem se ošklivě mýlila...

Po chvíli se mé špatné tušení vyplnilo. Vzal provazy a nejdříve Alice přivázal. Když ji přivazoval, tak jsem se zmohla jen na tupé zírání.

„Ne,“ vydechla jsem, když přešel ke mně.

Přestože byl mimo, počínal si dost obratně. Za chvíli jsem měla zavázané ruce i nohy.

„Jé, to je hezkej pohled. To máte za to. Užijte si to,“ zahučel na nás náš věznitel.

Nestydatě po mně Alice vrhala vražedné pohledy.

Už zase se dokázalo, že stačí chvilka a vše se zkazí. Před chvilkou jsme ještě byly kamarádky na život a na smrt. A teď by mi Alice nejradši vyškrábala oči. Jaký zvrat...

„Všechno kvůli tobě. Kvůli tobě jsme teď zavřený. Kvůli tobě si ušpiním své nové, krásné šaty!“ zaječela na mě, i když jsem byla od ní tak na 2 kroky.

„Kvůli mně ne. To kvůli tomu, že ses změnila,“ zavrčela jsem na ni s přimhouřenýma očima.

Odfrkla si. V tu chvíli bych na ni nejradši skočila, ale provazy mi to nedovolovaly.

„Tak jestli jsem se změnila, tak ti neřeknu pozitivní novinku.“

Překvapeně jsem zamrkala. Co jí to zase přelítlo přes nos? Nejdříve je protivná a pak je milá jako sluníčko?

„Povídej,“ řekla jsem podezíravě. „Prosím,“ dodala jsem přívětivěji, když se trochu zachmuřila.