Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 14. díl

21.12.2010 (14:15) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2634×

„Bello, někdo jde,“ zasípala Angela potichu a dosti vystrašeně. Probudila mě. Vlastně neprobudila, já nespala. Já byla otupělá. Jen jsem nevnímala. Nedokázala jsem to, protože na mě v téhle samotě dolehly depresivní myšlenky.

Nemotorně jsem se zvedla a přisedla si na postel k Angele. Vzala jsem ji za ruku, abych jí dodala odvahu a i mně. Prudce se rozlétly dveře, do kterých jsem pořád usilovně bušila.

„Tak co, už jste se poučily?“ vyštěkl na nás, když nás uviděl. Mírně se zašklebil.

„A v čem jako?“ zeptala jsem se typem hlasu – nevinné dítě. Za ty hodiny strávené na této děsivé lodi jsem vypozorovala, že tento typ hlasu množinu osob rozzuří. Ano, bylo to schválně. Když už musím shnít na téhle trosce lodi, tak aspoň s potěšením, že je dovedu rozlítit.

„Být poslušná, děvko černošská!“ zaječel Bill podrážděně. „A omluvit se za své chování. K tomu odprosit mě na kolenou za ztracení mého přítele,“ prsknul na mě ještě jedovatě, když se trochu uklidnil. Jednoduše pak bouchl za sebou dveřmi, když doslova vypálil z místnosti.

„A rozmyslím si, kdy vás pustím,“ dodal výsměšně za dveřmi. Pak jsem poslouchala, jak se jeho hbité kroky vzdalují.

Najednou se Angela příšerně rozzuřila. „To kvůli tobě! Kdybys nebyla tak paličatá, tak bychom se měly mnohem lépe. Už tu hnijeme nejmíň 4 hodiny,“ zaječela na mě s očima zalitýma slzami hněvu.

„Angelo, uklidni se. To přesně chtěj – nás rozhádat,“ uklidňovala jsem ji a nevšímala si jejího osočování.

„Já se neuklidním. Já už chci jít pryč. Chci najít Reginu,“ rozbrečela se mi Angela na rameni, když jsem si ji přitáhla do náruče.

„Já vím, ale musiš myslet, že by nechtěla, aby ses trápila. Třeba teď někde v klidu odpočívá,“ důrazně, ale něžně jsem jí dodávala důvody, proč by neměla být pořád uslzená.

„Myslíš? Promiň, asi začínám vyšilovat. Ale když... já...“ koktala naříkavě Angela.

„Nevadí, hlavně musíme být spolu,“ zašeptala jsem do jejích tichých nářků.

Náhle se ozvaly tiché, kočičí kroky. Ať to byl kdokoliv, nebyl to nikdo známý. Zadržela jsem dech hrůzou, kdo to bude. Ucítila jsem, že i Angela poněkud ztuhla. Nebylo divu, Bill už několik mužů za námi poslal a nebylo to vždy příjemné. Naštěstí muž, který tu občasně hlídal, protože nevydržel jen tak nehnutě sedět u našeho vězení, vyprovodil ty největší hrubiány včas. Ale aby nám pomohl, to ne... Prý je jeho povinnost nás zadržet v tom žaláři, ale pozor, ve zdraví.

„Vy tam, jste v pořádku?“ zeptal se ustrašeně vysoký hlas nějaké dívky.

Okamžitě jsem se vymrštila ke dveřím. Hned vedle mě se objevila Angela.

„Ano, ale brzy už nebudeme. A kdo jsi? A kde je ten hlídač?“ odpověděla jsem ihned, aby ta osoba náhodou neodešla.

„To není důležité a on je na obědě. Říkejte mi prosím, Mel,“ zašeptala Mel tajuplně a trochu vystrašeně. „Přišla jsem vám říct, že o půlnoci vás pustím, protože to asi bude s největší pravděpodobností spát... Nebojte se,“ ujistila nás překvapivě milou novinkou.

Ani nečekala na naší odpověď a už cupitala pryč. Nějak jsem nechápala, proč by cizí osoba zrovna nám chtěla pomoct? Ale proč toho nevyužít, že?

„Myslíš, že nám pomůže?“ špitla Angela roztržitě.

„Jistě,“ zalhala jsem pohotově. „Musíme jí důvěřovat. I když se jmenuje jako pták.“ Lehce jsem odlehčila situaci. Povedlo se. Angela se zachichotala a utřela si zbývající potůčky slaných říček na svých líčkách.

„Pojď, půjdem si zatím odpočinout,“ vyzvala jsem ji, když jsem potlačila zívnutí. A oči se mi taky už samovolně zavíraly.

Lehla jsem si na jednu postel a unaveně zavřela oči. Brzy se ke mně připojila Angela. A za chvíli jsem uslyšela tiché, spokojené pochrupování. Její pochrupování mě nakonec i uspalo.

Spalo se mi hodně neklidně.

Běžela jsem dlouhou chodbou, protože mě někdo honil.

„Zastav zlato,“ vykřikl zoufale a toužebně můj budoucí muž. Nebo mám říct zemřelý přítel? To asi je vhodnější. Ne, prostě Josh.

Chtěla jsem zastavit a počkat, ale mé nohy mě neposlouchaly. Možná vytušily, že bych to těžce nesla se s ním znovu vidět. Výčitky svědomí byly neúprosné. Hlavně za jeho smrt a za to, že ho vlastně v mých myšlenkách podvádím s Edwardem.

„Ale já ti musím něco říct,“ zaprosil někde v dáli. I na tu vzdálenost jsem ho slyšela. Místo, abych si ho vyslechla a počkala na něj, tak jsem zrychlila.

„Nikomu nevěř,“ zašeptal mi najednou Josh do ucha. Po zádech mi přeběhl mráz a já vykřikla.

„Konečně jsem se probudila,“ špitla jsem, když jsem si roztřeseně žmoulala oči. Z toho hrůzostrašného snu jsem se celá zpotila. Achjo.

Po chvilce oddychování jsem se koukla na moji spoluvězenkyni a potěšilo mě, že se Angela ze spaní usmívá.

„To není normální,“ zamumlala jsem nepřítomně. Objala jsem si kolena a zabořila svojí hlavu mezi kolena. Co můžou ty sny znamenat? Mají nějaký speciální význam?

„To je poprvé,“ vydechla jsem ustaraně. Je to poprvé, co se mi nezdálo o Edwardovi. Co může tak asi dělat? Hledá mě aspoň? Co to vlastně k němu cítím? Ach, já ho chci mít opět u sebe.

„Ani nevíš, jak mi scházíš,“ mumlala jsem plačtivě. Všechno mi schází. Schází mi ty oči, které zázračně měnily barvu. Ty, které se na mě dívaly, tak jako nikdo předtím. Ten pohled mi rozklepává kolena a zároveň mi pod ním nekontrolovaně stoupá adrenalin. Vlasy rozčepýřené, čekající jen na mé vískání. A nesmím opomenout to tělo, které mě tolik přitahovalo a dodávalo mi touhu se na něj vrhnout. Jediné, co mi vadilo, bylo jeho měnění nálad. Jednou to byl můj něžný princ a jindy zas tvrdý zuřivec. V tomto jsem ho tak zcela nechápala... Ale i to mi přeci jenom chybí.

Dovolila jsem, aby mi ukápla jedna slza. Jedna slza za něj by se dovolit dala. Hlavně proto, abych odehnala takové depresivní myšlenky. Myšlenky, které byly zakázané, které mě tak bolely jako mučení.

„Už jsem tady,“ ozvala se za dveřmi Mel, když snad vyklepala do dveří díru. Nešikovně jsem se zvedla a otřela zbytek té jediné slzy. Přikročila jsem k stále spící Angele a něžně jsem s ní zatřásla.