Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 25. díl

23.03.2011 (21:30) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1890×

Byla jsem najednou v prostorné jídelně a pozorovala Edwarda s nějakou sličnou dívkou. Zahořela ve mně špetka žárlivosti, když jsem si ji prohlédla. Nejprve jsem si všimla jahodově zlatých vlasů, co jí splývaly do půli zad. A tyto vlasy rámovaly mladý, krásný, dívčí obličej. Jenže v tomhle okamžiku byla značně rozrušená. I přes její citové vypětí stála hrdě, vzpřímeně, a dokonce Edwarda probodávala svým pohledem.

Měla kupodivu stejné oči jako Edward. Kdybych Edwarda neznala, pomyslela bych si, že jsou příbuzní, ale nebyli. Měl jen bratry.

Její šaty úchvatně korespondovaly s jejími vlasy.

„Proč to děláš?“ zeptala se tiše – pravděpodobně, aby skryla bolest v hlase, kterou já přímo cítila - a přimhouřila podezíravě víčka. „Proč ti tolik záleží na otrokyních? A to tolik, že je začneš hledat na vlastní pěst? Několik takových případů se stalo a nikdy nás to moc nerozrušilo,“ mluvila čím dál hlasitěji.

„Tanyo, pochop. Já nikomu nepřenechám svůj majetek,“ prohlásil jak koketně, tak se skrytou hrozbou v hlase.

Chvíli se navzájem měřili a mlčeli.

„Je jen dobře, že se k vám stěhuji,“ prořízla konečně ticho a jak to dořekla, tak hrdě odkráčela. Nejpravděpodobněji do svého pokoje.

„Bello, co je ti?!“ řekla asi už poněkolikáté Alice, podle obav v jejím hlase. Silně se mnou zatřásla a já konečně upřela pohled do jejího hezkého obličeje.

„Já nevím. Asi se mnou není něco v pořádku,“ vydechla jsem šokovaně. Nechápala jsem, co to bylo. Pravděpodobně jsem začínala bláznit.

„Bello, řekni mi vše, co jsi viděla,“ řekla pevně a naléhavě. Nevěděla jsem, proč je tak důležité znát podrobnosti mého šílenství, ale odpověděla jsem jí.

„Stála jsem v jídelně. Podle mě ta, která je v tom domě. A tam stál Edward s krásnou dívkou – Tanyou. Ehm, hádali se. Pochopila jsem, že Tanye vadilo, co pro nás Edward udělal,“ zkrátila jsem svoje bláznivé snění poněkud nepřehledně.

„A abych nezapomněla. Chci vidět Angelu,“ dodala jsem rychle své přání. Měla jsem o ni pořád strach. Musela být strachy bez sebe, když ji sem přivezli, a navíc já u ní nebyla, abych ji utěšila. Moc mě to tížilo.

„Páni,“ vydechla zmateně. „Bello, musíme jít urychleně domů,“ rozkázala netrpělivě.

Vzala mě za ruku a samovolně jsme začaly běžet. Ale ne dlouho. Zastavily jsme se pod oknem.

„Bello, půjdeš sama. Musím něco zařídit, jestli chceš, tak běž za Angelou. Běž do kuchyně a zeptej se na ni,“ vyklopila ze sebe spěšně a už cupitala k hlavním dveřím. Chvíli jsem na ni koukala a pak jsem svůj pohled obrátila na dům.

Opravdu ohromující sídlo. Musela jsem si to opět přiznat. Ale docela mne mrzelo, že dům je mimo ruch civilizace, tudíž ho nemohlo tolik lidí obdivovat.

Bez zaváhání jsem skočila do okna. Asi už jsem si začínala zvykat na upíří věci. Nakonec měla Alice pravdu, poupravila mi můj pohled na sebe a na upíří okolí.

Automaticky jsem vykročila ke skříni a musela jsem uznat, že ty šaty byly skvostné. Nakonec jsem si vybrala jednodušší a hlavně praktičtější šaty. Byly světle fialkové. Zhrozila jsem se, když jsem ze sebe shodila cáry šatů. Bylo to ještě horší, než jsem si myslela.

Ještě že mě nikdo neviděl.

Po několika okamžicích jsem byla na chodbě připravená sejít do jídelny. Jenomže kde je ta jídelna? To mi nějak Alice pozapomněla říct.

Po chvilkovém rozhodování jsem se rozhodla vést se instinkty stejně jako na lovu. Ale rozdíl byl v tom, že nehledám jídlo. Nad tím jsem se v duchu ušklíbla.

Chodby byly snad nekonečné. Ale po pár minutách jsem uvítala změnu. Našla jsem schody a pak onu jídelnu. Zarazila jsem se uprostřed kroku. Byla úplně stejná, jako ta v tom vidění. A dokonce jsem tušila, že to byla více než realita. Otřepala jsem se a vydala se po hlasech do kuchyně. Tolik lidí, tolik srdcí, tolik krve. Ne, já nebudu vrah.

Belo, uklidni se a nevšímej si ničeho nezbytného, uklidňovala jsem se.

„Bello,“ vykřikla rozradostněně Angela. Značně se mi ulevilo, když na mne skočila a drtila mě v objetí – ne, že by mě to bolelo. A nemluvě o tom, jak jsem si oddychla, když jsem se ujistila, že není takové stvoření jako já. I když jsem byla trochu napnutá, abych náhodou nepodlehla mé žízni a nevysála ji. Avšak mé sebeovládání bylo obrovské. Samolibě jsem se usmála.

„Bála jsem se o tebe,“ pravila šťastně, když se odtáhla. Uznávám, že výraz na tváři byl šťastný, ale výraz v očích byl děsivý. Nikdy jsem neviděla takovou bolest.

„Angelo, co se stalo?“ zeptala jsem se něžně a starostlivě jsem si ji měřila.

„Nic,“ odbyla mě a lehce to odmávla rukou. „Takže ty jsi teď… upír?“ zeptala se velmi tiše a rozpačitě.

To byla ta obávaná otázka. Cítila jsem potřebu vysvětlit jí, že jsem to neměla v plánu a že mne to moc mrzí. Aniž bych věděla přesně co.

Nervózně jsem polkla. „Ehm… Ano, ale vážně jsem to neplánovala.“

K mému překvapení se uvolnila a mile se pousmála. „Je dobře, že jsi teď taková, jaká jsi. Alespoň dokud budeš šťastná,“ pravila moudře a objala mě s takovou upřímností, až mě to překvapilo. Bylo tam snad něco loučivého? Nebo se mi to zdálo?

Vděčně jsem jí vrátila její teplé objetí. Ač mé bylo spíše studené.

„Mám tě ráda,“ svěřila jsem Angele s imanigárními slzami.

„Věř, že já tebe radši. Nezapomněla jsem, že jsi tu pro mě vždy byla,“ pravila, když se ode mě odtáhla.

Než jsem však mohla reagovat, tak odcupitala někam pryč. Jen mi ještě zamávala. A myslím, že jsem uviděla slzy, co jí skrápěly tvář.

Nestihla jsem se ale pořádně zapřemýšlet, co tak Angelu rozrušilo a už mě objaly další paže. Tentokrát dokonce více.

„Dominique, Rosalie,“ vyhrkla jsem překvapeně, když jsem je identifikovala.

„Ani nevíš, jak se nám stýskalo,“ popotáhla smutně Rose. „Hlavně jsme nevěděly, jestli se vrátíte.“

„Aspoň už budeš opatrná, a teď ti vlastně ani nic hrozit nebude,“ přemítala Dominique nahlas.

Z její perspektivy je to možná pravda, ale jinak je to úplně naopak. Nebudu tak fyzicky bezbranná, ale psychicky ano – hlavně kvůli těm lidem okolo. Věděla jsem, že stačí malé zaškobrtnutí a už bych to tu zmasakrovala. A to se nesmí stát, za žádnou cenu.

„Jsem taky ráda, že jsem zpátky. Bylo to hrozné,“ šeptla jsem posmutněle, vybavujíc si všechno, co jsem prožila.

Ale něco pozitivního mi to přineslo. Vím hodně věcí ohledně upírů díky Caroline, a díky ní jsem zjistila, že Edward je upír. Sice jsem pořád nemohla vstřebat, že něco takového existuje, ale to už spraví čas. Ten rozhovor, co jsem měla s Caroline, mi vysvětlil vše, co teď potřebuju. Ten rozhovor si vybavuji jasně jako jednu z mála věcí.

Najednou jsem byla ponořená do mé další vize.

předchozí * další

Tušíte, jakou má schopnost?

Příště se to více osvětlí a Edward znovu přijde na scénu. =)

Autor: Jennush (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý život otrokyně - 25. díl: