Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 21. díl

16.02.2011 (10:15) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2182×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Ten jí chvatně otevřel začal zkoumat obsah bedny. Bohužel já tam neviděla, ale za to jsem viděla nevěřícné obličeje různých lidí okolo, co zvědavě natahovali krk. Ten princ rázným krokem došel k Billovi a k bedně. Bylo vidět, jak zuří. Pod náporem té emoce zrudl jako vyzrálé rajče. A přitom chvíli co chvíli zabodával svůj příkrý pohled do netečného piráta. Několik minut trvalo než se peníze řádně spočítaly. A já zatím trnula hrůzou. Nevědomě jsem si začala opět škrábat ošklivýé kousnutí od nějakého hmyzu. Poměrně dost se to zhoršovalo. Ale nevěeděla jsem jaký to byl hmyz, abych ho proklínala.

I pomyšlení, že budu nějakému jinému surovci sloužit mě dostával na pokraj zhroucení.

Kdybych tak mohla vědět, kde je Angela, abych si mohla přát býti koupená od toho dotyčného kupce.

„Souhlasí. Pokud nikdo nedá větší nabídku, tak je prodána tomuto muži,“ prohlásil Bill po značné chvíli námahavého počítání. Už podle jeho hlasu jsem usoudila, že v duchu se potutelně usmívá a nedočkavě smýšlí, co udělá s penězi. I tak trochu bylo vidět cukání v jeho tváři.

V té chvíli jsem všechny nenáviděla a především sebe samu jsem nenáviděla. Proč jsem se musela narodit jako otrokyně? Ne! Takto nesmím přemýšlet. Učili nás, že máme být hrdí na svůj původ. A to koneckonců jsem, i když bych se nejradši zahrabala pod zem a už nevylezla.

Najednou se v mé oční úrovně objevily smítka prachu zaschlá na podlaze. Jediné logické řešení pro tento případ je, že jsem omdlela.

„Děkuji za tvoje služby, Olivere,“ poděkoval snad ten nejdokonalejší hlas na celé planetě. Vzrušeně jsem se ošila. Ten hlas se mnou dělá divy a to nemluvím o té osobě. Slastně jsem zavřela a opět otevřela víčka a konečně uviděla po tak dlouhé době toho dokonalého mizeru.

Vypadal tak, jak jsem si pamatovala. Prostě úchvatně, i když , možná byl ještě úchvatnější. Další slova již není potřeba. Ale přesto jsem vnímala rozdíly – je možné, že to jsou jen mé představy. Odhodlanější postoj, tvrdý pohled a připadalo mi, že každou minutu čeká, že ho někdo napadne. Pochybovala jsem o tom, že by mne šálil zrak. Nicméně mi v jeho blízkosti skákalo srdce radostí.

„Pro vás vše, Edwarde. Nemohu zapomenout, jak jste mne zachránil před jistou smrtí,“ řekl Oliver s takovou úctou, že jsem svůj pohled mimovolně stočila k němu.

Byl to ten samý muž, co mne odkoupil truhlou zlata. A zjevně tím pro Edwarda udělal službu. Laskavost. Že by to měl Edward naplánové? Ach, nesnáším plány a překvapení.

„Už se probouzí. Tak jdi, Olivere. A přikaž služebnictvu, ať nás zatím neruší,“ prohlásil a odehnal Olivera z místnosti.

„Už se probouzí. Tak jdi, Olivere. A přikaž služebnictvu, ať nás zatím neruší,“ prohlásil a už zase Olivera vyhnal z místnosti. Divné. Přesně to se mi zdálo. Co se to se mnou děje? Mám nějak narušený mozek?

Silně jsem se zakabonila, jen co jsem otevřela víčka. A proto se přihlásila o slovo silná migréna. Ihned jsem si začala masírovat spánky ve snaze odstranit tu řezavou bolest.

„Zlatíčko, jsi v pořádku?“ ozval se mi hlas anděla závratně blízko, proto jsem zamžikala a opět hleděla na něj. A to jsem neměla dělat, protože mi svým zjevem vzápětí vyrazil dech a srdce se začalo vzpouzet normálnímu běhu.

Počkat. Cože mi řekl? Takto by se neměl zachovat šlechtic k otrokyni. To je proti pravidlům. Může to znamenat jediné, že jsem něco provedla a on teď ke mně cítí lítost.

Nevědomě jsem se přikrčila.

„Nic mi není,“ zalhala jsem šeptem. Najednou se ke mně více nachýlil až jsme se málem špičkou nosu dotýkali. Zděšeně jsem se odvrátila. Ačkoli bych si dala nejraději facku. Chtěla jsem ho mít ještě blíže, ale nemohla jsem si to jednoduše dovolit.

„Co se to tady děje? Proč jste toho člověka najmul, aby mě vykoupil? Proč by jste to dělal? A když už tak proč jste nepřišel sám? A já jsem otrokyně – zapamatujte si to, pane Edwarde!“ vybuchla jsem a začala zuřivě gestikulovat, což mi moc nešlo, protože jsem ležela na měkké posteli. Také to bylo divné.

Rychle se stáhl a hluboce se na mě zakabonil. Připadalo mi, že soutěžíme o nejhorší škleb. Netrvalo dlouho a já bych prohrála.

Vyčerpaně vzdychl a v té chvíli byl snad o poznání starší než byl. „Celou tuto cestu jsem poskytl jen pro tento tvůj nevděk? Ani nevíš, co jsem musel vytrpět,“ poznamenal smutně i jízlivě zároveň. „Kdybych tam vkročil, tak by mi nedovolili, abych vás vykoupil. No, tak proto. A o svých citech jsem tě informoval už na té naší lodi, pokud si dobře vzpomínám. A ony se nezměnily,“ vypravil ze sebe tak rychle, že jsem potřebovala nutnou chvíli, abych to vstřebala.

Možná, možná něco ke mně chová. Už jsem se nadechovala k odpovědi, ale uvědomila jsem si, že řekl vás. To znamená ještě někoho. Divoce se mi rozbušilo srdce.

„Ste odkoupil i Angelu?!“ zeptala jsem zcela vyvedená z míry. „Kde je?“

Udiveně zatřepotal řasami. „To ti ze všeho nejvíce utkvělo v hlavě, že jsem odkoupil i Angelu? A když jsme sami můžeš mi tykat,“ usmál se na mě uvolněně. Trochu jsem sebou škubla. Teď dal snad tu největší poctu jakou může šlechtich otrokyni dát. A to – nabídnutí tykání. Jenomže mě to nestačilo. Prostě jsem celým svým tělem toužila po něčem víc. Po něm.

„Kde je?“ vyhrkla jsem unaveně a začala si znovu podpírat spánky.

„Odpočívá a ty bys měla taky,“ uklidnil mě a starostlivě mi uhladil pokrývku. Až teď jsem si pořádně uvědomila, že ležím v cizím přepychovém pokoji. Připomínal mi pokoj Caroline. Proto mi na jazyku rozkvetly další otázky.

„Co ti dva? Caroline a Bill?“ otázala jsem v předstíraném klidu. Myslím, že přišel na moje obavy, protože se nachýlil k tomu, že mne obejme, jenže si to – k mé smůle – rozmyslel.

„Nestarej se o ně. Ty dva dostanou přesně to, co si zaslouží. Jediné štěstí mají, že ti nic neudělali,“ opět mě uklidnil svým medovým hlasem a každým slovem ledovatěl jeho pohled. Instinktivně jsem tušila, že ten pohled není na mě.

„A co?“ vyzvídala jsem urputně dál.

„S tím si nelam hlavu, Bellinko,“ zašeptal mi do dlaně, kterou jemně stiskl. Pak ladnou chůzí šelmy dokráčel ke dveřím. Naposledy se na mě zářivě usmál a sotva slyšitelně zašeptal:

„Dobrou noc, Bello.“

Noc? Vždyť byl den, alespoň podle záře, která se rozlévá po místnost.

„Auu,“ zasípala jsem, protože bolest hlavy nepřestávala. Pro rozptýlení jsem zkoumala své okolí. Velká postel zabírající půlku pokoje ležela naproti oknu. Tudíž bylo vidět, jak je venku hezky. I ty béžové stěny byly jaksi světlejší. Jediném tmavým nábytkem byla stará komoda – ne, že by tu byl i jiný nábytek.

Otočila jsem se a zůstala ležet na boku. Přivřela jsem víčka a snažila se zbavit té tíživé bolesti. Snažila jsem se tak moc až jsem nakonec usnula.

Tentokrát jsem byla snů ušetřena. Jen mi bylo zle i v nevědomí.