Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 18. díl

22.01.2011 (20:30) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4282×

Pokoušela jsem se otevřít oči a podívat se na tu zrádkyni, ale tělo jsem měla natolik ochablé, že jsem to prostě nedokázala. Cítila jsem se, jako by jsem běžela tisíce mil. Ale přitom jsem si zkoušela šaty, které mi padly – musím polichoceně přiznat.

„Dobré ranko, Bello,“ přivítal mě hlas Mel, ale Mel to nebyla v žádném případě. Ta žena byla překrásná. Blonďaté vlasy splývající až na záda. Šaty, které jsem zahlédla v Melině skříni. Ačkoli tyto věci byly krásné, tak je dostávaly ty rudé oči do stínu. Zarytě mi připomínala Mel, ale ta dokonalost byla až božská a Mel nebyla božská. Nevím jistě, ale měla podobné rysy a ten hlas.

„Není úplně při vědomí,“ prohlásil další bezchybný hlas. Hlas, který patřil Billovi. Pohledem jsem tedy sklouzla k němu. A zase mě pohltil šok. Nepamatovala jsem si, že by byl Bill tak krásný. Byl vysoký, statný a napůl jeho rudé oči zakrývaly ty jeho neodolatelné černé vlasy. U něj mě to nepřekvapilo, protože je takové měl, ačkoli té krásy jsem si nikdy zvlášť nevšímala. Možná byl důvod to, že jsem měla oči jen pro Edwarda a další muže jsem přehlížela.

Nikdy jsem nevěděla, že existují rudé oči. Nic není nemožné a možná jsem nevěděla všechno na tomhle světě, jak jsem si vždy tak naivně myslila.

„Ale jsem,“ vyštěkla jsem ze všech sil. Chtěla jsem se vzpřímit a přejít do obranné pozice, ale jaksi mi to nešlo. Proto se oba výsměšně a pobaveně zazubili. Chtěla jsem vyčíst pomocí jejich řeči těla, jestli nám hrozí nebezpečí.

Angela! Zatraceně, musím najít Angelu, než se jí něco stane. A doufám pro jejich dobro, že se ještě nestalo. Strach o Angelu byl natolik objemný, že jsem zapomněla na malátnost a na únavu.

Vyjasnily se mi smysly a já poznala, že už nejsem na lodi, nýbrž na koni. Netuším, proč jsem si toho dříve nevšimla. Ale je fakt, že jsem si přála, abych si toho nevšimla. Protože jsem prakticky na tom koni ležela přivázaná a při každém jeho kroku jsem povyskočila do vzduchu.

Tiše jsem zaúpěla.

„To je v pořádku, Bells,“ špitla mi do ucha Angela. Až teď jsem ji ucítila za sebou, že taky poněkud nepohodlně leží na hřbetě toho hnědého koně. Nestačila jsem pomyslet ani na útěk a všimla jsem si, že jsme v neúprosném sevření Billova koně a toho hnědáka té dívky. Bylo by marné se o cokoliv pokoušet.

Úlevně jsem si oddychla, protože podle hlasu byla Angela v pořádku. Teď jsem se rozhlédla a zpanikařila. Všude ležely, postávaly a různě se schovávaly nějaké ženy a děti. Muže odváděli pryč.

Zvláště jsem si všimla jedné rodiny, protože mě zaujaly svou láskou, kterou k sobě navzájem cítili. Drobná bílá žena s dlouhými kaštanovými vlasy úzkostlivě drtila ve svém náručí sotva tříletého chlapce. A vedle nich postával v obranné pozici otec toho dítěte. Pravděpodobně, protože bránil svoji rodinu tím, že odrážel útoky nějakého dozorce. Moc dlouho to nevydržel, protože se k němu ze zadu příblížil další dozorce. Následně ho brutálně potrestali, že ho zbičovali. Ale hůř než mě. Násilím ho odvlekli někam daleko od rodiny.

„Utečte,“ vykřikl na plačící rodinu ještě zoufale.

Bohužel i zbytek rodiny od sebe rozloučili násilím. Dítě někam odstrčili a ženu vzali někam daleko do velkého domu či paláce. Ať už se vzpouzela, jak chtěla, k ničemu jí to nebylo, i ten chlapec se snažil dostat se zpátky k matce, ale byl příliš slabý. I matka byla slabá oproti mužným postavám, které ji obklopovaly.

Ale toto byl případ jeden z tisíce, které se vyskytovaly všude okolo nás.

„Kde to jsme?! A kam je vedou?“ šeptla jsem ustaraně, abych ukryla svou zděšenost.

„Se bojíš, že? A taky na to máš právo, protože seš na trhu,“ odpověděla na mou otázku tajemně Mel, nebo kdo to byl.

„Jakým trhu? A kdo jsi vůbec?“ řekla jsem zamyšleně.

Smála se tak silně, až se na nás lidé ohlíželi. Instinktivně jsem se přikrčila.

„Hlooupý člověku, jsem upírka a jsme na trhu služek, otrokyň a všeho možného. Ale pozor, je tu jen zboží s pumpujícím srdcem, totiž musí pumpovat,“ prohlásila neutrálně a potom jí zavibrovaly koutky úst. Ale nesmála se, protože jsme už taky přijížděly do toho domu. Anebo se tak hluboce zamyslela o tom, co řekla. Koneckonců já také přemýšlela.

Bylo to neuvěřitelné, ale já jí věřila. V tu chvíli to dávalo smysl. Ta krev, ta rychlost, ta krása. Vše do sebe zapadalo. Fakt, že jsem s upírkou vedle sebe, mě nijak nezneklidnilo jako to, že jsem na trhu a že mne prodají jako bezcenný dobytek.

„Ale má krásná upírka, Mel... Pardón, chtěl jsem říci Caroline,“ řekl Bill s lehkou provokací. Jistěže věděl – na rozdíl od nás –, jak se jeho milá jmenovala. Takže mé předtuchy byly správné. Byla to Mel, sice nějak nepochopitelně změněná, ale byla to ona. Tudíž jsem se od začátku nemýlila, Mel byla zrádkyně. Jen proradná, vlezlá zrádkyně.

Tiše si odfrkla. „Radši, ty můj upírku, zařiď všechny formality. Já je půjdu dát do kupy. Achjo, je škoda, že jsou jen ony k prodání,“ odpověděla velmi tiše a velmi rychle. „A ještě téhle,“ střelila ke mně zlobným pohledem, až jsem zdráhavě polkla, „se musíme nutně zbavit, protože se vsadím, že ji Cullenovi hledají,“ zašeptala nervózně, protože si asi uvědomila ty následky, co by jí Edward udělal za to, že nás zradila. Ale pomyšlení na to, že mne hledá, mi nehorázně pozvedlo náladu. A to jsem potřebovala.

„Dobře, miláčku, ale nezahaluj je moc. Znáš to,“ řekl zpola svůdně, zpola pobaveně, když od nás odcházel k těm nezadržitelným násilníkům vše vyřídit. Tím vše bylo myšleno nás.

Zatímco se Bill vybavoval s nimi, tak my jsme prostupovali palácem hlouběji a hlouběji. Nejdříve mne uchvacoval ten prostor a různé ozdobné sloupy. I když ten vábivý pohled trochu kazily pobíhající služky s nějakýma zkrášlovacími prostředky. Pak mne ty tvary začaly nudit.

Přesměrovala jsem tedy svojí mysl na ten fakt, co mi byl před chvílí oznámen. Chtěla jsem z ní dostat ještě nějaké informace během toho, co budeme sami.

Nikdy jsem nevěřila na nadpřirozeno. Ale tato podivuhodná situace mne přinutila nad tím pořádně zapřemýšlet.V hlavě se mi rojily různé otázky jako mouchy. Až mě z nich rozbolela hlava. Tak strašné to bylo.

Najednou mi došlo, že se už nepohupuju, ale normálně chodím. To bylo teda brzy. Nechápu, jak jsem si toho zase mohla nevšimnout. Asi jsem už ze všeho mimo. Je toho na mne poměrně moc. Ač to přiznávám velmi nerada.

Tak ráda bych věděla vše. Vše o tom tajemství, co visí nebezpečně ve vzduchu. Pravdu si zaslouží vědět každý, tak proč ne já? Je to tak hrozné očekávat pravdu?

„Nu, první příjde na řadu Bella,“ rozhodla ledabyle, když jsme vešly do prostorné šatny. Byl to pokoj ověšen šaty a zrcadla je ještě více násobila. U zrcadel se povalovalo plno kosmetických věciček. Nevím, co jsem očekávala. Ale šatnu pro upravování – to rozhodně ne. I když mne to mělo napadnout, když nás tedy chtějí prodat, musíme vypadat krásně. Už mi zase bylo špatně. Nemohla jsem se s tou hrůznou představou sžít. Nebyla jsem natolik odolná. Ale někdy v nějakých situacích jsem nadmíru odolná. Například objevení té krve. Fuj...

Ani jsem si nevšimla, že mi češe vlasy a upravuje mi je a že sedím na židli. Tuto chvíli jsem ale hodlala využít, abych si trochu odčervila mozek od těch otázek.

„Takže,“ začala jsem pískavě, protože mi zuřivě škubala hlavou, aby rozčesala několik uzlů. „Jste upíři. Ale oni sají krev z lidí, nemám–li pravdu?“ vyslovila jsem jednu otázku. Bylo těžké vyndat z těch změtí otázek nějakou smysluplnou.

„Ano, máš. Jsme upíři a pijeme krev. Asi se ptáš, proč jsme vás nevypili nebo všechny ostatní na lodi, kteří nejsou upíři, ale pravdou je, že za vás musíme dostat peníze, a když budete mrtví, tak těžko nám přivyděláte nějaké peníze,“ vysvětlila s bezděčnou horlivostí. „A u některých se ovládat byla mnohem větší námaha,“ zašeptala mi najednou do ucha. Kvůli těm slovům mi po zádech běžel neskutečný mráz. Málem bych to vzdala, ale nešlo jen o mne.

„A jak ses tak změnila? Dříve jsi byla tak normální, přehlédnutelná,“ vychrlila jsem ze sebe další otázku, abych konečně zahnala pocit hrůzy. Naráz přestala v oduzlování mých vlasů a dala mi tak prudkou facku, až jsem myslela, že se mi rozskočí hlava. Naštěstí žádná krev netekla.

„Já a přehlédnutelná!“ odfrkla si pohrdavě. „Ale jsem potěšena, že je můj dar tak mocný. Mám dar oklamovat lidi, upíry a další napřirozené stvoření. Když chci, tak budu opět vypadat jako ta Mel, kterou znáš,“ řekla se sebevědomou pýchou.

A jak to dořekla, tak v jednom mrknutí oka přede mnou stála Mel. Ta dobrá, ale věděla jsem, že je to přelud. Chtěla jsem trochu uklidnit svůj výraz, ale moc mi to nešlo. Bylo to ohromné. Nic takové jsem ještě neviděla. Mírně mi poklesla čelist. Avšak dalším mrknutím oka tu stála zase Caroline - nebo jak se jmenuje.

předchozí * další

V příštím díle bude Bellino vyptávání, takže doufám, že se to vyjasní, co ještě nebylo vyjasněno...

Autor: Jennush (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý život otrokyně - 18. díl: