Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 27. díl

12.04.2011 (19:30) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2001×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Pokud se nepletu, tak vidíš osobu, na kterou se zrovna zaměříš. A tvá vize může být budoucnost, přítomnost i minulost. Velmi užitečný dar,“ prohlásil soustředěně.

Ihned mi došel význam slov. A kdybych mohla, tak bych se zaručeně začervenala. Usilovně jsem se soustředila na Edwarda až jsem měla vizi. Tak hloupé přiznání se může stát jen mně.

Možná ten svůj nový užitečný dar vyzkouším záměrně.

„Má pravdu, Bello,“ přisadila si Alice. „Vím, že svůj dar nemáš ráda. Jako svou existenci. Ale začni na to koukat optimisticky,“ poučovala mě s obavou. Ač se zdá, že pořád nemám ráda, tak jak jsem skončila, tak je to právě naopak. A to všudepřítomné poučování mi mírně řečeno leze na nervy.

„Nech mě, Alice,“ vyštěkla jsem na ni záhy vztekle. „Ráda jsem vás poznala,“ dodala jsem k těm milým upírům s nuceným úsměvem. A hned na to jsem vypochodovala z pokoje.

„Bello, promiň já to tak nemyslela,“ křikla za mnou ještě Alice. Cítila jsem se mizerně. Možná to spraví trochu relaxace

Směr, můj pokoj. Tentokrát to bylo těžší najít cestu, avšak jedna ochotná služka mi ukázala, kde ho mám.

Celou cestu jsem toužila svalit se do postele a jen civět do prázdna. Myšlenky nechat volně plynout. Tudíž není divu, že jakmile se za mnou dveře zavřely, tak jsem hupsla do měkké postele.

Bylo těžší než jsem očekávala na nic nemyslet. Avšak záhy mne napadl vynikající nápad. Vyzkouším ten svůj úžasný, suprový, bezvadný dar. Záměrně.

Jistě, měla jsem strach. Avšak musela jsem prozkoumat to, co se mi přidělilo.

Bez dalšího zbytečného přemítání jsem se začala soustředit na první osobu, která mne napadla. Ženskou osobu.

Rosalie. Živě jsem si ji představila. Krásná blondýnka, která převýšila svou krásou i některé upírky.

A abych svému daru upřesnila, co chci vědět, tak jsem myslila na to, co právě teď dělá.

Nemusela jsem si ji dlouho představovat, protože nejdříve jsem viděla mžitky před očima, a pak jsem se propadla do vize.

Stála jsem v kuchyni hned vedle Rosalie, která něco překotně míchala.

„Rose, už sis rozmyslela mou nabídku?“ zašeptal jí Josh svůdně do ucha. Ona se jen usmála.

„Víš, že teď na to není správá doba, ale slibuju, že si to nechám pořádně projít hlavou,“ zamumlala po krátké pauze.

„To už jsi říkala,“ protestoval rázně se špetkou hněvem, který v něm její slova vzkřísila. „To tě ani naše společné seznámení neoblomilo?“ zeptal se opět svůdně nedbaje zarážejících pohledů od ostatních poblíže stojících otrokyň.

„Joshi, byl to jen úlet, tak si to konečně přiznej! Mám tě ráda, ale pochybuju, že bude něco víc. Tak a teď máš mé konečné a platné rozhodnutí,“ rozčílila se Rose a z očí jí sršely blesky. Byla jsem na Rose vážně pyšná, i když mne šokovalo, že vlezla do postele s Joshem. No, měla jsem to očekávat. Jednu dobu o něm zasněně povídala.

„Slečno, obtěžuje vás Josh? Mám ho poslat na dvoreček?“ zeptal se krásný hlas, jenž patřil jejímu známému podle reakcí. Její reakce také poukazovala na její touhu a zamilovanost. Tento muž byl její dobyvatel - jejího nevinného srdce.

Zalapala jsem po dechu, byli si až moc s Edwardem podobní. Jiskřivé, zlatavé oči poukazující na svůj šarm, sílu a smysl pro humor.

„Emmette, není třeba. Stejně jsme tu skočili, že Rose? A doufám, že si to ještě rozmyslíš,“ sykl Josh naštvaně, jelikož se už pravděpodobně těšil až Rosalie přemluví k nějaké akci. Bez sebemenšího náznaku zuřivosti nebo podkopnuté ješitnosti vyšel z jídelny. Všimla jsem si, že několik dívek slastně zavzdychalo.

Ony z těch samých nádherných mužů musely poněkud bláznit. Přeci by nikdo se zdravým rozumem nepřežil ani minutu v pokoji plným nadbytečného testosteronu. Toť můj skromný názor.

„Děkuji,“ vydechla Rose hypnotizujíc jeho skvostnou a velmi svalnatou postavu. Emmett neodpověděl hned, protože jako Rose také hypnotizoval její tělo. Připadala jsem si až trapně v téhle společnosti.

„Jsem vám k dispozici, má paní,“ prohlásil s určitým respektem a něhou v hlase. Mírně se uklonil.

Že by něco začalo?

„Někdo by si třeba myslel, že poskytneš trošku té slušnosti, ale to ne. Jseš pořád ještě otrokyně!“ něčí ostrý hlas přerušil mou vizi a já se propadla znovu do mého napjatého těla. Bezděčně jsem zamrkala a spatřila uprostřed pokoje Tanyu.

„Pardon, co tu chcete?!“ ozvala jsem se pomalu, když už začínala svou nohou netrpělivě poklepávat o podlahu. Vypadala bezchybně, stejně jako v mé vizi.

„Grrr, to je tak neuvěřitelné. Že mne dokáže vytočit novorozená,“ zaúpěla spíš pro sebe a naštvaně pohodila hlavou až jí několik pramínků vlasů spadalo do obličeje.

„K věci, přišla jsem do téhle malé komory, abych ti oznámila, že jseš má služka,“ prohlásila s posměšeným úšklebkem na tváři.

„Proč? Co se stalo?“ vysypala jsem ze sebe z prvního šoku, který mi schválně obstarala.

„Nic, jen že teď budeš moje komorná i bohužel té Alice budeš dělat služku,“ řekla s pevně přišpendleným úšklebkem na tváři. „Čili budeš tu pro nás obě.“

Dobré, takže téhle protivné krasavici budu sloužit. Prima. Ale mohlo to dopadnout i hůř.

„Dobrá, ale někdo mi to mohl říci,“uvažovala jsem nahlas s velice nepříjemným hlasem.

„Říkám ti to právě teď, jestli sis nevšimla,“ vyštěkla popuzeně.

„Myslela jsem spíše někoho kdo tu bydlí,“ vyštěkla jsem v odpověď. Už jsem se pořádně neudržela a povolila uzdu mé slušnosti. Kdyby mne viděla Dominique určitě by se zhrozila.

Náhle se od svého místa vymrštila k mému místu, kde jsem seděla. Zkušeným úchopem mne přirazila za krk ke stěně. Přidržovala si mě v téhle pozici tak šikovně, že jsem nemohla použít svou sílu, abych se bránila. Natož něco jiného.

Natiskla se ke mně až jsem pocítila její mírně štiplavý parfém. „Nikdy, opakuji nikdy se mnou takovým tónem nemluv Může se ti to pořádně vymstít,“ zasyčela důkladně do mého ucha.

Čím déle jsem ji znala tím mi byla odpornější. Ovládla jsem přívalovou vlnu zuřivosti a odpověděla jsem, tak jak jsem nejlépe dovedla v této situaci:

„Nebudu.“

Samolibě se usmála a povolila stisk, ale ne natolik, abych se mohla o něco pokusit. „Jsem tu zatím host, ale brzy, brzy se to změní a stejně mě budeš muset poslouchat. Edwarda mi nevemeš!“

Jak to vše rychle začalo, tak to rychle skončilo. Ani se neohlédla a jen práskla dveřmi.

Nemohla jsem pořádně přemýšlet. Byl to šok i pro upíra jako jsem já. Nejdřve jsem si nemohla vzpomenout koho mi to připomíná. Jenže pak jsem si to uvědomila jako z čistého nebe. Caroline...

Nejdříve jsem ji chtěla následovat, abych... něco udělala, ale rozhodla jsem se po periferním shlédnutí v zrcadle, že provedu něco se s sebou v té malé komůrce. Domnívala jsem se, že každý pokoj měl svou vlastní koupelnu.

Po nějaké době, kdy jsem poupravila svůj vzhled jsem vyšla na chodbu.

Překvapivě jsem narazila na rozzuřeného Joshe. Trochu jsem se před ním nahrbila.

„Joshi, co tu děláš,“ málem jsem vykřikla překvapeně. Pomalu se mu při pohledu na mě uhnízdil na své tváři úsměv.

„Už dlouho jsem neviděl Angelu, takže jsem se tě chtěl zeptat, jestli jsi viděla,“ řekl a jasně se mu do očí vkrádaly obavy.

Začala jsem mít takové špatné tušení. „Já také ne. Možná je někde zalezlá na zahradě,“ doufala jsem celá rozechvělá náhlým strachem.

„Nevím, půjdu se ještě po ní porozhlédnout. Bello, dělám si o ni velké starosti. Nedávno se dozvěděla, že Regina při tom přepadení té lodi zemřela,“ zoufale zamumlal a přitom si mnul rukáv.

Byla jsem v šoku. Proč mi nedošel důvod Regininy nepřítomnosti? To jsem byla až tak sebestředná? Takové milé děvče a je mrtvé? To není možné. Já se cítím dost mizerně, ale co potom Angela?

předchozí * další

Příště bude kapitola odpočinková a spíše romantická.

Autor: Jennush (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý život otrokyně - 27. díl: