Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 2. díl

03.10.2010 (10:45) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3585×

Přidušeně jsem vykvikla. Alice mě automaticky objala a utěšovala.

„Pšššt. To bude dobrý. Byla to jen noční můra,“ uklidňovala mě lítostivým hlasem.

Pohladila mě po tváři a hluboko se mi zadívala do očí. „Už pro nás jdou,“ zašeptala nervózně.

Ve dveřích se najednou objevil pirát, který nás zavírá jak do klece.

„Služky! Vy dvě, jdeme,“ zavelel a ukázal na nás dvě opilecky pirát, načež zavrávoral ze dveří. Proč my?

Klopýtavě jsem kráčela vstříc ponižování, zašlapání mé hrdosti a násilí. A k tomu dobrovolně. Taková zvrhlost a hloupost. Ale co je hloupější - neuposlechnout a pak trpět nebo uposlechnout a spolknout veškerou beznaděj a lítost. Co je moudrý rozhodnutí? Prostě v tomhle případě nic. Musím se se svým osudem smířit, ať už chci nebo ne.

Byla jsem neskutečně unavená, špinavá a hladová, tak jsem ani nemohla pořádně myslet, natož něco jiného. Nakonec jsem přeci jenom doklopýtala na palubu.

„Slečno, mohu vás poprosit, abyste šla za mnou?“ ozval se sladce medový hlas za námi a pak se ukázal i původce. Byl to ten hezký kapitán. Oslovil Alice, protože ji vzal za ruku a někam ji táhl. Samozřejmě elegantně a zdvořile.

Mě se ujal hned můj osobní tyran, o kterém se mi zdálo.

Přikázal mi opět vydrhnout celou palubu. Když jsem měla půlku hotovou, oslovil mě pro mě úplně cizí běloch.

„Pojď, ty špinavá děvko. Dostaneš menší dárek. Budeš si moct se mnou zašukat,“ hrubě mě táhl za svým úchylným záměrem. Byla jsem zaskočená a vyděšená zároveň.

„Ne, pusť mě. Pomoc,“ křičela jsem pořád dokola, ale marně. Nikdo si mých proseb nevšímal.

Někdo házel závistivé pohledy. Jiní si mě nevšímali. Ale toho určitého piráta jsem nikde mezi nimi neviděla ani kapitána lodi, natož Alice.

Rychle mě dotáhl do jedné z mnoha kajut a přitom mě každou chvilku okřikoval, abych nekřičela.

„Ne, prosím,“ zakňučela jsem plačtivě, když mě odhodil na velkou postel. Až teď jsem si všimla, že pláču.

Mlsně se na mě vrhnul.

Jedním tahem mi rozthl to jediné, co mi připomínalo můj domov – mé šaty z kůže. Teď už jsem neměla žádnou hmotnou vzpomíku na svou zemi, na svou rodinu. A ještě ke všemu jsem tam ležela tak, jak mě Bůh stvořil, ačkoliv jsem se poctivě snažila vše intimní zakrýt.

Chvíli se kochal pohledem na mé nahé tělo. Musela jsem být rudá jako paprika - přinejmenším.

Pak ze sebe strhl kalhoty a částečně si na mě lehl, tím mi zabránil možnost útěku. A abych ani nemohla volat o pomoc, tak zabalil kus roztržené látky do koule a strčil mi ji do pusy.

Jedno se pirátům musí nechat, jsou opravdu vynalézaví, když se jedná o něco, co opravdu chtějí. V tomhle případě mě znectit.

Kopala jsem. Škrábala jsem a bušila, ale nic z toho mi nepomáhalo. Spíše naopak a ještě více mě mačkal a tiskl pod sebe. Nemluvě o těch fackách, co jsem schytala.

Vše bylo zbytečné, tak jsem nechala volně téct slzy a těšila se, kdy nadejde konec.

Nejdříve se hrubě zajímal o má ňadra a krk. Ale než stačil do mě vniknout, tak se otevřely dveře.

Za chvíli na mně ta obluda neležela a přemístila se někam jinam, jenže jsem nevěděla kam. Už jsem ho neviděla...

Přede mnou stál můj osobní tyran a teď taky můj osobní zachránce.

Hbitě jsem mrkala, abych odehnala slzy, které se neúprosně draly na porvch. A ty, které přetekly přes okraj, jsem s malou námahou setřela.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se rozzlobeně, když ke mně přišel a zároveň mě přikryl svým kabátem. Najednou byl šlechetný. Divné. Ale byla jsem vděčná, že díky němu jsem si zachovala svou nevinnost.

„Co myslíš?“ zeptala jsem se trochu ironicky. Ani jemu, ani mně teď v téhle chvíli nevadilo, že mu tykám a jsem drzá. Přeci jen byl můj pán. Jako tady každý.

Lehce pokřiveně se usmál a ten jeho úsměv mě úplně ochromil. „Pro tentokrát půjdeš do mé kajuty se trochu dát do pořádku o tu svini si už nemusíš dělat starosti,“ vysvětlil mi nenuceně. Následně mě něžně popadl do náruče.

Ani jsem se pořádně nerozkoukala a už jsme byli v jeho kajutě. Opět jsem přistála v posteli.

„Bohužel nemám ženské oblečení, tak si vem co chceš a chovej se jako doma. Já si půjdu něco zařídit,“ prohlásil zase rozzlobeně. Pak jen práskl dveřmi, bez čekání na mou odpověď.

Pokusila jsem se vstát, ale mé nohy mě zradily a poslaly přímo na zem. Tiše bolestivě jsem začala ze všech sil štkát.

Muselo uplynout hodně času než mi došly slzy a než jsem došla k závěru, že minulost je minulost. Zaslouží si hluboko pohřbít do země.

Vyšla jsem do malé vedlejší místnosti. Bylo to něco jako očisťovna. Nacházela se tam čirá voda, pak nějaký hřebínek. A nějaká věc, ve které stálo moje dvojče.

Mělo svoje dlouhé mahagonové vlasy rozcuchané a trčely jí do všech stran. Každý kousek čokoládové kůže hyzdily všelijaké modřiny. A ty krásné hnědé oči s žilkami černé barvy napuchly až k nepoznání.

Moje dvojče vypadalo děsivě. A já asi taky. Poznala jsem, že je moje dvojče jenom kvůli těm znakům, co pro mě byly typické. Oči, vlasy, rysy. Jinak jsem se vůbec nepoznávala.

Rychle jsem se umyla hrncem vody, který stál v rohu místnosti. Netrpělivě jsem si rozčesávala uzly na mých vlasech. Už jsem vypadala přijatelně. Dál už nebylo co zachránit.

Vyšla jsem k malé skříňce zpět do pokoje, kde jsem odhadovala, že se bude nacházet oblečení.

Moc na výběr jsem neměla, protože vše bylo pochopitelně mužské. Ale vzala jsem si pro mě dlouhou flanelovou, bílou košili. A nějaké hnědé kalhoty.

Takové oblečení je tak nezvyklé a nepohodlné. Ale co můžu dělat, když nemám své staré oblečení.

Váhavě jsem odešla od chvilkového místa bezpečí. Chtěla jsem jít za mým pirátem, ale vzpomněla jsem si na jeho nejdříve hrubé chování, tak jsem se jen procházela uličkami.

„Aaa, promiň. Nechtěla jsem,“ začala jsem se spěšně omlouvat. Ale zarazila jsem se, když jsem uviděla do koho jsem vrazila.

„Nezapomněla jsi doufám, že jsem tvůj pán? Ty mi máš vykat a příště si dávej pozor, kam šlapeš!“ zavrčel nepříjemně.

Chvilku jsem v jeho očích viděla toho hodného, laskavého, obětujícího se piráta. Ale za okamžik tam vystanula zpět ta chladná, odměřená maska. Tedy jestli to byla maska.

„A teď pojď. Hledal jsem tě, otrokyně.“

Když vyslovil to poslední slovo, tak jsem sebou bolestně trhla. Ťal do živého...

Hrubě mě popadl za zápěstí a táhl někam - neznámo kam.

Dotáhl mě do místností, která velmi chutně voněla. A bylo tam jídlo. V tom jsem si uvědomila, že víc jak několik dní jsem nejedla a pila jsem jen takovou nečistou vodu. Ta naše byla vždy tak chutná a sladká.

„Budeš pomáhat v kuchyni. A hlásit se budeš každé ráno tady,“ prohlásil chladně a pak beze slova odešel.

„Hni sebou, černoško. Oloupej brambory,“ přikázala mi žena s vařečkou v ruce. Vypadala, že to tu řídí. Byla baculatá a dost vysoká. Ale její dlouhé havraní vlasy, které měla stočené do drdolu, jí hodně přidávaly na kráse.

Bez rozmyšlení jsem na ni vypálila mou otázku, která mě pálila na jazyku.

„Co to jsou brambory?“

Nejdříve na mě zaraženě koukala, ale rychle se oklepala. „To je zelenina, ale pochybuju, že víš i co je zelenina. A je vůbec zázrak, že mluvíte naší řečí.“ Rozhodila rukama.

„Co koukáš? Mazej!“ přikázala běloška a ukázala na hrnec s šišatýma koulema.

Zaraženě a trochu popuzeně jsem došla k rohu a k hrnci.

Bylo mi do pláče. Proč? Proč se to všechno stalo zrovna mně? Co jsem udělala?

Roztěkaně jsem vzala d ruky ostrý předmět a začala kůru té zeleniny loupat. Musím přiznat, že jsem něco málo ochutnala. Nic takového jsem dříve nejedla. Bylo to famózní.

„Neber Dominique tak vážně. Je moc upjatá,“ zašeptal mi dívčí hlas za mnou do ucha.