Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 23. díl

04.03.2011 (08:30) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2178×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Bella:

Po těch neskonale dlouhých hodin, začala pomaličku má bolest ustupovat. Bylo to zlé. Ještě nikdy jsem nepociťovala takový žár, který dusil a bil mé orgány. Jeden orgán si ten žár důmyslně nechal na posled. A s ohromnou silou se k němu blížil. V mysli jsem si zatím pořád opakovala jednu a tu samou větu:

Přežila jsem spálení ostatních částí mého těla, tak teď už to vydržím. Přežila jsem horší.

Buch, buch... buch.

Už se můj tep s klidnou rychlostí zpomaloval. Nastával konec. Nastával úplný konec všeho utrpení. Měla bych být rozhořčená, že mi končí tak brzy život, ale byla jsem šťastná. Už jsem nechtěla zažít bolest, zklamání, potupu a všechno možné. Chtěla jsem zase obejmout mou maminku a pošeptat jí slova své upřímné lásky a úcty. Nebo s respektem znovu hledět do černých očí mého otce. A nebo jen letmo naposledy políbit Joshe na tvář.

S úšklebkem jsem si uvědomila, že chci ještě někoho zlíbat. A ten někdo byl nebezpečné monstrum, které tolik nenávidím a přesto miluji.

Zasípala jsem bolestí.

Buch... a nic.

Jsem mrtvá. Počkala jsem ještě několik minut a pořád se nic nedělo. Jsem tedy mrtvá? Vnímám, tak nejsem mrtvá. Přála jsem si žádné další zklamání a už tu jedno mám. Tolik jsem se těšila k mé rodině. A teď... co teď?

Navrhovala bych, abych se porozhlédla, jestli jsem skončila v nebi nebo pekle. Naráz jsem otevřela víčka a polekaně zalapala po dechu. Viděla jsem. Připadalo mi, že mi někdo sundal z očí klapky, protože teď jsem postřehla svým zrakem každé podrobnosti. Slyšela jsem všechny podrobnosti.

Když jsem si navykla na mé mimořádně zesílené smysly, tak jsem si se zklamáním všimla, že nejsem nikde, co by připomínalo peklo či nebe.

Pokoj, ve kterém jsem ležela byl prostorný a jediné, co by bylo zajímavé byla velká postel. Jinak stěnu zdobila nudné béžová a a jedno okno, které sloužilo jako jediný zdroj světla. A ještě jsem postřehla se svým maxiultramegazrakem, že jednu celou zeď překrývala obrovská skříň.

Toto v žádném případě nbylo peklo a ani nebe

„Jsem naživu?“ zeptala jsem se sama sebe. Můj hlas mne absolutně rozechvěl. Dříve měl do dokonalosti hodně daleko a teď byl docela dost dokonalý. Měla jsem z toho špatný pocit. Něco se změnilo, něco zásadního.

„Jistě, že jseš naživu. Akorát si trochu jiná,“ ozval se známý, překrásný hlas z křesla v rohu. Ach, to byl můj pirát. Pomyslela jsem si a už se mi ihned rozbušilo srdce. Počkat! Ono nebušilo. Jen bušila má láska k němu v mé hrudi. Pomalu mi začínalo docházet, co se stalo. Ale nechápala jsem důvod, proč by mi někdo něco takového provedl.

Ještě pozorněji a ostražitěji jsem si ho prohlédla. Zdál se být ztrhaný, podezíravý a hlavně něčím okouzlen. Ale když nepomyslím na tyto aspekty, tak to byl stejný Edward, jako při našem posledním rozhovoru.

„Proč jsi mi to udělal?!“ zeptala jsem se zrazeně a při posledním slově mi selhal hlas. To jsem nechtěla. Dobře, teď vypadám jako ubožačka, která fňuká, kde může.

Edward ke mně přispěchal, ale pořád s určitou nejistotou. Nakonec mne vzal za ruku a propletel si prsty s mými.

„Bylo to nutné, věř mi. Byla jsi infikovaná nějakým nebezpečným, tropickým hmyzem. A tvé tělo prudce reagovalo. Umírala jsi, Bello,“ řekl mi zdrženlivě a pečlivě zkoumal mou reakci. Neovládla jsem se a roztřeseně polkla. Sice jsem věděla, že mne něco kouslo a hrozně moc to pálilo, avšak myslela jsem si, že je to normální hmyz. Zatraceně, kdybych bývala opatrnější, tak by se to nestalo.

Takže mne vlastně zachránil tím, že mne proměnil ve vysávajícího netvora? Myslím, že už mě to napadlo, ale ta myšlenka se mi znovu dre do popředí - osud je proti mně neskutečně krutý. To je snad vtip.

Aniž bych si to uvědomila, tak jsem postávala v rohu skrčená v bojové fázi a s mrazivým vrčením pozorovala Edwarda. Pohledem, jako bych ho chtěla zabít.

„Bello,“ uklidňoval mě klidně a pomalým krokem ke mne přistupoval.

Rychle jsem se napřímila a začala beznadějně vzlykat. Tolik neštěstí, je to normální? Jenže slzy se neobjevily, tak jsem tedy přišla i o hořké slzy neštěstí. Vše mi bylo násilně odňato a nejhorší je, že bych teď měla být vděčná.

Čísy ruce mne pevně a ochranitelsky objaly a já se s vděkem přilnula k hrudi mého prince. Nenáviděla jsem upíry – tedy i samu sebe – ale jeho jsem nedokázala nemilovat. Nešlo to.

„To bude v pořádku,“ zašeptal mi lítostivě do ucha, když mne hladil po zádech. Měla jsem z toho dotyku jako by husí kůži. Tam, kde se byť jen dotkl, tak explodoval žár s nesmírným chladem.

„Nebude,“ zakňourala jsem a podívala se do jeho božské tváře. „Už nic nebude jako dřív jsem budoucí vrah a to jenom pro krev. Nenávidím se a jiný upíry a už chci mít klidný a spokojený...“

Přímo uprostřed mého rozohněného stěžování, do pokoje vtrhla Alice.

„Bello,“ vykřikla zpěvavě a její hlas byl jako několik zvonečků. Přitančila ke mně jako rozená baletka a s překvapivou silou mě objala. Vrátila jsem jí ten stisk poněkud překvapeně, ale vděčně. Po těch všech útrapách to konečně vypadá, že nadejdou šťastné časy. No to určitě, pomyslela jsem si hořce.

„Alice,“ špitla jsem naoplátku.

„Ehm... Bello? Odteď už nebudeš v kuchyni, ale budeš komorná Alice,“ přerušil Edward naše vzájemné objetí netaktně.

A když jsem konečně spočinula pohledem na něm, tak už tam nebyl, což mne rozrmoutilo. Jen ještě za ním klaply dveře.

„Posaďme se, Bello,“ řekla a jemně mě odtáhla na postel, kde jsem před chvílí ležela. A to ještě v šílených mukách.

„Proč? Co se to... ,“ začala jsem zmateně. Měla jsem dojem, že mne už nemá ráda, i když já ji měla a mám ráda.

„Musím ti to vysvětlit od začátku, abys pochopila.

Tehdy na té lodi, když jsem poprvé spatřila Jaspera - a už tehdy jsem se do něj bezhlavě zamilovala – a on mne spatřil, tak jsme spolu pobyli noc a on mi vše pověděl. Ta noc byla rozhodující a stačilo jen několik slov a byli jsme zasnoubeni. A mimoto mi také řekl svůj menší problém, který mne však nijak neodradil. Řekl, že má problém s vůněmi krve a proto jsem se snažila, abys s Jasperem nepřišla moc v kontakt. Ale sama jsem se ho nemohla vzdát, promiň, Bells,“ vysvětlila mi svoje chování značně posmutněle.

„Och,“ vysoukala jsem ze sebe těžce. Ona mne celou dobu chránila a já ji naopak obviňovala. Za své chování jsem se tak moc styděla, že jsem znovu Alice bezmyšlenkovitě objala. Ani nevím, že mi tolik chyběla.

„Omlouvám se, že jsem si myslela, že jsi sobecká. Teď vím, že to není pravda.“

„Dobře,“ usmála se na mě a pečlivě mne zkoumala. „Jsi krásná, víš to?“

„Prosímtě, ty taky,“ oplatila jsem jí nesměle.

Najednou se ladně vyhoupla na nohy. „Konec řečí, teď musíme dát pokoj tvému hladovému hrdlu,“zavelela vesele. Najednou, jako by to přivolala a můj krk byl jako v ohni. Šíleně to pálilo. Impulzivně jsem se chytila za krk.

„Prosím?!“ sykla jsem bolestivě.

Netrpělivě zakoulela očima. „Musíš mít přeci žízeň. Půjdeme na tvůj první lov,“ vysvětlila znuděně.

„Aha... ale já nechci zabíjet,“ začala jsem vyděšeně, když mi došlo, co říkala. „Já nebudu zabíjet lidi pro krev!“

„To nikdo nechce, Bells. Ale budeš muset pro svoje přežití zabíjet zvířata,“ chláholila mne Alice a vytáhla mne na nohy.

To mě nenapadlo. Možná to není tak hrozné být upír, když vlastně nezabíjím, nehledě na zvířata, možná to byl osud. Možná jsem se měla stát uprostřed mého ztraceného, bídného života upír a strávit celou věčnost šťastně. Ale říkám hodně slovo možná a to je nespolehlivé a k tomu si pak vsugeruju naději a jako pokaždé o ni příjdu. Asi se ze mne raději stane pesimista.

Alice nečekala na mou odpověď a už mě strkala k oknu., které bylo vysoko tak 2 poschodí.

„Co to...?“

„Uvidíš a pochopíš,“ stroze mne přerušila. Začínalo mi jít na nervy, že mne pořád přerušuje. Naráz otevřela okno a jedniným ladným pohybem skočila z okna.

„Alice!“ vykřikla jsem a rychle přešla k oknu a rozhlédla se, kde uvidím malou, zkroucenou mrtvolu. Ale místo toho se na mě Alice pod oknem usmívala a popoháněla mě, abych také skočila.

„Nepřipadá v úvahu, Alice,“ vzpurně jsem odmítla a zkřížila ruce na prsou.

Alice našpulila pusu a už byla opět v okně. „Bello, být upírem není za trest, jsou tu jisté výhody a ty ti předvedu. Slibuji a ještě něco slibuju, až příjdeme tak ti dám jiné oblečení,“ pošeptala mi do ucha s škodolibým nádechem. S nevěřícností jsem se na ni zadívala, ale to už mne popadla do náruče a vyskočila z okna.

Předchozí * další

A v příštím díle bude Bellin první lov. Určitě to nebude tak krásně napsané jako originál, ale doufám, že povídku nezatratíte.

Autor: Jennush (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý život otrokyně - 23. díl: