Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 13. díl

18.12.2010 (12:30) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2299×

Edwardův pohled:

„Tamto ještě zadělejte,“ přikazoval můj bratr posádce a přemýšlel, kde je Alice a, co vše se musí ještě spravit. Samozřejmě mě ignoroval. A to mě ještě dopalovalo.

„Musíme je dostat zpět. Nemůžeme se vrátit bez zboží,“ přesvědčoval jsem ho naléhavým hlasem.

„Neříkej. Jde ti jen o ni. Naše zboží tě nezajímá,“ odsekl mi nakvašeně, ale s jistým úšklebkem na tváři. „A mimoto máme rizikové ztráty, což znamená, že se nemůžeme vrhat jen tak do zachraňování, protože by to bylo kontraproduktivní,“ dodal, když se na mě otočil s poťouchlým výrazem na tváři. Moc dobře věděl, že to nesnáším, když ze mě někdo dělá hlupáka.

Zúžil jsem oči do úzké škvíry a zle jsem se na něj zašklebil. Účinek na sebe nenechal dlouho čekat.

„Gabrieli, pojď sem.“ Zamával na toho příšerného nechápavce. Už jednou mi zkazil u Belly mé postavení. Na jeho obhajobu – to nebylo schválně. Takhle mi připomenout mojí třešničku na břehu, čekající na můj příchod. Měl jsem ji rád, ale k Belle mě něco mnohem, mnohem silnějšího táhlo. Nevím, co to přesně je. A ani to nechci zjistit. Určitě by mě to vyděsilo.

„Ano, Jaspere?“ zakoulel zvědavě očima.

„Pověz mi, kolik bylo ztrát,“ nakázal Jasper netrpělivě.

„Bylo odcizeno kolem 40 otrokyň. Zraněno bylo 25 našich pirátů a zabito bylo 10. A máme skoro potopenou loď,“ začal počítat a mě bylo jasné, že můj plán by byl holou sebevraždou, ale prostě jsem si nemohl pomoct.

„Děkuju, příteli. Postarej se teď prosím o opravení lodi. Já musím zkontrolovat Alice,“ požádal Gabriela a už se chtěl vypařit, ale nedovolil jsem mu to.

„Počkej,“ zastavil jsem ho tlumeně, když Gabriel odešel vykonat rozkazy. „Přece mi tohle nemůžeš udělat. Musí existovat nějaký ten způsob a…“ nedokončil jsem své přesvědčování, protože se k nám blížila Alice s Rosalie. Dominique, která s nimi měla jít, asi poklízela kuchyň. Nikdy neměla ráda nepořádek.

Alice se k Jasperovi spontánně rozeběhla, vzájemně se objali. Bezdůvodně mi píchlo u mrtvého srdce. Možná to bylo tou šťastnou euforií, co okolo sebe vyzařovali. Nevím.

„Jseš v pořádku?“ optal se Jasper starostlivě a lehce Alice vtiskl na čelo pusu.

Alice se jen laškovně usmála. „A ty?“

„Můžete toho laskavě nechat?“ vytrhl jsem je z jejich blouznění. Opravdu jsem toto nesnášel.

Oba se na mě vzájemně podívali. Jasper se, ale nemínil od ní vzdálit, tak alespoň kolem jejího těla ovinul svou paži.

„Nám se moc nechce, tak rychle vyklop důvod, co tě tak trápí?“ převedla rozkaz do otázky, tak aby vypadala jako nezbedný skřítek. Koneckonců je vlastně takový, malý skřítek. Myslím, že proto ji má taky Jasper rád. Ne, já to vím.

„Tebe se nikdo neptal, skřítku,“ zavrčel jsem podrážděně. Ale moje pozornost se stočila jinam, pochopil jsem to. Oni mi nepomůžou a ani nechtějí. Musím něco vymyslet sám. Jako vždy.

„Kam to jdeš?“ ozval se za mnou Josh, když jsem odcházel a míjel ho. Bylo opravdu pozoruhodné, jak mistrně dokázal přežít proměnu v tvora, jako jsem já.

„Jdu do mého pokoje, potřebuju čas na rozmyšlenou. Nechceš mi jít pomoct?“ šeptl jsem, aby mě náhodou neuslyšel Jasper. To bych už nic nevymyslel.

***

„Tak o co jde? Já tě znám,“ spustil na mě hned, jak dveře zaklaply. Založil si ruce v bok a zvědavě nakrčil obočí. Musím souhlasit s většinou otrokyň. Ta přeměna mu slušela.

„To jsi říkal i před tou nechtěnou proměnou.“ Zašklebil jsem se na něj. Nemohl jsem si pomoct, ale výčitky mi spalovaly celé tělo. Nepochopitelné, že zrovna já…

„Sice nechtěnou, ale vítanou. Jsem ti vděčný. Jak dlouho ti to mám říkat. Ale jedna věc mě štve, to máš pravdu,“ přiznal s hnuseným obličejem. Tak trochu jsem tušil, co řekne.

„To divadlo,“ zaúpěl a skočil mi na mou postel, která byla velká jako celý pokoj Belly.

Při vzpomínce na její jméno mě sevřela taková silná tíseň, kterou jsem prožil už jednou kvůli ní. Aspoň mi to připomnělo pravý důvod mého brzkého příchodu do pokoje.

„Pro řešení lidského jídla jsme sem nepřišli,“ řekl jsem skrz zuby. Nemohl jsem se uvolnit, protože ta neznámá tíseň jaksi neodcházela.

„A pro, co tedy?“ zeptal se a ihned zvážněl.

„Musíme vymyslet plán pro zachránění našeho zboží,“ vysvětlil jsem ponuře a začal přemítat o různých způsobech, jak to vyřešit. Nesoustředěně jsem žuchl na postel vedle Joshe.

„Jasper, by to nedovolil,“ namítl povzneseně.

„To je mi jedno,“ odsekl jsem zatrpkle.

„Ale je to jeho loď. On ji dostal, takže on rozhoduje.“

„Já vím, ale bohužel mě nic jiného nenapadá, než za nima plout a dohnat je,“ zaúpěl jsem a zavřel oči, abych aspoň trochu utěšil svou tíseň, bolest.

Ucítil jsem, že se Josh bleskově zvedl.

„No, tak na co čekáme?“

Jiné východisko asi opravdu není a nehodlám se jí vzdát. Nic jiného mi nezbývá než začít pádlovat a pozorovat obzor.

„Máš pravdu, příteli,“ souhlasil jsem nakonec, když jsem vše uvážil. No, moc na uvážení tedy nebylo.

„Musíme si to, ale pořádně naplánovat,“ zamyšleně uvážil.

„Vyrazíme o půlnoci a vezmeme si tu loďku pro nouzové případy. Pak stačí rychle pádlovat,“ odpověděl jsem. Ta loď nebyla zas až tak malá, ale v porovnání s touto byla jako moucha. Doufal jsem, že Josh nepřijde na tu slabou stránku mého prostoduchého plánu. Jako vždy nezklamal.

„Ale, co potom. Budeme koukat na obzor a hledat velkou pirátskou loď upírů?“ ušklíbl se nevěřícně.

„Třeba,“ procedil jsem skrz zuby. Pomalu jsem došel ke dveřím a naznačil jsem mu, že mě má následovat. „Přemýšlej, nejsme první, komu se takhle poštěstilo,“ vysvětlil jsem ihned, když mi to taky došlo. Někdy mám opravdu mozek zaostalý.

„No a co má být,“ nechápal Josh. Možná nejsem největší zaostalec. No, v této místnosti určitě ne.

„Kam ty ukradené otroky nejčastěji odváželi? Přeci na trh,“ vysvětlil jsem s pohoršením v hlase.

Doširoka se zazubil a zaťukal si na čelo ve znamení, že je tupý. To mě rozesmálo.

„Dobře, takže se vydáme na cestu,“ prohlásil sebejistě a vyšel ze dveří.

„Teď?“ divil jsem se pro změnu já.

„Už je docela pozdě a co můžeš udělat hned, neodkládej na zítřek,“ zazubil se Josh a pokynul mi, abych ho následoval. Byl to můj nejlepší přítel. Sice patřil ke sluhům, ale naše rodina ho brala jako dalšího člena.

„Máš zase pravdu. Je to tak lepší,“ přitakal jsem pohotově, protože bych asi nesnesl tu bolest byť jen o sekundu minuty navíc.

Vyrazili jsme a bylo to nepředstavitelně lehké. Stačilo už jenom skočit do loďky a odvázat lano.

„Hodně štěstí,“ popřála nám za mnou Alice. Lekl jsem se. Ano, lekl. Myslel jsem, že je těžké překvapit upíra, ale Alice se to podařilo a to hned dvakrát. Totiž zaskočila i Joshe.

„Co tu děláš,“ vydechl jsem přiškrceně a přimhouřil jsem oči.

„Nejsem hloupá, Edwarde. Vím to a vůbec to neschvaluji,“ mírně zavrtěla hlavou. „Ale jenom kvůli její bezpečnosti. Nechci, aby se jí něco stalo, a doufám, že ji najdeš ve zdraví a přineseš ji ke mně,“ dodala rychle, když jsem se zašklebil ve znamení nesouhlasu.

„A o Jaspera si nedělej starosti. Já to zvládnu, ale ty musíš taky,“ ujistila mě, ale neušla mi skrytá hrozba v jejím hlase. Měla ji moc ráda a dělala si výčitky kvůli svému jednání k ní, ale myslila si, že to poslouží k vyššímu dobru. Já to soudit nemohl. Byla to jejich věc.

„Už asi vím, co na tobě Jasper vidí,“ zašklebil jsem se na ní pobaveně.

„Ne, nevíš. Říká, že to byla láska na první pohled a já si to myslím taktéž,“ vyštěkla na mě zuřivě. Nevím, co to do ní najednou vjelo.

„Promiň, já jenom tuhle otázku si čím dál tím víc pokládám,“ zamumlala přiškrceným hlasem.

„Miluje tě, ale má moc práce a starostí. Neber si to tak k srdci,“ ujistil jsem ji vážným hlasem. Bella semnou udělala divy. Omlouvám se, přimlouvám se a mám výčitky a ten pocit, co mi spaluje mé mrtvé srdce – je taky něco nového. Pocit, jenž mě dohání, abych opustil rodinu jen kvůli ní. Anebo to není ona, ale mor, kterým jsem se nakazil. Můžou vůbec upíři onemocnět? Asi ne. Tak v tom případě je to určitě ona.

„Když myslíš,“ pokrčila lehce rameny, ale ulevilo se jí. To bylo vidět.

„Je tam někdo?“ zakřičel ospalý hlas nějakého našeho piráta.

„Už musíme jít,“ zašeptal jsem nervózně.

„Já vím. Pospěšte si,“ pošeptala skoro neslyšně, když jsme vstoupili konečně do lodi. S oduzlováním lodi nám mlčky pomohla. I Alice jsem už bral jako svou sestru.

Pak jsme se ocitli na loďce a začali pádlovat směrem na trh otrokyň. Nikdo z nás nepromluvil. Každý se ubíral svými myšlenkami. No, já jsem se probíral svými, ale částečně i Joshovými.