Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 15. díl

27.12.2010 (14:00) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2063×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Co je?!“ řekla rozespale a převrátila se na pravý bok.

„Ang, už je na čase,“ zašeptala jsem naléhavě.

Nešťastně zívla a já jsem byla trochu zasmušilá, že ji ukrádám její blažený spánek, který tak moc potřebovala. „Na co,“ zamlaskala roztomile a tvrdohlavě k sobě tiskla víčka.

„Na svobodu,“ odpověděla jsem s úsměvem. To ji definitivně probralo.

Mezitím Mel tiše odemkla dveře a se značným úsilím je i otevřela. Jak nejrychleji to šlo jsem proklouzla ven. Těsně zamnou byla i Angela.

Naše zachránkyně Mel byla obyčejná, bílá dívka. Nebyla ošklivá ani hezká. Spíše se zračila jako šedá myška.

„Proč nám vůbec pomáháš?“ zeptala se Angela na otázku, kterou jsem zrovna taky chtěla vyslovit.

„Protože chci Billa pořádně naštvat, ale nesmíte to na mě říct,“ naléhala Mel výstražně se školibostí v hlase.

„To je ohromný důvod,“ zamumlala jsem neslyšně, když jsme se začaly plížit někam pryč.

„Zavedu vás mezi ostatní otrokyně. Mezi tou smečkou otrokyň vás Bill nepozná. Samozřejmě se mu nesmíte dostat na oči,“ poučovala nás tlumeným hlasem a nervózně se přitom otáčela na všechny strany.

„A co chceš teda na oplátku?“ zeptala jsem se opatrně, protože jsem věděla, že každý chce něco za něco.

„Hmmm... zatím nic, ale může se stát, že mi to oplatíte taky nějakou službičkou,“ zašklebila se na mě. Najednou se zastavila. „Už jsme tu,“ zašeptala k nám ostražitě. Zastavily jsme na jednom rohu. Pomalu jsem přes Mel koukla do uličky. Viděla jsem silné dveře a před nimi trůnil s lahví v ruce nějaký dozorce.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Angela bezradně.

„Možná, by... ehm... promiň, jakže se jmenuješ?“ zeptala se Mel po chvilce ticha trochu rozpačitě.

„Já jsem Bella a to je Angela,“ představila jsem nás suše s kývnutím hlavy k Angele.

„Dobře, tak jedna z vás musí vylákat toho opilce do kuchyně a pak od něj po cestě nějak nenápadně vzít klíče,“ vysvětlila svůj pološílený plán.

„A proč to nemůžeš udělat ty?“ ptala jsem se jakoby nic. Štvalo mě to. Všechno. To, že jsem na jiné lodi, že jsem bez něj, že jsem bez rodiny a tak podobně. Bylo toho prostě na mě v poslední době nějak moc.

„Mě tady zná. Ví, kdo jsem, ale vás nezná a máme hodně černých služek. Takže...,“ vysvětlila trpělivě. „Takže, která z vás se obětuje?“ dodala, když viděla, že nikdo její nevyslovenou otázku nedoplní.

S nadějí jsem se zahleděla do Angelininy tváře, ale v její tváři se zračil apatismus a skálopevné rozhodnutí, což jsem tak docela nechápala. Totiž nebyla rozhodnutá se obětovat, ale něco jiného a to mě strašilo.

Otočila jsem se zpět na Mel. Kývla jsem.

„Dobře, tak do kuchyně půjdeš pořád rovně až potkáš pár šťastných služek a za nima pak dojdeš do kuchyně. Jednoduché, ne? Ale po cestě mu nenápadně vemeš klíče. Omluvíš se a poběžíš za námi. Toť je vše,“ diktovala mi, co mám dělat, ale já ji moc neposlouchala. Pořád jsem se musela vracet k tomu snu, co mě tak bolel. Byl tak nadpřirozeně živý, že jsem tomu prostě musela věřit. Hrozně mi chyběl. Oprava – hrozně mi chyběli. Cítila jsem, jak mi kulhavě srdce pumpuje krev. Nechtělo být bez něj. Ale jediné, co ještě moje srdce zdržovalo v pohybu byla Angela. Co by si beze mne počala?

„Probuď se, Bells,“ promluvila na mě Angela, když jsem se neozývala, protože jsem byla příliš zaměstnaná truchlením a smutněním. Ani jsem si to nemusela vynucovat. Přicházelo to samo. Okamžiky absolutní samoty.

„Och, jistě. Už jdu,“ zašeptala jsem nezištně. Zamyšleně jsem vykročila k podivně se komíhajícímu muži.

„Kdo seš!“ vyštěkl na mě rozmrzele a přitom mě ovál silný pach, který nevěštil nic dobrého.

„Sem nová a mám pro tebe nachystanou skleničku,“ mile jsem ho začala svádět. Ale žádoucí efekt to neměl. Můj hlas zněl až podivně prázdně a nepřítomně.

„Tak to si nechám líbit,“ rozostřeně se šklebil. Škobrtavě se zvedl ze židle a klopýtal ke mě. Když ke mně nakonec po tak dlouhé chvíle přišel, tak mě objal těma slizkými paži okolo pasu. Jak se vůbec opovážil? Na mě může sahat jen jediná osoba.

A to Edward Cullen. Myšlenka na něj mi prohloubila mou dýku v srdci. Obrazně řečeno.

Už jsem se pochopila. Každou sekundou se mi po něm více a více stýskalo. Žal mnou protékal jako krev a já se nemohla bránit. Bylo to čím dál tím intenzivnější. Asi jsem se zamilovala. A já myslela, že mne jen zaujal a že ho možná mám trochu ráda. Ale tak obrovitánsky. To jsem nečekala.

„ … Odkdy?“ ptal se mě na něco. Ale já byla natolik zaměstnaná se svými myšlenkami, že jsem své okol tak zcela nevnímala.

„Ehmm... tak před chvílí,“ odpověděla jsem nejasně. A doufala, že se neptal na něco závažného.

„Aha. Sem si myslel,“ odpověděl škytavě. A najednou zapomněl na rovnováhu a dopadli jsme spolu na zem. Mohla jsem děkovat Bohu, že nedopadl přesně na mě. Protože bych to asi nevydýchala.

V tom okamžiku plazení se po zemi jsem si uvědomila můj pravý účel téhle komedie. Rychle jsem vyskočila na nohy. Předpokládala jsem, že se tam ještě bude válet jako želva obrácená na záda. A taky, že ano. Sprostě jsem toho využila.

Sehnula jsem se k němu a nenápadně si odzicila jeho klíče na opasku. Byl v tak ubohém stavu, že si toho nevšiml a to jsem snad ta nejhorší zlodějka, co se kdy mohla narodit. Vážně...

„Díky,“ zafuněl mi do obličeje. Chtělo se mi z něj zvracet.

„Tak teď už to zvládneš,“ mile jsem mu oznámila, že vlastně odcházím. Dalo to velkou práci vycvičit takovou přetvářku milosti.

„Hmmm,“ zamručel velice neochotně. A já už jsem se dala do rychlého kroku. Přeci jen jsem nemohla hned začít běžet, protože by to bylo divné. Jak jsem se intenzivně soustředila na můj nevinný klus, tak jsem narazila do nějaké dívky.

„Auu,“ zaskučela překvapeně. Lepší pojem by byl – zavřeštěla.

„Promiň,“ omluvila jsem se nervózně, protože se k nám otočil ten želvák, který se mi před chvílí ještě plazil pod nohami.

„Jak promiň. Málem rozbiješ toto vzácné nádobí a přitom mě málem ještě zabiješ. A řekneš jen to ubohé slovo?“ rozohnila se a tváře jí zahořely tím vším vztekem. Byla pěkná. Na ramena se jí vlnily krásné žaludové vlasy. Na bílé pleti hezky zářily její zelené oči. A pihy zakončovaly její roztomilý vzhled. Jenom toho jsem si dokázala všimnout, protože mě dokonale upoutal pohled na zbytky hostiny v její ruce.

Trochu mi to připomínalo mojí službu, ale tím jsem se nehodlala zabývat. Hlavně proto, že by mě opět bolelo u srdce.

Nakonec jsem udělala to, oč mě mé instinkty žádaly. Skočila jsem po tom tácu a vytrhla jí ho z rukou. Na mou obranu – několik dní jsem byla bez jídla a vody, tak jsem jednoduše využla situace. Byla jsem sice zvyklá na řídký přísun potravin a vody z domova, ale přesto... Hned jak jsem si vzala ten tác, tak jsem začala utíkat neznámo kam. Totiž v tom adrenalinu jsem zapomněla cestu k Angele a Mel.

Otočila jsem hlavou k scéně za mnou. S hrůzou jsem uviděla, že se za mnou žene jak ta dívka tak ten hlídač. Podle mě zjistil, že mu něco chybí. Měla jsem velký průšvih.

Zničehonic mi zanaříkal žaludek. Hlad byl ještě horší. Dokonce mi i svazoval i nohy. Začínaly mě dohánět. Naštěstí jsem postřehla nenápadnou uličku. Rychle jsem do ní zaplula. S hrůzou jsem si všimla, že tu je úplná tma. Ulička bez oken.