Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 17. díl

12.01.2011 (20:45) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2056×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Už jsme tady. Tu zatím pobydete,“ přivítala nás rozradostněně ve svém pokoji, když otevřela dřevěné dveře vedoucí do jejího pokoje.

„Páni,“ vydechla jsem užasle. Ten pokoj byl ohromný. Vypadal spíše pro šlechtu a ne pro služku. Viděla jsem různé hebké látky, které lemovaly celý pokoj. Několik postelí a lenošek. Prostě skvost. Ale ne hodný pro služku.

„To ste na své lodi neměli, co? Každý má na této lodi blahobyt,“ zasvětila nás do mě nepochopitelné věci. Přeci nemůže mít každá osoba na téhle lodi tolik přepychu a jestli ano, tak je Bill bohatší než jsem předpokládala. No, po pravdě jsem myslela, že je až tak zoufalý v penězech, že musí krást cizí otrokyně.

„Nevíš, proč nás vlastně Bill ukradl? Když má tolik bohatsví?“ dotázala jsem se. Nemohla jsem to vydržet. Nikomu neublíží, když se budu zajímat, jak to tu chodí. Akorát si budu muset dát pozor na jazyk.

„Kvůli tomu okrádání a následnýmu prodávání bohatne. Samozřejmě prodává jen ty nejkvalitnější dívky,“ vysvětlila zasmušile.

Řekla to tak, jako by jsme byly nějaké věci na obchodování. Hrůza. Horší osud si snad přát ani nemohu. Stát se majetkem nějakého zbohatlíka.

Ne, ne a ne.

Možná, možná to stejné s námi chtěl udělat i Edward. To snad ne. Třeba jsem byla jen chytře rozmyšlenou figurkou, která měla zajistit hlavně peníze. Vše byla lež, co říkal. Ne, to si opět se mnou zahrává má představivost. Ale rozhodně s námi měl určité plány. Teď je otázka jaké.

„Teď já. Proč se o vás tak Bill zajímá?“ přesvědčivě dělala jako by o ničem nevěděla. Měla jsem chuť jí vyškrábat její blátivě hnědé oči.

„Nevím. Možná, že kvůli nám Edward zabil jeho přítele... ehm... už nevím jak se jmenoval,“ vysvětlila jsem zamyšleně. Ale jak jsem se snažila sebevíc vzpomenout si na to jméno, tak jsem na nic nepřišla. Ale akorát na mě přišla bolest hlavy.

„Nám? Spíš tobě. A Edwardovi? Zajímavé,“ vmísila se nám do hovoru Angela. Mel jen zvědavě pozdvihla obočí. V tu chvíli jsem musela být rudá, jak ta krev, kterou jsem málem spolykala. Takhle se přeříct. A ještě, že jsem si říkala, že si musím dávat pozor, co vyslovím.

„Jistěže nám. Za to nemohu, že jsem šplhala jako poslední a mohlo se něco zdát, ale nic není. A jenom jsem mu řekla jménem, jako Billovi říkám Bill tak Edwardovi Edward,“ rychle jsem ze sebe vysypala takovou nemožnou výmluvu. Přála bych si, aby ta část o tom, že by něco mohlo být, by byla pravda. Ale přání a holý fakt je něco jiného...

„No, možná na tobě ten Edward něco vidí,“ zamyslela se nahlas ignorující můj chabý pokus. „Naše nejhorší obavy se splnily. On ji chce za každou cenu. Vsadím se, že teď ji hledá. To se nebude Billovi líbt. Vůbec ne,“ zamumlala strašně ryhle. Ale myslím, že jsem pochytila to nejdůležitější. To, co řekla bylo podivné. Angela to asi neslyšela. Ale ty slova podtrhovaly Melino zrádcovství.

Najednou mi přišla, že si uvědomila, co to vlastně vypustila z úst. Protože prudce zamrkala a prohlížela si nás, jestli jsme náhodou něco z jejích myšlenek neslyšely. A já se přinutila pozorovat Angelu, která doteď nepřítomně zírala na dveře.

„No nic. Vy tady zůstanete a já půjdu za Billovi a zkusím ho přemluvit, aby vás pustil. A vy si tu můžete, alespoň odpočinout,“ zamluvila to rychle a roztržitě. Těkala očima po pokoji.

„A proč jsi to neudělala už dřív?!“ otázala jsem se a značně jsem zvýšila hlas. Obě jsem je vytrhla z jejich transu, ale nemusela jsem se ptát a věděla jsem, že každá z jiného důvodu.

Já to nechápu. Co jí mělo přinést, že nám pomohla. Co se tady děje? A proč se s námi měla Mel skamarádit? Samé proč. Samé otázka a žádné odpovědi. Já to nechápu! Asi začnu ječet.

„Ehm já... já to už zkusila,“ vyhrkla naštvaně. Zdálo se mi to? Nebo v tom mžiku měla rudé oči?

„A teď myslíš, že to vyjde?“ zeptala jsem se s úšklebkem.

Jen si nasupeně odfrkla a postoupila ke dveřím. Jenže než se ztratila za dveřma, tak mi přeci jen odpověděla:

„Ještě jednou to zkusím a vy tu zůstaňte.“ Opět byl její hlas normální. Ale nelíbilo se mi, že mi vlastně poroučela.

Bylo mi to podezřelé. Určitě za nás nebude orodovat a pochybuji, že orodovala. Ale proč tedy jde za Billem? Vypadala mírně řečeno vyděšeně a nedočkavě. Na něco se těšila.

Otočila jsem se na Angelu a málem jsem vyletěla z kůže. Byla zadumaná a ostražitě pozorovala každičký můj pohyb.

„Co se ti stalo? Změnila ses.“

„Nic se nestalo. Proč?“ ošila jsem se nervózně. Nesnášela jsem, když jsem jí lhala. Poslední dobou cítím ohledně ní zodpovědnost. Je to jediná dobrá duše na téhle zatracené lodi.

Nonšalantně pokrčila rameny. „Hned jak ses vrátila, jen odsekáváš a mhouříš oči. Co se ještě stalo, když jsi šla pro ty klíče?“ vypadala, že je jí to jedno, ale její oči nesouhlasily a byly starostlivě zvědavé.

„Nic, vážně,“ zalhala jsem tak mizerně, až to bolelo. „Je pozoruhodné, to bohatství tady kolem,“ zamluvila jsem mojí změnu postoje. Byl to ubohý pokus o zamluvení. Ale kdo říkal, že mi takové věci jdou...

Zarazila jsem se, protože mě Angela pořád hypnotizovala pohledem. „Ano, je to divné. Ale teď toužím spíš po odpočinku než po stání uprostřed pokoje.“ Usmála se na mě a rozjařeně skočila do jedné z postel.

Nevydržela jsem dlouho tam sama postávat a kráčela si to ke skříni. Než jsem k ní vůbec došla, tak už pokojem zněly slastné zvuky pochrupování.

Usmála jsem se. Otevřela jsem skříň, ale to co jsem viděla jsem nečekala. Možná pár takových přepychových šatů jsem čekala, když vezmeme v potaz to, že je to tak přepychový pokoj, ale tolik těch různorodých šatů? To určitě ne.

„Páni. To není možné,“ vydechla jsem pořád v šoku. Ale nemínila jsem vyčkávát v šoku celý den než se Mel vrátí. Proto jsem vytáhla ze skříně zelenkové šaty. Spolu s nima i jejich příslušenství, co k nim neodmyslitelně patřily. Byl to například korzet, spodnička, rukavičky a taštička.

Naposledy jsem zkontrolovala Angelu a uspokojilo mě, že tišše pochrupuje. Začala jsem s převlékáním. S těžkým srdcem jsem opustila mé dosavadní šatstvo. Po nějaké době jsem se celá převlékla včetně korzetu. A to byla fuška. Vyčerpáním jsem padla na lenošku ani jsem se nepodívala do zrcadla.

Málem jsem taktéž zaplula do říše snů, ale to by mě nesměly vzbudit ryhle se přibližující kroky. Doufala jsem, že to je Mel. Ale má intuice mi to vyvracela.

A pak se otevřely dveře a já zamžourala na dveře. Najednou jsem viděla jen rozmazané šmouhy a pak už nic.

Možná tmu. Ale ta se přeci vidět nedá? Zdá se mi to nebo jsem pořád uvězněná ve tmě? Co znamenala ta ulička? A co teprve ten záhadný rozhovor? Můj přetížený mozek svírá přesyceně moc otázek a přitom ani jedna odpověď...

„Nevěř nikomu, Bello! Nevěř!“ Hučel mi v hlavě známý hlas. Dívčí. Zpěvavý. Dokonalý. Alice, ano byla to Alice. Tu už jsem hodně dlouho nespatřila. V tom mě probodl stesk. Ano, vím že mě a ostatně i celou ves zradila, ale byla má nejlepší kamarádka. Byla, je a bude.

Přemítala jsem, že to musí být důležitá zpráva. Možná to bylo něcjo jako metafora. Neměla bych to brát tak doslova, ale přenést si to do jiného smyslu. Možná to znamená, že se blíží nebezpečí. Jinak mě nic dalšího nenapadá.

„Za chvíli se určitě probudí,“ uklidňovala Mel najednou někoho.