Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 24. díl

15.03.2011 (07:30) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2211×

Vyděšeně jsem zavřela oči v domnění, že se rozplácneme jako palačinky, avšak byl to pomalý let, který ve mne akorát vzbuzoval vzrušení. Nadšeně jsem vypískla.

„Vidíš,“ usmála se na mě a postavila mě na zem. „Teď poběž,“ pobídla mě s úsměvem na tváři. Rychle jako blesk se okolo mě prohnala a její výrazné žluté šaty vlály jako závoj.

Nečekala jsem tedy na další pobízení a rozeběhla se za ní. Nikdy, nikdy jsem neběžela takto rychle. Za pár sekund jsem dokonce předběhla Alice a zdálo by se, že se rozeběhnu vstříc světu, ale zadržel mě Alicin hlas:

„Bello, zadrž, už jsme přece v lese!“ zakřičela za mnou. Ihned jsem se se špetkou nevolí zastavila a otočila. Alice postávala kousek za mnou.

„Tak,“ upozornila na sebe uvolněně. „Teď od tebe chci, abys ses nechala ovládat intuicí.“

Vykulila jsem oči, ale nic jsem nenamítala. Přeci jenom umím rychleji běhat než blesk a skočila jsem z okna a nic se mi nestalo. Musím jí věřit.

Beze slova jsem zavřela víčka a nechala svou mysl klidně plynout. Musím podotknout, že má mysl se pořád samovolně stáčela k jedné jisté osobě – Edwardovi. Totálně jsem se nemohla soustředit, avšak to jsem nepotřebovala. Mé smysly pracovaly samy a najednou jsem slyšela bít několik srdcí. Dokonce jsem poznala, o jaké zvířata šlo.

Veverky, ptáci, liška... puma. Aspoň něco. Aniž bych uvažovala, tak jsem se slepě hnala za svojí kořistí.

Nejdříve jsem šelmu ucítila, a proto otevřela doposud zavřené oči a zahleděla se na pružné tělo pumy. Momentálně se líně protahovala na stromě a roztomile si olizovala čenich. Nesměla jsem pociťovat s tím zvířetem lítost, jinak bych to nedokázala.

Než si mne stačila všimnout, tak jsem se bleskurychle vytáhla na větev před ní. Hned jak mne spatřila, tak se nahrbila a naježila svou srst, připravovala se ke skoku. A to já také, vydala jsem hluboké zavrčení.

Tři, dva, jedna... a skok. Drapla jsem pumu a švihla s ní na zem a přitom jsem se snažila uniknout všudepřítomným drápům a zubům. Rychle jsem se snažila ji znehybnit a následně jsem pumě zlomila vaz.

Nutnou chvíli jsem samu sebe přesvědčovala, abych se nadále nechala vést instinkty. Bylo nechutné představovat si, jak zvíře koušu do krku, ale na druhou stranu mě nějak zvláštně vzrušovalo. Takže jsem to tedy riskla a přiložila své zuby k hrdlu toho nebohého zvířete.

Jen co jsem si srkla té horké kapaliny, tak jsem se toho nemohla nabažit. Byla sice horká, ale dopřávala mému krku jistou osvěžující úlevu, ale ne úplnou. Zdálo se mi, že jsem pila necelých 5 sekund a už v tom těle nebyla ani kapka. Mou žízeň to neuhasilo, ale spíše navnadilo.

Pumu jsem odhodila a otřela si zbytek krve z mé tváře.

„Za to mě Edward zabije. Neměla jsem tě pouštět k ničemu nebezpečnému a ty hned vyrazíš za pumou a ještě pak vypadáš jako kurtizánka,“ stěžovala si Alice s pobavením v očích.

Líně jsem se prohlédla. Měla pravdu, vypadala jsem uboze. Mé šaty spíše odkrývaly, než zakrývaly. Při mém prohlížení jsem musela být rudá jako ještě nikdy. Takhle se nemůžu nikde objevit.

„Jak to, že ty seš bez poskvrnky, a já jsem jako ta, ehm, kurtizánka?“ Zamračeně jsem řekla, když jsem pomyslela, že také někam běžela za svou kořistí, a zkoumavě jsem si ji prohlížela. Jediný flíček, co jsem spatřila, byl na na spodní části šatů.

„Hmpf, to nevidíš ten flek, jak ta čičina bojovala, totiž družka tvé kořisti, tak ten flek krve mi zničil mé saténové šaty,“ rozhořčila se z jedné kapky krve. Zjevně nechápala, že já mám roztžené oblečení a ona trochu pokapané oblečení. Dosti zarážející rozdíl, a mimoto mé vlasy taktéž nevypadaly nic moc.

„Jistě máš ještě žízeň jako já, co?“ rozpačitě se po chvíli dotázala.

„Ano, a obrovskou.“

„To je dobře, protože jsem zavětřila jižněji odsud skupinu losů,“ vesele odvětila a stočila se na jih a už vyrazila. Já nelenila a rychle jsem s ní srovnala krok.

„Alice, co ty a Jasper? Proč jsi musela být změněna?“ vyzvídala jsem opatrně. Trápilo mě, že i Alice je upír.

„Víš, já... já jsem chtěla být upírem,“ rozpačitě mne opravila a mně poklesla čelist. „Chtěla jsem být věčně vedle Jaspera,“ dodala rychle.

„A... A – co etiketa?“

Ďábelsky se usmála. „My na nějakou etiketu kašleme. Chceme být spolu, tak nás přeci nebude oddělovat jedna pitomá bariéra – etiketa.“

Takhle jsem nad tím ještě nepřemýšlela. Avšak je to docela smysluplné. A Alicin případ dokazuje, že to může fungovat. Jenže jak to bude fungovat s Edwardem? Pořád pochybuji, že by něco viděl v takové ubožačce, jako jsem já.

„Měl určité problémy s mou krví, a i proto jsem mu to chtěla ulehčit,“ rozpovídala se nadšeně, když se náhle zastavila. „Ale teď už musíme být potichu, přece bychom nechtěly rozehnat stádo losů,“ šeptla tiše a vzrušeně.

Měla pravdu, poblíž se pohybovali losi. Nechala jsem, aby se mé zvířecí já probudilo a ono usmrtilo naráz hned 3 losy. Bez potíží jsem je vysála, sice jsem musela dávat pozor, aby se nevzbudilo to mé malé lidské já - které si vybojovalo kousek v mé hlavě –, ale zvládla jsem to.

Tentokrát jsem svou žízeň uhasila. Avšak pořád jsem cítila zvláštní nutkání po krvi. Přesto se to dalo vydržet.

Alice se pořád krmila a vypadala přitom tak ladně. Přesně mířené pohyby.

„Jak ses to tak dobře naučila?“ zeptala jsem znovu zachmuřeně, když skončila.

„Učila jsem se od nejlepšího – od Jaspera,“ odpověděla suše. A když na mne pohlédla, tak se nezadržitelně rozesmála.

„Vypadáš opravdu hrozně,“ vydolovala ze sebe a pak si stáhla kabátek, který perfektně ladil s jejími šaty, a hodila mi ho. „Tady máš. Aspoň trochu tě to zahalí.“

Už jsem byla zase celá rozpačitá a studem bych se nejraději propadla. „Děkuji,“ pípla jsem a pohledem vyhledala zelenou krajinu pod námi. Bleskurychle jsem na sebe hodila kousek látky.

„Už je docela pozdě. Budeme muset poběžet,“ konstatovala, když se uklidnila. „A obávám se, že budeme opět muset projít oknem. Sice služebníci vědí, co jsme, ale nebylo by vhodné, aby tě kdokoli takto viděl. Hlavně někdo,“poukázala na Edwarda.

Než jsem se nadála, tak jsme opět bežely. Musím přiznat, že mne nepřekvapilo, že lidi pracují pro upíry. Vždy budou v lidských rozhodnutích panovat peníze. Mám poslední šanci, abych se na to zeptala. Zhluboka jsem se nadechla, ač jsem to nepotřebovala a dodala si odvahu.

„Alice, co je s Edwardem? Řekneš mi, co se stalo?“ vypálila jsem ze sebe, když jsme se kvapně blížily ke konci lesa.

Hned jak mé otázky přežízly relativní ticho, tak se zastavila a soucitně se na mě podívala. Samozřejmě jsem také hned zastavila a čekala to nejhorší.

Znatelně se rozrušila. Strnula jsem.

„Víš, to bys asi taky měla vědět. Totiž, Edward se má ženit,“opatrně vydechla a pozorně se mi zadívala do tváře.

Ne, ne, ne! To snad ne, ale tahle informace by mě neměla tolik šokovat, protože už jsem malou zmínku o tom slyšela. Ještě na lodi. Nemohla jsem si pomoci a přes mou tvář přeletěl stín děsu. Nejraději bych vraždila, křičela a vzlykala. Ale nakonec jsem se rozhodla udržet neutrální masku.

„Aha,“ odpověděla jsem stroze, avšak naneštěstí mě můj hlas zradil.

Trochu se uvolnila a podporujíc mě pohladila po rameni. „Takže teď má docela dost starostí.“

Pff, starosti. To si umím představit. Jeho bych chtěla mít. Ale já mám pořád nějaké své trápení. Doufala jsem, že se můj ne – život změní. Ale bohužel.

„Musíme zase jít,“ pobídla jsem ji chladně do běhu. Pořád to ve mně vřelo. A věděla jsem jedno, jestli bych ho teď viděla, tak by se to neobešlo bez zuřivé hádky.

Dům už byl vidět, jak se majestátně tyčí proti nebi. No, nebyl to dům, bylo to sídlo. Někdo tu očividně byl moc, ale moc bohatý.

Najednou se mi udělaly mžitky před očima. Což bylo poněkud absurdní, vezme-li se v potaz, že upíři netrpěli takovými těžkostmi. Ale to je jen můj úsudek samozřejmě.

Zamrkala jsem očima a prudce se zastavila.