Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 20. díl

06.02.2011 (20:15) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2754×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

A ten někdo, kdo mi přerušil mé myšlenkové spekulace, byl Bill.

„Tak začíná předhlídka,“ zvesele na nás zvolal a zvedl Caroline k sobě a lehce jí vtiskl polibek na dlaň. Za jiných okolností bych slastně vzdychla a se špetkou závistí hleděla na tu dvojci, ale teď bych si nejraději zhnuseně odfrkla.

„Deme,“ vyštěkl na nás, když se s Caroline dostatečně přivítal. Potom, když se nám nechtělo vylézt na nohy, tak nás hrubě popadl a začal vláčet ke dveřím.

„Ne, prosím, já půjdu sama,“ protestovala jsem bojovně i pokorně zároveň.

„Dobrá, ale zkus se jen pokusit o útěk a shledáš to,“ výhružně prohlásil a přitom do mě zabodával svůj studený pohled. Stejně studený jako je jeho tělo, nebo-li ruce.

„A pusť i Angelu,“ požádala jsem typem rozkazu a to se mu zjevně nelíbilo. „Prosím,“ dodala jsem vyplašeně, když jsem viděla, jak začíná být naštvaný.

Bez řečí Angelu pustil, ale nutnou chvíli do mě bodal ten svůj pohled. Náhle přesměroval svou pozornost na Caroline.

„Pojďte a pohněte se, už máme trochu zpoždění.“

Šli jsme klikatou chodbou – už jsem ani ty vzory a kdejaké služky nevnímala - až jsme narazili na velké dřevěné dveře, přes které byl slyšet hlahol plné místnosti.

Vzápětí mne přepadaly znovu leckteré depresivní myšlenky a proto jsem se snažila někam zavést řeč.

„A kdo vás přeměnil?“ pískavě jsem se zeptala. Spíše to byl nervózní šepot, ale jejich upírské uši zjevně vyslechnou vše.

„Mě přeměnil Bill a u Billa... to byla šťastná náhoda,“ vysvětlila mi Caroline ve zkratce a rychle poslala k Billovi zářivý úsměv.

Ale nebyl čas na další rozptylovací otázky či rozmluvy.

„Další v pořadí je zboží od Billa Astona,“ prohlásil jeden mužný hlas, který byl neuvěřitelně zvučný. Řekla bych, že další od druhu monster. Samozřejmě jsem se mohla splést.

Jestlipak jsem žila s nějakým monstrem ve své rodné vsi? Ta havěť je přemnožená podobně jako ohavný hmyz, který vždy číhá, kde všude mám odkrytou kůži, aby do mě mohlo zabodnout svoje žihadlo..

Okamžitě nás Bill spražil ostrým pohledem. A vzápětí vzal Angelu za ruku a vešel s ní do místnosti. A já opět skončila v rukou té ničemnice.

„Neboj, jí se nic nestane. A tobě taky ne. Ale asi jsem vám měla dát možnost se rozloučit, ale to už je jedno,“ oznámila mi, jako by se nic nestalo. A přitom mi krvácelo srdce. Hned mi došlo, co naznačovala. Vědomí, že se už nikdy víc nesetkám se svou „sestrou“, mi trhalo srdce, doslova. Možná, kdybych z Caroline neměla přílišný respekt, tak bych se na ní vrhla a bojovala, i když by to byla zbytečná námaha. To jsem si uvědomovala. Uvědomovala jsem si svou bezmocnost.

Ve snaze potlačit bojechtivost s nenávistí, jsem zavřela oči a představila si naše společné chvíle. Po tom všem ochraňování jsem si neuměla představit, že by zůstala bez ochrany někde u nějakého přebohatého ubožáka.

Možná by se mohlo zdát, že já jen dávala, ale ona mě taky svým způsobem ochraňovala. Udržovala moje pozůstatky od srdce pořád v chodu. Díky ní jsem se budila a nasazovala vlastní život. Vše, co jsem měla mi bylo hrubě odtrženo a jediná spřízněná duše, která mi zbývala mi bude nakonec také odebrána. Jaká... krutost.

Troufale jsem se domnívala, že budeme spolu a že si budeme navzájem pomáhat. Ale člověk míní a osud mění.

Do očí mi vhrkly hořké slzy lítosti. Jako by se mi pokoušelo srdce plakat, ale to bylo nemožné. Nakonec jsem se vzchopila, abych se před nepřítelem zbytečně nepotupila.

Tu náhle prořízl tíživé ticho, které ustalo po mém vnitřním monologu, hlas toho muže, co před chvíli vyzval Angelu do místnosti:

„Takže první je prodána za tamtoho muže a teď přestoupíme ke druhé otrokyni Billa Astona.“

Ani jsem si pořádně neuvědomila, že mne Caroline strčila do místnosti plné lidí v přepychových oblecích. Celá místnost byla prostorná a u stěn stály podobné služky, jaké jsem viděla při mém příchodu. Jinak ta místnost byla zpola tribuna, kterou používaly ti zazobanci pro větší rozhled na zboží.

Náhle ke mně přicupital jeden obtloustlý muž s tím zvučným hlasem. Instinktivně jsem couvala dozadu, ale ne z vyděšení, ale z paniky, co nastane. Hmm... tak možná z vyděšení.

„Podržte ji,“ vyštěkl na dva sluhy, co zrovna stáli při zdi, ke které jsem se šinula. Ti poslechli a už jsem byla v železné kazajce. Bylo mi to navýsost nepříjemné. Připadala jsem si tak moc zranitelně a to se mi pranic nelíbilo.

„Sundejte jí ten plášť,“ odsekl další rozkaz a přitom mě rentgenoval rozlobeným pohledem.

Chtěla jsem se bránit, ale když jsem vyděla rozlícený obličej Billa, tak jsem je nechala, ať si se mnou dělají, co chtějí. Ale jen, co bude neškodné.

„Dámy a pánové. Tato otrokyně není úplná černoška. Má nějaké předky – bělochy,“ poukázal na mou smíšenou rasu. Nevím proč, ale styděla jsem se za to.

„Jak to ví?“ špitla jsem roztřeseně.

Povýšeně na mě mrkl. „To říkal Bill s Caroline,“ špitl nazpátek. Jak to dořekl, tak šel za má záda a rozvázal mi vlasy, které samozřejmě hned spadaly do mého obličeje. Měla jsem je velice dlouhé, ale byla jsem na ně pyšná.

„Taková přemíra hnědého hedvábí. Krása jen pohledět,“ rozplýval se blaženě nad mými vlasy.

„20 000,“ vykřikl jeden mladík v první řadě. Rozhodilo mě, že neříká měnu, ale asi všichni kromě mě – samozřejmě – věděli, co myslí. Zase se mi připomněla má nekultivovanost v bělošských věcech.

„A teď skvosty každé ženy,“ protahoval veledůležitě, aby připoutal pozornost. Ale na co? Měla jsem špatné tušení, že to brzy zjistím. „Chlapci rozvažte tu přebívající látku,“ mírně přikázal a výsměšně se na mě usmál.

Bojovala jsem jako lvice, ale nebylo mi to moc platné. Byli dva. Rozhlédla jsem se po nedočkavém publiku a očekávala, že se najednou zjeví Edward a zachrání mě z tohoto průšvihu. Nikde nic. Zklamal mě. Nějak jsem doufala, že tu bude a vydá za nás celé své jmění. Ach představy. Ty jsou někdy poněkud opačné než realita.

Prohrála jsem. Všechny páry páry očí se shromáždily na mém poprsí. A má reakce byla – jak jinak než – zčervenání a silné otřesy pod mém potlačovaném vzlykotem. Raději jsem zahanbeně sklopila zrak.

„Ne,“ špitla jsem otřeseně. Nikdy by mě nenapadlo, že někdy budu prodána jako nějaký dobytek.

„Nabízím plných 100 000,“ zahučel chraplavý hlas muže. Podle oblečení bych odhadla, že byl něčí princ nebo nějaké takové podobné postavení.

Na jeho nabídku to v místnosti zašumělo a Bill si spokojeně mnul ruce. Podle nich to byla vysoká suma, ale já na to nepřikládala váhu. Bylo mi zle. Zle ze všeho a popravdě jsem neměla daleko ke zhroucení.

„Já dám 500 000,“ řekl hlas muže, na kterého jsem pořádně neviděla kvůli záplavě vlasů, co jsem si přehodila do obličeje, aby mne trochu schovaly. Ale měl hlas muže, který toho hodně zažil a který nepřipouštěl svou prohru.

„600 000 stříbrných,“ prskal princ na toho rozložitého muže. A já jsem nevěděla komu fandit, oba mne děsili.

Najednou přistoupil rozložitý muž rozhodným krokem k Billovi a sebou táhl nějakou truhlu.

„Mám tu 100 000 zlatých,“ prohlásil a hodil bednu k Billovi k nohám.