Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 16. díl

31.12.2010 (13:00) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2017×

EDIT: Článek neprošel korekcí

Se splašeným srdcem jsem čekala na mé pronásledovatele. Nezklamaly. Za chvíli se objevily. Neodvažovala jsem se ani nadechnout.

„Kde je, mrcha jedna,“ nechápal želvák – má přezdívka pro něj, protože jsem neznala jeho reálné jméno a toto se na něj velice hodilo.

„Nevím. Myslím, že zahnula za ten roh,“ ozvala se ta arogantní služka. A opět se rozeběhly. Hlasitě jsem si oddychla. Po zdi jsem sklouzla vyčerpáním na zem.

Moje srdce se zjevně uklidnit nechtělo. Radši jsem se podívala na mou kořist. Potěšilo mě, když jsem uviděla zbytek nějakého masa a jednu bramborovou placku. Pak jsem se koukla do džbánu a hle tam byla taková divná, červená tekutina. Prapodivně páchla.

Nejdříve jsem snědla placičku a pak jsem si chtěla dát to maso, ale usoudila jsem, že bude lepší nejíst nic, co přesně nevím, co je.

Ale té tekutině jsem nemohla odolat. Jen jsem si cucla a už se mi chtělo zvracet.

Krev! Byla to krev.

„Cože?! Oni pijí krev! Jsou normální?“ kuckala jsem v naději vyplivat i ten zbyteček krve v mé puse. Nechápala jsem to. Kdo může pít krev? Co to má znamenat?

„Fůůj,“ zakňourala jsem a hodila zbytek krve s nádobou kamsi do uličky. Po dlouhém okamžiku se ozvala rána. Najednou se ve mně zvedla vlna zvědavosti. Vykročila jsem do tmy s nasyceným žaludkem, ale zkaženou chutí.

Postačilo několik kroků a slyšela jsem nějaké hlasy. Nemohla jsem blíže rozpoznat, kdo to je a co říká. Proto jsem udělala ještě několik kroků. Až jsem narazila na tu krev. I na to pomyšlení, že jsem něco z toho vypila, se mi dělalo špatně.

Bylo to děsivé. Všechno tady okolo. Lidé, jako Edward, kteří se chovají jako predátoři. Uličky, co jsou bez oken a jsou pohlceny temnotou. A místo pití krev. Kde jsem to skončila? Co to jsou za tvorové? Bojím se. Samovolně se mi klepou kolena. Přesto jsem se přiblížila ještě víc...

„Měli jsme štěstí,“ skonstatoval jeden dívčí hlas, když jsem přiložila své ucho na jedny dveře, které jsem objevila. Nejdříve jsem je chtěla otevřít, ale byla jsem natolik vystrašená, že jsem si to rozmyslela. Ten hlas jsem odněkud znala. Odkud?

„Obrovské,“ přitakal Bill. „Musíš se s nima skamarádit, protože musíš zjistit závratné věci,“ dodal zamyšleně.

„Jaké?“ zeptala se udiveně. A v tu chvíli jsem ji poznala. Mel. Byla to Mel, ta která nám pomáhala. A kde je Angela? Doufám, že jí nic neudělala!

„Teď ne. Přeci víš, že mají i stěny uši,“ zašeptal tak, že jsem se musela celá na tisknout na dveře. Ale ta věta mě natolik vyděsila, že jsem se rozeběhla tou temnou uličkou zpět do světla. A tím pádem do bezpečí.

Když jsem dorazila do cíle, tak jsem zjistila, že se třesu na celém těle. Že srdce mám někde v krku a že jsem úplně prokřehlá.

Chtě nechtě jsem na Mel musela pořád myslet a abych se aspoň trochu odreagovala, tak jsem začala neznámo kam běžet.

Zrádkyně! Zrádkyně! Angela! Angela! - ty to slůvka mi donokonečna hučila v hlavě. Ba ani během jsem to ze sebe nedokázala smýt.

Ne, ne, ne. Co když Angele ublížila? A proč nás zradila? Co budeme jenom dělat? Existuje ještě jedna kapka naděje? Ale ještě kapka, protože se možná za nás přimlouvala. Ačkoli to tak moc nevypadalo. Je vše ztracené? Podívám se ještě jednou do očí Edwarda? Ať se ještě potkáme. Třeba i na zlomek sekundy, ale prosím. Má to vůbec cenu? Toto všechno? Vždy, když mě potká něco milého, tak to shoří ve vzpomínce. Pokaždé ta hezká vzpomínka vystřídá něco ošklivého. Proč? Proč se to stává zrovna mně?

A v tom momentě jsem opět do někoho narazila. Ale tentokrát do někoho křehčího. Nevím, že se mi to vždy stává, když jsem zamyšlená.

Tak jsem tedy pozvedla oči k dané osobě a to zjištění mi odbouralo kámen zasedlý na mém srdci.

„Angelo,“ vydechla jsem potěšeně a vtáhla jsem ji lehce do náruče. A tím jsem zabránila jejímu jistému pádu.

„Ještě mě udusíš,“ špitla laškovně a trochu se hraně zakuckala. Rychle jsem ji proto pustila. A se smíchem jsem ji pozorovala, jak si rovná už tak dost ušmudlané šaty.

„Kde si byla?! Celou dobu jsem tě s Mel hledala,“ přísně si mě měřila a já se trochu zastyděla, že jsem nevykonala přesně svou misi, tak jak jsem měla. Ale na druhou stranu bych neodhalila Mel. Ačkoli mi to moc platné není a přímo jsem ji taky neodhalila.

„To je na dlouho. Pronásledovali mě a proto jsem musela pláchnout. A kde je vůbec Mel,“ odpověděla jsem naoko nonšalantně.

Vykulila oči a pak se trochu omluvně začervenala. „To je hrozné, ale ještě, že si jim utekla.“

Spěšně zamrkala, aby odehnala slzy. Odloučení od Reginy jí zcela změnilo. Nepřítomný, smutný pohled v očích a je o mohem citlivější. Musím přemítat, jestli jsem se svým způsobem taky změnila.

Vzpomínám, vzpomínala jsem na ten okamžik, kdy mi můj Edward ukázal své nitro a nechal, aby vyplul, ten koho tak bezmezně miluji. Ta vzpomínka mi zaplňuje celou mysl. Jeho slova a jeho vzezření, které jakoby bylo o hodně slušivější než předtím, se mi zaryla do mozku. Nikdy jsem netušila, že se mi zrovna po něm bude stýskat, ale je to tak. Je to tvrdé a rozhodně bych o tom ani neměla přemýšlet ale stýská se mi po něm více než po mém Joshovi... Láska je nevyzpytatelná. Je to cit, který ovládá celou vaši osobu.

„Halóó!“ zamávala mi Angela rukama před očima.

„Co?“ zeptala jsem se roztržitě.

„Říkala jsem, že před chvilkou tu ještě Mel byla,“ zamyšleně opakovala svá slova.

Než jsem jí stačila sdělit, co jsem slyšela, tak se ozvala Mel:

„Já jsem tady, jestli mě hledáte. Byla jsem tě ještě jednou hledat v kuchyni, Bell,“ ozvala se Mel, když k nám došla z nějaké uličky. Ani jsem si jí nevšimla. V žádné kuchyni nebyla, lže. Zrádkyně. Ale co to má za lubem? A proč lže? Jedině kdyby zamýšlela nepravosti

„Kdes byla?“ zeptala se Mel se starostí v očích. Určitě hranná starost. Neměla jsem v plánu jí vyzrazovat, co jsem vyslechla a kde jsem se ocitla. Ale něco říct jsem musela.

„Už jsem to řikala. Ale tvůj plán jaksi nevyšel. Šli po mě a musela jsem se na chvíli skrýt,“ odsekla jsem opovrhlivě.

Obě na mne zíraly jako bych se pomátla. Asi jim vadilo, že se chovám k Mel odtažitě potom co nás zachránila. Ale zachránila nás doopravdy?

Mel se zhluboka nadechla přišlo mi jako by nasávala mou vůni. Přešel mi mráz po zádech. Vypadala... nebezpečně.

„Máš ty klíče?“ nedočkavě se Angela zeptala a přerušila tím tu chvíli děsu, protože i na ten okamžik se zdálo, že se na mě Mel vrhne a rotrhá mě zaživa. Začínala mě pořádně děsit.

Začala jsem prohledávat svůj špinavý šat. Jistě jsem si je někam strčila. Ale nikde nic, že by jsem je nechala v té tmavé uličce? To snad ne.

„Dělej, Bello. Začíná se rozednívat,“ zaskučela Mel.s vážnou maskou.

„Neříkej, že si ztratila naší šanci o trochu lepší pobyt na téhle zatracené lodi,“ zanaříkala Angela a neměla daleko ke breku.

„Já – já je ztratila. Promiň, Ang,“ špitla jsem provinile. Třpytily se jív očích slzy zoufalství a především vzteku.

„Hmmm dobře,“ ušklíbla se Mel a myslím, že jsem v její tváři zaznamenala náznak uspokojení. „Tak musíme vymyslet něco jiného. Půjdem do mého pokoje,“ zavelela a pomalu postupovala vpřed. Angela ji poslušně následovala a mně nezbylo nic jiného než následovat Angelu. Vůbec se mi to nelíbilo.

Co by tomu řekl Edward? Co by udělal? A co teď dělá? Myslí na mě aspoň z poloviny jako já na něj? Když jsem byla v jeho přítomnosti, tak jsem nevnímala cit, jenž se začínal vytvářet. A teď? Teď umírám touhou ho naposledy vidět. Cítím se rozdělená na dvě části. Ta, která byla veselá a chtěla pořádně žít zůstala na té staré lodi u Edwarda.

Cítím se tak hrozně sama na téhle obrovské lodi. Proč nás museli rozdělit? A ještě v tak nevhodnou chvíli. Místo, abych skončila zase u brambor, tak jsem skončila na cizí lodi plných monster. A možná bych i neskončila u brambor, kdo ví... Nu, a kdo pije místo vody krev? Kdo se pohybuje tak rychle, tak šelmovsky? Co to jsou za lidi? Jestli tedy jsou lidi. To je další námět k přemýšlení.